Kam oko nedohlédne, namíří infrakameru

Bůh stvořil všechno viditelné i neviditelné, připomíná nám to apoštolské vyznání víry hned v úvodu. A toho neviditelného je mnohem více, než si můžeme uvědomit, když si prohlížíme například nejnovější obrázky pořízené novým Webbovým vesmírným dalekohledem. Ten totiž „vidí“ záření, které je pouhému lidskému oku skryté.

Infračervené záření můžeme leda tak pocítit na vlastní kůži – vnímáme je jako teplo. Naše oči na něj ale nestačí. Má sice stejnou podstatu jako viditelné světlo, avšak má větší vlnovou délku a je pro lidský zrak „příliš červené“. Duha na obloze pro nás červenou barvou končí, i když za ní pokračují pro nás neviditelné další „barvy“. Ty bychom spatřili například pomocí infračervené kamery.

Právě takovými kamerami je vybaven i nejnovější vesmírný dalekohled, pojmenovaný po řediteli vesmírné agentury NASA Jamesi Webbovi. Má za úkol zachytávat infračervené záření z nejrůznějších vesmírných těles a posílat o tom data na Zem. Až tady ze zachycených „čísel“ lidé vytvářejí obrázky, které si můžeme prohlížet i my. Přitom z těch nejvzdálenějších vesmírných těles k nám doletí právě jen infračervené záření – tím, jak se od nás vzdalují, se vlnová délka letícího světla doslova natahuje, až přestane být viditelná, protože se dostane do infračervených čísel.

Infračervené záření se chová částečně jinak, ale přitom velmi podobně, než viditelné světlo. Stejně jako světlo prochází sklem, vodou a dalšími průhlednými a průsvitnými materiály, infračervené záření prochází mezihvězdným prachem a plynem. A podobně jako je světlo směs záření o různých vlnových délkách (které zrakem vnímáme jako barvy), tak i infračervené záření má různé vlnové délky. Vědci rozlišují blízké, střední a vzdálené infračervené vlny – a každé z nich mají mnoho odstínů. Jakou „barvu“ budou mít na obrázcích, které uvidíme, o tom rozhodují lidé, kteří je zpracovávají. Jde jim o to, aby na snímku vynikly některé zajímavé a pozoruhodné skutečnosti – proto například snímek planety Jupitera obarvili zcela nezvykle (oproti dosavadním známým záběrům z viditelného světla), protože jsou na něm patrné světlé pásy vyšší oblačnosti. Naopak snímek mlhoviny, v níž se rodí hvězdy, má barvy podobné se starším záběrem z dalekohledu s viditelným světlem a vyniknou na něm detailněji zaznamenané jednotlivé hvězdy.

Někdo by mohl namítnout, že obarvování snímků zkresluje skutečnost – jenže my nemůžeme vlastníma očima vidět, jak skutečně dotyčná vesmírná tělesa vypadají. I zrakové vjemy k nám doléhají jen tak, jak je zpracovávají buňky v očích, nervech a mozku, a jsou tak v jistém slova smyslu zkreslené. Ještěže se můžeme spolehnout na to, že Bůh vždy vidí věci objektivně, takové, jaké jsou doopravdy ve všem viditelném a neviditelném.