Otevření očí

Církev bratrská je můj domov. Dozvídal jsem se v ní nejúžasnější pravdy o Bohu, Kristu a smyslu života. Přišla ale doba prozření, kdy jsem uviděl Boží lid i jinde. Ve třinácti letech jsem poprvé vstoupil do katolického kostela v čase bohoslužby. Byl jsem šokován, oslněn světlem, sochami, zlatem a zvukem mohutných varhan! Brněnský kostel u minoritů odpovídal hromovým hlasem na předříkávané modlitby a vpředu si divně počínal farář u oltáře. Nic se nepodobalo shromáždění Církve bratrské. Zděšen jsem utekl s pocitem, že jsem nahlédl do pohanské svatyně, kde se uctívají falešné modly!

O pět let později jsem ale postranními dveřmi s kamarádem Jirkou vstupoval do kostela sv. Michaela archanděla. Vyšli jsme několika schodišti vysoko nahoru do malé podkrovní místnosti, kde seděla skupinka mladých lidí z různých církví. Zpívali jsme písně z Taizé a katolický kněz nadšeně sděloval myšlenky Rogera Schütze. Společně jsme se modlili, meditovali nad Biblí a můj názor na katolíky se měnil. Cítil jsem laskavě pokornou atmosféru lásky jednoho ke druhému, vstřícnosti a zvláštní Boží přítomnost, jakou jsem doposud nikde neviděl, ani v Církvi bratrské. Vše bylo navíc prodchnuto faktem ilegality.

To ale nebylo nic proti tomu, co jsem pociťoval v nepovolené letniční církvi v Životského ulici. Musel jsem to ovšem tajit nejen před spolužáky, ale i doma a ve svém sboru Církve bratrské. Letniční byli sekta. Divně se modlili v jazycích, prorokovali a já jsem slýchal obavu, co když z nich nemluví Duch svatý, ale ďábel? Vždyť tomu nikdo nerozumí! Nepřicházel jsem tehdy mezi ně ze zvědavosti, ale z touhy po pomoci. Ztratil jsem víru v Boha a v Církvi bratrské jsem ji nedokázal obnovit. Přes všecku podivnost a emocionální vypjatost, kterou jsem nebyl schopen stejně pociťovat ani projevovat, přes všechny teologické zmatky, jako je překřtívání a druhá zkušenost, se mi vrátila víra v Krista. Jako by mně Bůh skrze letniční vložil do hlavy trychtýř a lil do mě víru, která ve mně zůstala až dodnes.

V té době jsem ale ještě chodil i k evangelíkům. K těm liberálním křesťanům, o jejichž farářích se často v naší církvi mluvilo s despektem. Modlili se psané modlitby a jen o některých se tvrdilo, že jsou doopravdy věřící. Jenže já měl před sebou mladé lidí, nadšené, rebely, angažované a odvážné diskutéry, kteří kladli docela jiné otázky nad Biblí, než jsem byl zvyklý! Psala se osmdesátá léta minulého století a někteří nosili na klopách odznáčky polské Solidarity. Politická provokace, která by v Církvi bratrské nikdy neprošla. Prožil jsem silnější závan svobody než doma a k tomu všechny ty úžasné písničky od Rejchrtů či Sváti Karáska, které mi mluvily z duše!

Ale ještě pořád tomu nebylo dost s otevíráním očí. Před vojnou jsem se potkával s adventisty. Podivní křesťané, a jsou to vůbec křesťané? Jeden z nich vždycky evangelizoval v tramvaji, vypadal jako blázen, mluvil o konci světa a pravém poznání. V shromážděních citovali inspirovanou pisatelku Ellen White a já vůbec nerozuměl jejich sobotě ani jídelníčku. Ale na vojně jsem potkal Láďu, stavebního inženýra se smyslem pro humor i modlitbu. Celý rok jsme se týden co týden v jeho zamčené kanceláři scházeli, četli Bibli a modlili se. Potřebovali jsme jeden druhého, abychom obstáli v nesmyslném prostředí komunistické armády. Přes svoji rozdílnost jsme si byli jisti, že Bůh je pro nás stejný, a nejen pro nás dva.

Církev bratrská je i nadále můj domov. V mládí jsem ale překročil její hranice a zjistil, že i jinde jsou lidé, kteří horlí pro Krista. Bůh mi otevřel oči a jsem vděčný, že mi dal poznat, že církev Kristova je větší i než všechno to skvělé, co v Církvi bratrské prožívám a vidím.