Vedeš chvály ve sboru, aktivně se na ETS angažuješ ve výuce liturgie. V čem tkví podstata worshipu v dnešních bohoslužbách? Není zaměření jen na „chvály“ příliš jednostranné?

Podstatou worshipu je uctívat Pána Boha, to ale v církvích děláme po generace. Je to tak jednoduché, že mě až překvapuje, proč je kolem hudby v církvi tolik vzrušených diskuzí. Pokud vedou k hledání nových forem a obohacení bohoslužby, tak jsou diskuze přínosné a může do nich vstoupit kdokoli, protože na společném zpěvu se máme podílet všichni. Každý nás může obohatit svým názorem, pokud ho hudebníci dovedou analyzovat a zúročit.

Napadá mě, že u kázání je daleko složitější vyjádřit nespokojenost a poukázat na nesrozumitelnost. Nesetkávám se často s tím, že by kazatelé po letech praxe proměnili svůj homiletický projev nebo prohloubili přípravu na kázání. Přitom kázání se má dotknout každého stejně jako hudba. Hudebník se pozná podle toho, že cvičí na nástroj. Rozvijí techniku hry, kterou si kdysi osvojil. Učí se nové písně a hledá způsob, jak je přednést.

Proč se tedy jeví zaměření na „chvály“ jednostranně? Zvykli jsme si, že do bohoslužby nevstupují další umělci. Nedáváme prostor pro kreativitu. Někdy mám dojem, že jsme se spokojili s tím, že máme ve sboru „chvály“. Problém není ve slovíčkaření (chvály – worship – společný zpěv). Je celkem jedno, jestli kazatel pozve chválicí, nebo hudební skupinu. Potíž nastává, když se upneme na jednu formu. V dobách našich prarodičů to byly sborové písně. Vyspělost daného společenství jako by se tehdy poměřovala tím, jestli se tam pěvecký sbor schází a slouží zpěvem. Naše dnešní měřítko leží mezi rovnoběžkami grafického vizuálu projekce a kvalitou zvukové aparatury.

Tomáš W. Pavlíček

Historik a hudebník, multiinstrumentalista. Několik let spolupracoval jako dirigent s hudební misií slovenského Continental Singers, vedl různé soubory od klasické po moderní hudbu. Věnoval se vyučování o chvále v rámci iniciativy 3C3B (Vitaminová bomba). V současnosti hraje v kapele Lucie Motošické (Lucy4Music) a při bohoslužbách v CB Praha Černý Most. Pracuje v Akademii věd ČR a přednáší církevní dějiny a liturgiku na Evangelikálním teologickém semináři, kde připravuje nový roční kurz Hudba v církvi.

Touto poznámkou nemám na mysli to, že se pěvecké sbory přežily nebo že bychom se obešli bez aparatury. Hudbou v bohoslužbě si přece nepotvrzujeme svůj křesťanský status! Hudba má potěšit i vyprovokovat, vést ke ztišení i volání po moci Božího ducha. Tak jako si při čtení Bible nevystačím pouze s epištolou Filipským a potřebuji se sytit celým Slovem, podobně v církvi potřebujeme jak „chvály“ (oslavné gloria), uctívání (majestátné sanctus), tak vyznání hříchů (pokorné kyrie) a osvědčování naší víry (nekompromisní credo). Jenže to se neobjede bez vyvážení jednotlivých prvků.

Přitom myslím, že chvály a uctívání jsou prvky, ke kterým náš duch směřuje především. Jsou jedním z hlavních poslání církve. Proto má být hudební forma dostatečně pestrá a kreativní, aby do společenství vtahovala všechny. Jak toho ale dosáhnout? Nemusím přece nutně měnit techniku hry na klavír ani harmonizaci celé písně. Kreativita začíná u výběru písní, jejich nácviku, volby hudebních forem a v přednesu skladby.

Poslední potíž nastává s výběrem hudebního stylu. Zdůrazňuji hudební pestrost, ale přesto docházím k závěru, že nejpřístupnější a nejsrozumitelnější pro celou kongregaci je moderní popová hudba. Pokud se vám teď naježily chlupy jako mně, vězte, že lze muzikantsky udělat hodně, aby takový pop nebyl laciný. Když třeba hraju při worshipu na housle a vedoucí už popáté opakuje tentýž refrén (budiž – repetice je jedním ze znaků uctívání i v modlitbě), říkám si, že také zde záleží na každém tahu smyčcem, že i tím vyjadřuji postoj srdce.