Na Slovensku si Cirkev bratská skrze hlasování shromáždění zvolila nové vedení. Z funkce předsedy RCB po devíti letech odchází stávající předseda RCB Štefan Evin. Jaké hodnoty ve vedení církve vyznával? Co považuje za výzvy pro církev? Co ho překvapilo? Na co se nejvíc těší?

Jaké jste měl dětství? Z jakého prostředí pocházíte a co vás formovalo?

Jsem nejstarší z pěti dětí, mám dvě sestry a dva bratry. Pocházím ze severovýchodu Slovenska, z obce Mokroluh u Bardejova – je to blízko známé Dukly. Vyrůstal jsem na vesnici, kde můj děda až do 70. let odolával kolektivizaci. Byl jsem pastevcem jeho krav. V té době jsem v nejkratším čase přečetl nejvíc knih. Mí rodiče vyrůstali v evangelické církvi, po svém obrácení měli ještě svatbu v ECAV, ale po svatbě se připojili k CB. Měli to složité s rodiči z obou stran, kteří takovou konverzi nenesli lehce. Nakonec ale všichni čtyři prarodiče prožili obrácení a připojili se k CB.

Rád jsem pracoval v otcově dílně a garáži, velmi mě bavila řemeslná práce. Chodil jsem do hudební školy, ale byla to spíš touha mého otce než talent. I když jsem vystudoval dva nástroje (akordeon a tubu), od absolventského koncertu jsem na ně nehrál. Ale dostal jsem dobré hudební základy a na vysoké škole jsem zpíval v pěveckém sboru a později jsem i krátký čas dirigoval mládežnický pěvecký sbor.

Mí rodiče, hlavně otec, byli intenzivně zapojeni do života církve a sboru. Dobře si pamatuji, jak jsem jako dítě pomáhal na stavbě modlitebny. V naší rodině byli často hosté z jiných sborů z Československa a tyto návštěvy jsem měl moc rád. Vyrůstal jsem v komunitě víry.

Kudy jste se vydal – co se profese týče?

Neměl jsem jasnou představu, co bych chtěl dělat. Byl jsem dobrý žák i student, ale velmi mě to táhlo k profesi automechanika – což šlo mimo všechny představy mých učitelů. Zvažoval jsem medicínu (moje maminka říkala, že lékaři a učitelé budou vždycky potřeba), a nakonec jsem se rozhodl pro studium elektrotechniky. VŠ jsem ukončil v roce 1988 a po návratu z vojenské služby na podzim 1989 jsem v prvním zaměstnání zažil sametovou revoluci. A tak jsem se ocitl ve světě, na který jsem se vůbec nepřipravoval.

Hodně vám sametová revoluce překopala plány?

Myslím, že ne – nejsem orientován projektově, ale problémově, jsem spíš reaktivní než proaktivní typ – řeším problémy. Chtěl jsem tím jen říct, že jsem se do té doby připravoval na život ve světě a na okolnosti, které se po tom zlomu změnily. Tak jsem se přizpůsoboval realitě. Ale nedá se říct, že by mi to překopalo plány, protože jsem žádné speciální plány neměl. Dosud jsme žili v určité církevní bublině, která nás chránila – a najednou tu byly příležitosti, se kterými jsme nepočítali. A neměl nám kdo říct, jak je využít, protože se během dvou generací totality ztratila kontinuita s demokratickým životem i se svobodným životem v církvi.

Máte nějaké životní koníčky? Co vás uklidňuje, u čeho relaxujete, co vás baví?

Rád opravuji pokažené věci – dávám jim nový život; rád chodím po zříceninách slovenských hradů a zámků (známých i méně známých). Dosud jsem navštívil 392 lokalit. Amatérsky a laicky mě zajímá sociologie a politologie a technické vynálezy. Relaxuji při dobrých dokumentárních filmech. Mojí poslední zálibou je sledovat v TV nějaký neznámý sport a jenom ze hry se snažit zjistit jeho pravidla (snooker, golf a americký fotbal, chystám se na rugby). Uklidňuje mne i pohyb v lesích.

Kdy a jak začal váš osobní vztah s Bohem?

