Lídy Matuškové z Rádia 7 (TWR) se ptala Eva Čejchanová

Co tě jako první napadne, když se řekne „slovo“?

Jako první mě napadne „moc“. Věřím tomu, že slovem byly stvořeny světy, a věřím, že tvoří i dnes. Hodnotné věci však podléhají inflaci a dnes je kolem nás neúměrné množství slov, takže někdy by bylo lepší mlčet. Ale protože je pravda, že zlo se neděje primárně činy zlých lidí, ale nečinností lidí dobrých, je třeba přinášet dobrá slova přinášející moc. A hledat je ve Slově Božím. V Efezským najdeme výstrahu: Z vašich úst ať nevychází žádné špatné slovo, nýbrž jen takové, které by pomohlo a přineslo posluchačům milost. Je to zároveň povzbudivá informace o tom, že existuje dobré slovo. Je třeba najít odvahu před světem přeplněným slovy neuhnout.

Pracuješ už mnoho let jako rozhlasová moderátorka. Je to práce se slovem, které může najednou zasáhnout tisíce lidí – a zřejmě už sis na to zvykla. Vzpomeneš si na nějaké konkrétní situace, kdy tě přesto moc vyřčeného slova překvapila?

Vybavuje se mi spousta setkání prostřednictvím rádia, některá přímo ve vysílání. Jsem nadšená, když v přímém vysílání dochází k interakci. Nedávno jsem po ranní modlitbě dostala od posluchačky zprávu, že přesně tohle potřebovala slyšet. Člověk neví, co se děje s lidmi na druhé straně, ale může se nechat vést Bohem, který ví. Nemusím složitě vymýšlet témata, která by mohla někoho zajímat, ale naberu u Pána, co je důležité pro mne, a přinesu to do vysílání. Pak je fascinující vidět, že jsou tam lidé, kteří právě toto potřebovali slyšet. A když se ptáš na překvapení, tak to je konstantní, pořád se děje – v rádiu řekneme slovo, od kterého neočekáváme, že s něčím pohne, a ono to udělá.

Rádio 7 je křesťanské misijní rádio, zakoušíš tedy i moc Slova – víra je ze slyšení. Máte zpětnou vazbu o tom, jak Boží slovo skrze vaši práci jedná mezi vašimi posluchači?

Každý z prožitých příběhů je strhující, je to obrovská radost. Jednou jsem vysílala písničky na přání a omylem jsem přečetla půl přání posluchačce Kristýně a půl přání jiného člověka, který v něm měl kus svého příběhu. A ozvala se Kristýna s tím, že jde o chybu, ale úžasnou, protože příběh toho člověka se moc podobal tomu jejímu. Pak jsem se od ní dozvěděla, že Bůh pár měsíců předtím zasáhl do jejího života skrze dobré slovo jednoho člověka, mimo jiné i do oblasti její homosexuality – Bůh v ní přeměnil sexuální orientaci na heterosexuální. Neříkám, že se to univerzálně děje, ale v jejím případě se to stalo. Zůstaly jsme v kontaktu, vydávala o tom svědectví. A na začátku byla chyba. Pro mě to je obrovské upokojení v té zatěžující zodpovědnosti za to, jaká slova vypouštíme. Na jedné straně potřebujeme přistupovat ke slovu zodpovědně, zvláště když je šířeno do daleka, na straně druhé se tou zodpovědností nemusíme nechat přetížit. Jedna z věcí, o kterých se mnou v poslední době Bůh mluví, je odvaha k obyčejnosti. I ve slovech. Obyčejnost je často tím nejlepším médiem, přes které se nese Boží moc. A prostorem, kde se Boží moc projeví, se mohou stát i naše chyby.

Jak přejít od té zatěžující odpovědnosti za slova k lehkosti, když člověk nemá zkušenost Bohem uchopených chyb?

Sama sebe vnímám jen jako „potrubí“, a tak mi jde o to, aby bylo co nejčistší. Žít intenzivně, pravdivě a otevřeně s Pánem a nechávat jeho slovo do sebe vstupovat, aby mě proměňovalo, ukazovalo na věci ve mně, které je třeba změnit. Když ke změnám nepřistupuji jen jako k rozhodnutí, že odteď už to budu dělat jinak, ale jako k pokání – když se ohlédnu a prožiju, že mým jednáním vznikl nějaký dluh, který potřebuje Boží i lidské odpuštění. Když vidím za sebou tu spálenou zemi, protože hřích má obrovský dopad, a prožiju potřebu odpuštění. Ze srdce soustavně konfrontovaného a proměňovaného Bohem už se nemusím tak bát nechat plynout slova. Když je Bůh přítomný už v srdci, nemusím kontrolovat tu stráž až u úst. Máme tendenci opravovat slova, ale dospěla jsem k tomu, že to nejdůležitější se děje v tichu – uvnitř mne, a to odebírá váhu zodpovědnosti ve chvílích, kdy už jdou slova ven. Rozhlasový moderátor nemůže mít stres před každou vyřčenou větou, nemohl by pracovat. Věřím, že slovo má moc, ale také věřím, že ta moc není až tak závislá na mně.

Otevřela jsi tu modlitbu žalmisty: „Postav k mým ústům stráž.“ Léta sloužíš i jako dobrovolník v pastoračním centru festivalu UNITED, kde slovo hraje naprosto zásadní roli. Co tato modlitba pro tebe znamená v souvislosti s tvojí prací v rádiu a co v souvislosti s tvojí pastorační službou?

