Ve svatováclavské trestnici Na Zderaze v Praze působil v 19. století katolický kněz a reformátor vězeňství Josef Řezáč. Jeho péče o uvězněné zločince zjednodušeně řečeno vypadala tak, že se pokusil oddělit od sebe vězně kající od nekajících. Těm prvním se intenzivně věnoval duchovně i pedagogicky, ty druhé ponechal přísnému dozoru v naději, že i oni k pokání dojdou. Ze zkušenosti pochopil, že s nekajícím se člověkem nelze pracovat. Stejnou zkušenost udělali duchovní před ním i po něm (nejen ve věznicích) a podobnou praxi nacházíme i u postav vykreslených v Bibli a známe ji i z naší praxe. Ale protože výjimky vždy potvrzují pravidlo, i v Knize knih se dočítáme o lidech, kteří k pokání dospívali velmi dlouho a u některých se o něm nedozvídáme vůbec nic. Přesto ale všichni měli naději v Bohu začít znovu.

Naděje pro padlé ve Starém zákoně

Pýcha – začít musíme u Adama, a tedy u každého z nás, ať jsme muži či ženami. V Adamovi se všichni poznáváme a v Evě také. Hned první člověk přišel o Ráj na zemi. Zkazil ho sobě i všem generacím po něm a my jsme s ním solidární. Mohli bychom na něj svalit všechnu vinu, jako Adam svedl odpovědnost na ženu, a dokonce i na samotného Boha, nebo po způsobu Evy na satana, ale v tom bychom kajícnost nezahlédli. Dobře se poznáváme v Adamově tendenci schovat se a zakrývat svou nahotu, rozumějme ubohost, hanbu a bezmoc. Pán Bůh ale Adamovi vyšel vstříc, pomohl mu vyjít na světlo, sám mu zakryl jeho nahotu, učil ho žít a neztratit naději ani po hříchu ve změněných podmínkách, kdy lidem zůstala jen vzpomínka na ztracený Ráj. Naděje pro padlého Adama spočívala v tom, vyjít s pravdou na světlo a v odvaze se postavit před svatého Boha.

Zoufalá žena – v Adamovi se mohla poznat i Noemi. Chtělo by se říci nevinná oběť, ale ona se tak necítila. Poddaná žena, která poslušně následovala svého manžela. Opustila spolu s ním Betlém a z domu chleba odešla do Moábu, mezi nepřáteli Božího lidu nacházela lepší podmínky pro život. Deset let se jí s manželem a rodinou dařilo, synové se šťastně oženili s dobrými dívkami, byť Moábkami, jejichž pramatky za časů Mojžíše sváděly k hříchu Izraelce takovým způsobem, že jim doslova pomátly hlavu. Jenomže pak ji stíhalo jedno neštěstí za druhým, ovdověla a zemřeli i oba synové, zůstala sama se svými snachami. Bible neříká, že to byl trest. Smrt je jednoduše součást života, ale je rozdíl, kde nás potká. Život Noemi bolestně zhořkl, s hanbou a bez ničeho, jen se snachou Rút, se vrátila zpět. Oproti prvním lidem vinu za své neštěstí na nikoho nesváděla. Naději pro svůj zkrachovalý život uviděla v návratu do společenství víry.