Prostředí věřících rodičů a sboru ve mně budovalo silné povědomí o Bohu. Nevím o době, kdy bych v Boha nevěřil. Naopak – silnou úzkost mi způsobovala myšlenka na Boží soud. Protože o své hříšnosti a nehodnosti jsem rovněž nepochyboval. Někdy mezi 11. a 12. rokem mého věku mě začal velmi oslovovat Duch svatý prostřednictvím naléhavých otázek o mé připravenosti na smrt. Tyto myšlenky a s nimi spojená nejistota ohledně věčného života ve mně vyvolávaly velký strach. Ten hlas byl tak naléhavý, že mu nešlo uniknout. V přítomnosti rodičů jsem tehdy vyznal svoji hříšnost, prosil o odpuštění a pozval Ježíše, aby byl v mém životě Spasitelem a Pánem. Nedlouho potom jsem to veřejně vyznal před sborem. Tento moment nezůstal v mém životě osamocen, ale představuje výchozí okamžik mého osobního setkání s Bohem. Ale pokřtěn jsem byl až o osm let později, když jsem se jako 20letý stal členem církve. Musím říct, že jsem v tom čase víc reagoval na zvěst o Božím soudu než na zvěst o Boží milosti.

Dnes je to už jinak?

Určitě ano. Vycházelo to trochu i z toho pietismu a z prostředí řekněme „měkkého zákonictví“, ve kterém jsem vyrůstal – větší důraz byl na zvěstování Božího soudu a záchranu ze zatracení než na Boží svatost a slávu a jeho milostivou nabídku vyvolení. V tom je jádro evangelia – že chce mít své u sebe, proto pro naši záchranu podstoupil soud on. Ta změna mého vnímání probíhala v mém středním věku.

Můžete popsat cestu, kterou jste došel až do vedoucí funkce Církve bratrské na Slovensku?

Můj dosavadní vztah k životu, k Bohu a k církvi rozděluji na tři časové etapy: První – od mého narození po začátek mé kazatelské služby – nazývám „loajální, věrný a oddaný církvi“. Druhou, která pokrývá téměř celé období mé kazatelské služby ve sboru, vystihuje „věrný či oddaný službě“. A třetí, ve které jsem a chci i zůstat, opisuji jako „věrný Kristu“. Přičemž ty první dvě jsou v ní též obsaženy, jen už nedominují. Už během vysokoškolských studií jsem se dálkově přihlásil na teologické studium při Radě CB, protože mě teologické disciplíny zajímaly a cítil jsem potřebu i zodpovědnost mít nějakou kvalifikaci pro duchovní službu i jako laik. Dálkově jsem začal studovat až po Listopadu 1989 a studium trvalo pět let. Potom jsem si dal přihlášku na teologickou fakultu, byl jsem i přijat, ale do školy jsem nenastoupil. Vnímal jsem hlas, který říkal: „Štefane, já nepotřebuji tvoje diplomy, ale tvoje srdce.“ A tak se moje reaktivní životní nastavení jen posílilo. S mojí manželkou jsme dali Bohu tichý slib, že budeme dělat to, co nám Bůh svěří, a budeme tam, kam nás pošle. Mezitím jsem ve sboru zažil velkou krizi ve vztahu ke kazateli a staršovstvu, kdy jsem v jednom momentu uvažoval i o odchodu z církve. Ale díky Bohu jsem tuto krizi překonal a naučil jsem se sbor a jeho vedoucí milovat ne proto, jací jsou, ale proto, že Kristus miluje církev a dal za ni svůj život – a tento postoj má mít i jeho následovník.

V roce 1996 jsme dostali pozvání do Sboru CB v Žilině (Vlado Fajfr), ale jako rodina jsme ještě nebyli na takovou změnu a zodpovědnost připraveni. O dva roky později nás pozval do služby sbor v Levicích a já jsem opustil civilní zaměstnání a stal se nejprve vikářem, potom druhým kazatelem a později i správcem sboru. Když se blížil 18. rok mého působení ve sboru, což znamenalo přemýšlet o změně působiště, oslovilo mě několik bratrů z mladší generace, jestli bych neuvažoval o kandidatuře na předsedu Rady. Takto zodpovědná role mě daleko přesahovala a nikdy to nebyla moje ambice. Tito bratři se ale chtěli věnovat nové práci – zvěstování evangelia a získávání učedníků Pána Ježíše skrze zakládání nových sborů. A doufali, že bych jim v tom z pozice předsedy Rady mohl pomoci. Kandidaturu jsem přijal s velkými obavami, protože do té doby jsem nebyl ani členem Rady. Ve službě předsedy Rady jsem devátý a zároveň poslední rok.

Co je podle vás největší výzvou pro CB na Slovensku?

Aby sbory měly staršovstva, ve kterých jsou duchovně kompetentní a osvědčení učitelé a pastýři sboru. Na tom, co učí a jak vedou sbor v jeho dynamickém životě, stojí duchovní zdraví a svědectví sboru.