Má to hodně společného. Na UNITED i v rádiu se něco otevře a lidé čekají slovo. Nelze ho ale zacílit – neznám okolnosti a kontext, ve kterém žijí lidé, kteří to slovo čekají. Nevím, kdo jsou. Aby naše slova byla dobrá a aby pomohla, musí mít člověk jedno ucho pro toho, komu naslouchá, a druhé ucho a celé srdce pro Pána Boha. On tam v tu chvíli je, v místnosti UNITED i ve studiu, a dodá ta správná slova. Na UNITED na rozdíl od rádia mohu i naslouchat, ale také musím odolávat pokušení odpovídat na otázky, které ten člověk klade – to je ta stráž u úst, a najít odvahu přinést to, co dává Bůh, i když se může zdát, že to s předmětem hovoru nesouvisí. Třeba vlastní zkušenosti. Je velmi důležité všímat si toho, co aktuálně žiju, protože Bůh nás v čase, který prožíváme, připravuje na nějakou konkrétní chvíli. Vždycky se před UNITED více soustředím na „momentky“ - na zachycení Božího pohybu v běžném životě. Když to dělám pravidelně, zjistím, že Bůh se mnou má v nějakém čase nějaké téma – jedno poselství najednou oživované v mnoha momentech.

Dneska je tlak na používání „návodů“, mladí lidé je milují. Nejlépe pěti až šestibodové, kondenzované v krátkých heslech. Někdy to pomáhá, ale poradci blízcí duši by měli odolat a nabídnout spíš cestu. Bůh řekl, že všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu, nám darovala jeho božská moc. Všechno máme k dispozici, jen to použít. Nemusíme čekat, až „někdo něco udělá“, abychom mohli jít dál.

Na UNITED jste pro anonymní lidi, jejichž problémy jsou mnohdy velmi hluboké, ale možná se s nimi nikomu jinému nesvěří. Mnohdy je vašich pár slov jediná možnost, jak jim v jejich situaci pomoct. Musela sis někdy vybrat mezi slovem pravdy a slovem útěchy?

Jsem ráda, že proti pravdě nestavíš lásku, ale útěchu, protože podle mne láska vždycky obsahuje pravdu. Láska bez pravdy je pudink, pravda bez lásky je bič, ani jedno nedává smysl.

Jsem přesvědčená, že je třeba přinést obojí. Ten člověk potřebuje povzbuzení, útěchu, ale i impulz, že není oběť. Že v jeho situaci jsou jedny pididveře s klikou, na kterou může sáhnout a někam se posunout. Nechci, aby lidé zůstávali ve stavu oběti, ale nechci je ani zatížit přílišnou zodpovědností, protože ve zranění a bolesti se člověk k heroickým výkonům nevybičuje. Když zůstane jen slovo útěchy, člověk se usazuje v pocitu bezmoci. Ale když k útěše přidám malý krůček, který člověk vždycky může udělat, něco se děje. Růst probíhá v malých krůčcích. A tyhle dveře hledáme společně.

„Slovo“ a „slovo“ se setkávají u rozsévače – slovo jako nástroj, Slovo jako setba. Zažíváš – jako ten biblický rozsévač – ve své práci všechny výsledky rozsévání? Jak se vyrovnáváš s tím, že mnohdy zaséváš marně?

Nemám ráda formulaci „vyslyšená a nevyslyšená modlitba“. Podle mne jsou všechny „slyšené“. Spíš se jedná o „splněné a nesplněné přání“. Nemyslím si, že zasévám marně, je to práce pro Pána, o zaseté slovo se stará Bůh. Naučila jsem se trpělivosti. Že se tady a teď nic neděje, neznamená, že za x let slovo, které bylo skrze rádio zaseto, nevyroste. Že slovo v jedné chvíli, třeba v autě, zdánlivě prosviští kolem uší posluchače, neznamená, že si ho ve správný čas nemůže Duch svatý použít. A jedna věc je na tomhle zpoždění dobrá – když člověk hned nevidí výsledek, nemůže zpychnout. Už léta se modlím (a nepřišla jsem na lepší nástroj k pokoře), abych zapomínala dvě věci: úspěchy a křivdy. Bůh mě vyslýchá – pamatuji si situace, kdy mi bylo ukřivděno, ale nepamatuji si člověka.

Na začátku jsi říkala, že někdy je lepší mlčet. Kdy jsou podle tebe v životě slova zbytečná?

Ráda komunikuji dotekem. Když někomu položím ruku kolem ramen, dá to za tisíce slov. Stejně jako u slov může být i mlčení špatné a dobré. Celá naše životní pouť je závislost na Duchu svatém. Vydefinovat si nějaké pravidlo (třeba když někdo zažívá ztrátu svého nejbližšího, je lepší mlčet) je špatně. Zaškatulkováním bereme věci do vlastních rukou. Ale ve chvíli vypjaté i ve chvíli klidné se potřebuji v srdci obracet k Bohu s prosbou o moudrost do té konkrétní situace. A pak zjistím, že je třeba promluvit ve chvíli, kdy bych mlčela, a že ve chvíli, kdy se očekává spousta slov, bude mnohem silněji mluvit mlčení.