Žádostivost – snad nejznámější hříšník po Adamovi je David. Král, který si udělal volno a v čase nasycenosti, zahálky a bloumání uviděl ženu. Krásnou nahou ženu. Pohled ho uchvátil, oči neodvrátil, nešel psát žalm o tom, jak odolal pokušení. Pozval ji do královského paláce a žena nebyla proti. Nekřičela, když se jí zmocnil. Její muž nebyl doma, mohla se cítit polichocena zájmem někoho, kdo byl králem. Velmi snadno mu podlehla, probuzená vášeň v nich obou dosáhla naplnění. David uskutečnil svůj okamžitý záměr, který jí nebyl proti mysli. V čase ovulace vzplanuli touhou a počali dítě. David pak udělal všechno pro to, aby zamaskoval svůj hřích, uchýlil se až k vraždě nepohodlného manžela a dělal, že se nic nestalo. Nikdy by svůj hřích nepřiznal nebýt proroka, který jako kdysi Hospodin za Adamem, přišel za Davidem a odhalil mu pravdu o něm samém. David svůj hřích vyznal, bylo mu odpuštěno, ale už to nikdy nebylo v jeho rodině jako dřív. Naděje pro zkrachovalého Davida byla ukryta v pravdě a pokoření. Moudrost nestačila – v případě Šalomouna jablko nepadlo daleko od Davidova stromu. Postavil Hospodinu chrám, moudře spravoval zemi, získal obdiv králů i královen. Bohatě využil času prosperity a míru, ale nakonec ho i přes všechnu jeho životní moudrost přemohly ženy. Zamiloval si jich mnoho a jeho srdce se odvrátilo od Hospodina. Ale oproti jeho otci Davidovi nečteme v Bibli ani náznak lítosti a pokání. Jediný kající žalm není připsán Šalomounovi, jen skeptické konstatování, že podnikal velkolepá díla, nahromadil si stříbro a zlato, žil bohatý kulturní život, žádnou rozkoš si neodepřel, měl nespočet milenek ve svém harému. Ale když se pak za svým šťastným životem ohlédl zpět, pochopil, že to byla jen pomíjivost a honba za větrem. Naděje pro zkrachovalého Šalomouna byla jen a jedině v milostivém Bohu a v jeho nepochopitelné trpělivosti a věrnosti.

Naděje pro padlé v Novém zákoně

Cizoložnice – dodnes nikdo nezná její jméno, zato všichni znají její hřích – byla cizoložnice. Dokonce ji nachytali při činu. Všechno bylo jasné. Až na to, že nikdo neví, jestli byla vdaná, či svobodná. Mohla podvést vlastního manžela nebo se jako panna vyspat s ženatým sousedem. Nikdo neví, proč to udělala. Byla mravně zkažená a spala s kdekým? Nebo ji její vlastní manžel ignoroval, takže byla citově po dlouhodobém sexuálním půstu vyprahlá? A byla-li skutečně vdaná, kdo vlastně byl její manžel a jak se k ní choval? Anebo byla-li svedená cizím mužem, kde byl onen chlap, který si s ní užíval? Všechny dohady jsou možné, protože o té ženě nevíme nic než to, že byla přistižena jako cizoložnice. Kým? Také nevíme. Byla z toho velká kauza, řešilo se to na veřejnosti. Ale ukázalo se, že pro tuto evidentně padlou ženu se stal nadějí Ježíš, který jí pomohl k životu. Neodsoudil ji, ale povzbudil, aby svůj hřích už víc neopakovala.

Posedlý – byl známou postavou gerasenské krajiny naproti Galileji. Zřejmě občan města, jako každý jiný. V době, kdy se setkal s Ježíšem, už ale nějakou dobu mezi lidmi nežil. Nemohl, neovládal se. Často ho poutali řetězy, on je ale vždycky přerval a utekl do pustých míst. Žil mezi hroby a svým chováním i zevnějškem děsil lidi. Neví se, proč ho démoni mohli ovládat, zda si za to mohl sám, nebo zda v tom byl nevinně. Předtím měl rodinu, ale teď byl vyděděnec nepodobný lidem, ze kterého šel strach. Zraňoval sám sebe a zaháněl Ježíše. Ten jeho duši z vězení vysvobodil a vrátil ho rodině. Ani ta ani společnost si s ním nevěděly rady,. dokázaly ho jen spoutat a izolovat od ostatních. Naděje pro takto devastované lidi, kteří nejsou schopni ovládat své jednání, ubližují druhým i sobě a nikdo si s nimi neví rady, je osobní setkání s Ježíšem – tady na zemi a jistě pak v nebi.