Co bylo největší výzvou pro vás osobně? Na začátku to bylo zorientování se v agendě Rady. Naše ústředí je personálně minimalistické a po přechodu na systém s ředitelem kanceláře působil první ředitel jen krátce. Abych nového ředitele uvedl do obrazu, musel jsem si nastudovat, pochopit a osvojit velmi mnoho procesů a detailů. Protože kromě mne a ekonoma ústředí nemá jiného zaměstnance. Pak to byla potřeba proměnit značnou nedůvěru sborů vůči Radě v alespoň základní důvěru, že Rada pracuje transparentně a v prospěch sborů a církve.

Povedlo se vám to? V infrastrukturálních věcech, v otázce nakládání s financemi a v komunikaci se sbory si ze svého pozorování dovoluji říct, že asi ano. Ale v oblasti teologických přesvědčení byla větší polarizace, která nakonec vedla k tomu, že už dál nebudu předsedou.

Ne mne si Pán Bůh použil pro církev, ale církev si Bůh použil, aby mě formoval do větší podoby s Pánem Ježíšem.

Co považujete ve službě předsedy Rady za nejtěžší?

Řešit konflikty mezi staršovstvem/sborem a kazatelem. Vždy se někdo cítí ukřivděný a obviňuje z toho Radu nebo mne. A podobně jako jiní lidé těžko nesu, když mi připisují motivy, které mi ani na mysl nepřišly.

Kam vás to posunulo?

Posilnila se moje oddanost Bohu, který je všemohoucí a svrchovaný; spoléhání se na to, že o svoji Církev se Kristus postará, protože ji koupil za cenu svého života. Celkově svou službu vnímám tak, že ne mne si Pán Bůh použil pro církev, ale církev si Pán Bůh použil pro mne, aby mě formoval do větší podoby s Pánem Ježíšem. Učím se žít z milosti a prokazovat milost.

Člověk obvykle netuší, do čeho jde, dokud v tom už nevězí. Co vás ve službě předsedy CB během let v této funkci překvapilo?

Milým překvapením bylo, když sbory ocenily zlepšení komunikace Rady. Nemilým, když jsem při pokusu o digitalizaci dokumentů zjistil, že ty ze 70. a 80. let se z našeho slovenského archivu při stahování z Bratislavy do Levic v roce 1993 ztratily. Vypadlo tak dvacet let naší historie.

Mělo to pro církev nějaké vážné důsledky?

Ne, důsledky to může mít jen nepřímé při výměně generací, že se naruší institucionální paměť. Část z nich jsem dokázal nahradit tak, že jsem se obrátil na archiv v Praze, kde mi velmi ochotně poskytli kopie dokumentů. Ale i pražský archiv o část dokumentů přišel, když jej poničila povodeň.

Jste v posledním roce svého předsednictví. Když se ohlédnete – co dobrého vám osobně ta léta, ve kterých jste slovenskou CB vedl, přinesla?

Neustálou podporu a projevy přátelství a hluboké lásky od několika blízkých přátel. A neustálou proměnu mého nevykoupeného charakteru do Kristovy podoby.

Je něco, co byste už zažít nechtěl?

Poruchu počítače pro zpracování mzdové agendy den před výplatami. A hasit vztahové požáry při dramatickém odchodu kazatele ze sboru.

Kam se za tu dobu posunula CB?

Začala být cílevědomější v zakládání nových sborů a implementovala nový přístup, jehož obsahem je široká metodická a koučinková pomoc pro sbory a jednotlivce v této oblasti, včetně vhodné literatury a tréninků.

V roce 2015 Konference přijala dvě priority: Rozšiřování církví do nových oblastí a Obnovu sborů. V roce 2016 si Rada osvojila záměr „za 10 let založit 10 nových sborů, zformovat 10 týmů připravených zakládat nové sbory a vyhledat 10 nových zakladatelů sborů“. Od té doby jsme díky Boží milosti založili pět sborů, což v našich podmínkách považuji za velkou věc. Došlo k výraznější diferenciaci mezi konzervativní a liberálněji orientovanými kazateli (sbory) a rozšířil se postoj, že na přesvědčeních až tak moc nezáleží.

Na přesvědčeních v jakém smyslu?

