Hrdost, kterou by šlo nahmatat. Krájet by se dala, kdyby měl někdo chuť nabrat kousek i pro sebe.

„A co vlastně dělá tvůj tatínek?“

V MHD člověk nechtěně vyslechne spoustu rozhovorů. Dvě malé slečny, maximálně druhá třída. Na hlavě čepice s bambulí a na zádech aktovky. Odkud asi jedou, když venku už je dávno tma? Že by byly tak dlouho v družině?

„Tatínek má doma dole dílnu a v ní vyrábí pažby,“ zní zvonivá odpověď a odrazí se od nechápavého ticha.

„Aha, ty nevíš, co je pažba. To je taková dřevěná část flinty.“ Ticho ještě nechápavější, ještě hmatatelnější.

„Flinta je přece taková velká pistole. Teda puška.“

Musela jsem se znovu otočit, abych zahlédla to, co bylo z hlasu jasně poznat. A bylo to tam. Pod velkou bambulí zářily široce roztažené oči, úsměv stejné lucidity, hrdost, která by se dala krájet.

Víc už jsem se nic nedozvěděla, musela jsem vystoupit. Ale když jsem se vylodila z autobusu, stála jsem chvíli na zastávce s vlhkýma očima. Hlavou se mi honilo mnoho témat. Štěstí, že ta holčička má pořád svého tatínka (i takhle velká, napadlo mě dokonce), krása obyčejné debaty těch dvou děvčátek, a především ta hrdost, vlastně až pýcha, kterou by šlo nahmatat. Krájet by se dala, kdyby měl někdo chuť nabrat kousek i pro sebe.

Někdy se život, který do sebe zapadá jako puzzle, rozlomí na tisíc malých střepů a ty spíše drásají a bolí než co jiného. Právě takový jsem ho žila v posledních týdnech – s únavou a vyčerpáním, šedí a bez výhledu. A tady mi to došlo. Podle vnímavosti na tahle malá, prostá a kratičká zastavení uprostřed dne poznám, zda věci jsou nebo nejsou v pořádku. Za normálních okolností tyhle prosté chvíle nemíjím, ba právě naopak, vyhledávám je a občas jdu po jejich stopě jako ohař v lese. Nesou v sobě totiž jednu velkou příležitost – příležitost k hrdosti na Tátu.

Stíhám si v běhu dní všímat těchhle obyčejností? Malých drobností, které cinknou člověku o nos a o srdce? A jsem pak hrdá? Je toho tolik, čím je možné se kochat, co se dá obdivovat a čím je dozajista dobré se pyšnit v debatě s druhými. Ne nafoukaně – i ta holčička v autobusu nejspíš věděla, že mluví o něčem, co si nevybrala, ale dostala. Ale vidět to a nepoztrácet. Východ a západ slunce. Úsměv sousedky na schodech. Dobrý oběd uvařený s láskou, na který jsem byla pozvána. Radost ze setkání po letech. Vyslyšená modlitba.

Stála jsem pořád ještě na zastávce, všichni ostatní spolucestující už dávno odešli. (Většinou se zatvářili trošku nechápavě, když museli obcházet ženu, která sice vystoupila jako první, ale pak zůstala stát uprostřed chodníku.) Koukala jsem k nebi a doufala, že mám v očích stejných tisíc hvězdiček a v hlase stejně tolik radosti. Zdálo se mi, jako bych v dlaních místo střepů zase držela puzzle a viděla, kolik krásy a obyčejně pěkných chvil bylo do jednotlivých dílků vloženo. Kolik jsem toho dostala.

Jen slyšet, zastavit se, jen chtít neztratit hrdost. Hrdost na svého Tátu. Nebeského Tátu.