Zrádce – o Jidáši platilo to, co o ostatních apoštolech. Horlivec pro Ježíše, následovník Mistra z Nazaretu, svědek Ježíšových slov i zázračných činů. Také chodil s ostatními od obce k obci, zvěstoval přicházející království nebeské, uzdravoval a vymítal démony. Navíc měl plnou důvěru Ježíše i učedníků, kteří mu svěřili společnou pokladnu. Pak se ale něco stalo v jeho mysli, dodnes je to opředeno tajemstvím. Domluvil se s Ježíšovými oponenty a vydal jim ho v ústraní do rukou, aby z toho nebyl skandál. Dál pozoroval, co se bude dít, a když zjistil, že Ježíše odsoudili k smrti a že rozhodnutí sanhedrinu je nezvratitelné, pocítil výčitky. Vyznal, že zradil nevinného člověka, dokonce vrátil sjednanou částku, kterou za udání dostal, ale když byl se svým pokáním odmítnut, podlehl zoufalství, šel a oběsil se. Naděje pro takto zkrachovalého člověka spočívá v tom, že na soudu bude mít konečné slovo Bůh, ne lidé.

Opustil službu – nadějný křesťan Jan Marek, odhodlaný jít do misie. A nejen odhodlaný. Vyšel spolu s Pavlem a Barnabášem na první misijní cestu, ale bez vysvětlení, alespoň bez vysvětlení pro čtenáře, se vrátil zpět a v úkolu nepokračoval. Křesťan, kvůli kterému došlo k tvrdé rozepři mezi dvěma misionáři. Šlo o princip, jestli mu dát na začátku druhé misijní cesty znovu šanci, nebo ne. Barnabáš, blízký příbuzný Jana Marka, si to přál, Pavel takovou možnost rozhodně odmítl. Nedomluvili se a každý pokračoval svou cestou. Barnabáš se svého bratrance ujal, Pavel mu odmítl dát důvěru. Zdá se, že naděje pro zkrachovalé služebníky, kteří ztratili důvěru, spočívá v čase, že jednou prokáží svými činy, že je na ně přece jen spolehnutí. A pak ještě v odvážných křesťanech, kteří jim zkusí novou šanci dát.

Naděje pro padlé dnes

Vrazi – byl to uznávaný pastor baptistického sboru v americkém státě Missouri. Nelze říct, že by jeho případ zanechal na jeho sboru stopy – to, co se stalo, sbor totálně zdevastovalo. Vedl smuteční shromáždění, těžké nejen tím, že se sbor loučil s jedním ze svých nejvěrnějších a nejlepších členů a že se jednalo o sotva čtyřicátníka, který po sebě zanechal vdovu a dvě děti, ale především tím, že mu na onen svět někdo pomohl. Sbor se semkl kolem zničené rodiny ve snaze pomoci. Vdova se však chovala divně a neuniklo to ani policii. Vyšetřování nakonec prokázalo, že mezi ní a kazatelem už deset let trvá tajný poměr, že z tohoto vztahu byla i těhotná a že už dlouho s kazatelem plánovali manželství. Jejich současní partneři byli na překážku a rozvod nepřipadal v úvahu. Začali s jejím mužem, pastor ho zastřelil. Věřili, že mohou udělat cokoli, lidé se pravdu nedozví a dobrý Bůh odpustí všechno. Jenže nakonec už nebyli schopni svého činu litovat. Oba na to ale dostali čas – on doživotí, ona osm let. Naděje pro takové vrahy spočívá v nesmírném Božím milosrdenství. V odpuštění, které následuje po upřímném a hlubokém pokání, pokud ho jsou schopni.

Rozvedená – vdávala se po maturitě, brzy měli s manželem dvě děti, horlivá křesťanka. Jejich dům byl otevřen pro druhé, sbor, misie a církev byly prioritou. Nenaučili se ale spolu žít, konflikty narůstaly, odcizovali se. Nebyla nevěrná, ale v jednom bratrovi nacházela větší porozumění než ve vlastním muži. U toho se začala projevovat psychická nestabilita, přestal být oporou. Nedokázala snášet jeho scény, odešla a následoval rozvod. Sbor ji dal do kázně, žila nějaký čas sama, ale pak se seznámila s mužem z jiné církve. Chtěli se vzít, načež mladý kazatel vznesl dotaz na starého zkušeného kolegu: „Může se znovu vdát, neměla by se podle Ježíšových slov vrátit k prvnímu manželovi nebo zůstat navždy svobodná?“ Čekal zásadovou odpověď přesně podle Písma, uslyšel však větu, kterou nečekal: „Nikdo, ani církev, nemá právo na ni vkládat břemeno, které jí nepomůže nést.“ Naděje pro člověka, kterému zkrachovalo manželství, spočívá v milosrdném přístupu církve a v lidech, kteří pomohou nést břemena.