Od svých kolegů slýchám, že není podstatné, jak věci vnímáme, jak Bibli interpretujeme, důležité je, abychom se potkali v tom, co považujeme za jádro – v Ježíši Kristu. Jeden příklad: Mezi věci, které někteří považují za „nepodstatné“, patří například, kdo chodí k večeři Páně – jestli členové sboru, nebo všichni, kteří to vnitřně cítí, jestli k tomu stačí objektivní vnější pohled, nebo vnitřní. Já zastávám názor, že to důležité je, podle mě to z ekleziologie vyplývá, jiní zastávají názor, že to podstatné není, že církev nemá mít ostré kontury.

Ze života našich sborů není cítit vůně evangelia.

Podle statistiky na Wikipedii se počet členů v CB na Slovensku od roku 1991 skoro zdvojnásobil. Čemu tento výsledek připisujete?

Na Wikipedii je informace ze statistického úřadu ze sčítání lidí – a tam se hlásí kdekdo, i sympatizanti. Naše vnitrocírkevní statistika říká, že v roce 1991 bylo na Slovensku 1 312 členů a v roce 2023 je jich 1 678. Nejvíc jich bylo v roce 2018 (1 711 členů), ani to ale zdaleka není dvojnásobný nárůst. Rosteme pomalu, v posledních letech je to spíše stagnace. Jednou z příčin může být i to, že ani já nejsem člověk s darem evangelizace a že ani sbory nemají lidi s tímto darem. Máme slabý evangelizační tah. Další příčinou může být to, že ze života našich sborů není cítit vůně evangelia.

To jsou silná slova. Proč si myslíte, že to tak je?

Naše sbory se možná víc podobají klubům, kde jsme spolu rádi a kam rádi patříme. Když oslovujeme okolí, tak se nespoléháme na moc evangelia, kterou nám Kristus slíbil, ale spíš na atraktivnost našich prostředí. Ale dnes má člověk mimo církev mnohem atraktivnější prostředí – lepší hudbu i lepší představení. Další věc je – a to je myšlenka i některých misiologů – že jsme se na Slovensku po sto letech existence CB (první sbor byl založen roku 1923 v Prešově) ocitli v situaci, že je tu pátá až šestá generace křesťanů, kteří vyrostli v církvi, a poměrně málo lidí, kteří do církve přišli ze světa. Pozorování ukazuje, že první generace autenticky prožívala svoji víru – to jsem viděl na mých rodičích, kteří opustili evangelickou církev. Bylo to jejich rozhodnutí a před očima celé katolicko-evangelické vesnice se rozhodli, že budou protestanty. To byl v obou rodinách skandál. Druhá generace evangelium kopíruje – nedělá už autentická rozhodnutí s následky vůči rodičům a sourozencům, už je chráněna rodinou a komunitou. Třetí generace evangelium jen předpokládá – nepozná a nerozumí, v čem evangelium spočívá: že je to v odevzdání života Kristu, bez kterého nemáme naději na život v Božím království. Ale jádro evangelia se ztrácí a křesťanství se mění jen na slušné chování a možná nějaké rituály. Právě tam se ozývají známé hlasy „ale babi, dnes je jiná doba...“. Čtvrtá generace evangelium jednoduše popírá a často otevřeně žije proti křesťanství.

Když jsem si dělal dlouhodobou statistiku, tak jsem vypozoroval i to, že z dětí, které se narodí našim věřícím ve sborech, zůstává ve víře jen jedna třetina, dvě třetiny se ztratí ve světě – nejsou ani v jiné denominaci, nežijí ani formální křesťanství.

Co s tím ty další generace mohou dělat?

Jistý druh konverze je autentické setkání s Kristem – tedy zjištění, že nejsem zachráněn ani tím, že patřím do věřící rodiny, ani tím, že patřím do nějakého církevního společenství. Pochopení, že patřím Kristu. Poznání pravdy o vlastní ztracenosti a o Boží milosti. A přivlastnění si této milosti. O tom by ty sbory měly jasně vyučovat. Neměly by přijímat za členy někoho jen proto, že to je dítě významných členů církve, neměly by dělat kompromisy. Ale děje se to – při přijímání do sboru, při křtech, při svatbách apod. Z krátkodobého hlediska je to milé a laskavé, z dlouhodobého tím to prostředí deformujeme.

Ve velké evangelizační nouzi si jednou ta třetí generace začala tuto otázku klást: „Co je jádro evangelia? Řekni to jednou větou.“ Týká se Ježíše Krista, Božího Syna, který přišel na svět, aby zachránil hříšníky – nás. A začalo se to učit na konferencích mládeže a šířilo se to i do dalších oblastí – třeba do odboru zakládání sborů. Zakládání sborů se pak nestalo cílem, ale jen nástrojem pro misii, abychom zakládali sbory, které mají touhu zakládat sbory. A začalo to fungovat – lidé z té třetí generace už jen nepředpokládali evangelium, ale vraceli se k němu a žili ho. A projevovalo se to v oblasti trávení volného času, v oblasti peněz... začaly být formované duchem evangelia.