Sebevrah – jeho sestra říkala, že to byly deprese. Našli ho oběšeného. Přežil, ale k vědomí se nikdy neprobral. Nechtěl žít a nyní už rok existoval jen ve vegetativním stavu napojený na přístroje podporující dýchání a další orgány těla. Nyní cítila, že už chce definitivně odejít. Prosila kazatele, aby přišel do nemocnice a modlil se za něj. Chtěla ho vyprovodit na druhý břeh. Spokojila se s tím, že kazatel bude u jeho lůžka číst z Bible, v zástupné modlitbě pokání vyznávat hříchy a odevzdávat jej do milostivých rukou Božích. Když odcházel, nebyl si ale jist, jestli udělal všechno, co bylo třeba. Přemýšlel, zda neměl na nemocného vzkládat ruce a volat k Bohu, aby jej vrátil do života, a vyhlašovat Boží svrchovanou moc nad smrtí. A taky nevěděl, co s takovým člověkem nakonec bude. Jeho sestra tvrdila, že vnímal, co u jeho lůžka říkal. Za dva týdny telefonovala, že zemřel. Naděje pro takto zoufalého člověka spočívá jen a jedině ve velikém milosrdenství Boha, který zná všechny hlubiny a temnosti člověka.

Závislý

– mockrát s tím chtěl přestat a mockrát se o to pokoušel. Jenomže to nikdy nevydrželo dlouho, i když před mnoha lety vydal život Ježíši. Byla doba, kdy mu pro něj srdce hořelo a některé z jeho skladeb patřily Bohu. Muzikant. Kapela, složená z nekřesťanů, nikdy nezůstávala na suchu a kamarádi nebyli oporou v jeho snaze přestat pít. Naopak. Propadal se do závislosti víc a víc. Byly týdny, kdy vůbec nešel do práce. Jeho firma se dostala do finančních problémů a stáhla s sebou rodinu. Po nocích se potácel ulicemi, hlídka policie ho pak vždycky jen někde sebrala z dlažby, posadila na lavičku, aby neprochladl, a zavolala jeho ženě, ať si pro něj přijede. Děti z něj měly strach, začalo se mu rozpadat manželství. Žena se mockrát snažila dostat ho na léčení, ale on si vždycky při první příležitosti koupil alkohol. I když neměl kartu ani hotovost, vždy si způsob našel. Alkohol pak v efektu na antabus vyvolal otravu a končilo to na JIPce. Naděje pro alkoholika spočívá v pokorném přiznání situace, v akceptování léčby a ve zcela praktických krocích, jak co nejvíce omezit pokušení. Křesťanské společenství na způsob Anonymních alkoholiků může být velkou pomocí.

Závěr

Jediná naděje pro lidi, kteří v životě a ve své víře zkrachovali, je pokání, které je darem od Boha. Týká se toho jedno z nejúžasnějších zaslíbení, které čteme v Bibli a které má slyšet každý kajícník po zpovědi: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1J 1,8–9)

Žel se ale potkáváme s lidmi, kteří se nikdy nepokořili, nikdy nepřiznali svůj krach. Mnohé biblické příběhy toho jsou smutným dokladem. Například inteligentní Achítofel, který se oběsil. Nebo Amón, který znásilnil sestru Támar. Či pokrytecký manželský pár Ananiáš se Safirou, kteří nestihli vyznat svůj hřích, a mnozí další. Ale nakonec ani v jejich případě nám nepřísluší vyřknout konečný soud. Ten náleží jedině svrchovanému Bohu, který poslal svého Syna, aby skrze něho usmířil svět se sebou. Proto bychom nikdy neměli ztratit naději pro životní ztroskotance, ať už jsme jimi my sami, nebo naši bližní.