Církve bratrské v Čechách a na Slovensku vychází z jedněch kořenů, některé akce mají obě země společné (Týden za jednotu křesťanů, Alianční týden modliteb…). Slovenská CB přijala usnesení „O potřebě zachování jednoty mezi slovenskou a českou větví Církve bratrské“. Hrozí našim církvím rozdělení z nejednoty?

Je zvláštní, že na slovenské straně – a to je moje opakovaná zkušenost – se o případném rozdělení z nejednoty mluví v souvislosti s tím, že to jsou vyjádření české strany, která má obavu z vývoje na Slovensku. Tak o „českém“ přístupu mluví někteří slovenští kazatelé i někteří členové české Rady. Ze slovenské strany jsem vyjádření o hrozbě rozdělení nezaznamenal, i když určité nervozity jsem si v poslední době všiml po zveřejnění pastýřského listu české Rady k diskuzi o manželství.

V čem jdou podle vás v současnosti česká a slovenská Církev bratrská rozdílným směrem?

Na tuto otázku neumím odpovědět, protože neumím charakterizovat českou Církev bratrskou jako celek. Musel bych delší dobu v jejím prostředí žít a mít informace a zkušenosti z první ruky. Obě církve žijí v prostředích, které se od sebe přirozeně vzdalují vzhledem k odlišné politické, ekonomické, sociální a kulturní dynamice. Důležitou roli hraje i četnost – slovenská část je personálně poddimenzovaná v různých oblastech a nedokáže a nemůže hrát zmenšenou verzi české části.

V čem jsou si česká a slovenská CB věrnými sestrami?

Máme společný název, kus společné historie, společnou Ústavu a Duchovní zásady a slábnoucí osobní vazby.

Na konferenci CB v roce 2022 se nepodařilo zvolit nového předsedu CB, tedy ani Radu CB. Jak častá taková situace je?

Podobná situace nastala v roce 2012, kdy na funkci předsedy Rady kandidoval jen jeden kandidát a nebyl zvolen.

Proč si myslíte, že k tomu došlo?

Já a druhý kandidát jsme v roce 2022 představovali navzájem odlišná přesvědčení o práci a důrazech Rady a ani jeden z nás nepřesvědčil potřebnou většinu.

Loni v květnu, když shromáždění zvolilo předsedou Milana Mitanu, jste požádal shromáždění, aby vás nevolilo do Rady CB – nechtěl jste svou přítomností ztížit situaci novému předsedovi. Jak moc a hlavně v čem se vaše názory s názory nového předsedy RCB a Rady rozcházejí?

Nový předseda a nová Rada se ujmou funkce až v červnu 2024 a aspoň přibližnou odpověď bude možné dát až po nějakém čase. O názorech nového předsedy se toho moc neví – ty se teprve ukážou, přičemž moje názory a postoje jsou již osm let známé. Ale zaznamenal jsem, že má jinou představu o přístupu Rady k vikářům nebo k vydávání některých knih, na jejichž přípravě jsem se podílel a které Rada podpořila.

Na Slovensku sílí hlasy proti podpoře Ukrajiny v jejím boji proti Rusku, tyto hlasy vynesly do vlády Roberta Fica. Jak vnímají pomoc Ukrajině křesťané ze slovenské CB?

Křesťané z našich sborů od prvního dne doposud aktivně pomáhají utečencům na Slovensku a cílevědomě pomáhají i sborům přímo na Ukrajině. Nezaznamenal jsem žádné hlasy proti podpoře Ukrajiny, naopak jsme zklamáni a znepokojeni postojem slovenské vlády k Ukrajině a Rusku.

Co vám v poslední době udělalo největší radost?

Že jsme v Edici ReFormatio mohli vydat nádhernou Bibliu pre deti – Najväčší príbeh od autora Kevina DeYonga. A že pokračuje práce Spoločenstva evanjelia, což je vidět na živé webové stránce spolocenstvoevanjelia.sk.

Na co se teď nejvíc těšíte?

Eschatologicky: Že to nejlepší – příchod Krále a jeho království – je teprve před námi. Momentálně: Že při putování po slovenských hradech překročím počet 400 a vyzkouším si v terénu dalekohled s nočním viděním a laserovým dálkoměrem (dárek k mým šedesátinám).