Co však vidím pro překonání problémů jako zásadní, je nalezení potřebné motivace pro další bezproblémový život na svobodě.

Začal bych vzpomínkou na jeden starší film. Je o vězni, který se po dlouhodobém věznění vrací na svobodu. Cestou sociálního kurátora se dostane k práci v prodejně. Ale je nesamostatný a večer se vrací do svého prázdného bytu, kde ho nikdo nečeká. V práci také jeho nesamostatné chování kolegové moc nechápou, a tak situace postupně graduje až k tomu, že se rozhodne svůj život ukončit oběšením. Tedy zdánlivě typická filmová situace.

Ale i v dnešní době jsem zhruba před dvěma lety zažil v podstatě stejnou situaci s člověkem, kterému se ve vězení několik let duchovní pravidelně věnovali. Neuposlechl tehdy dobře míněné rady a vydal se po skončení trestu do míst dávných vzpomínek. Zde překvapen děsem z toho, že vše, co znal, se zcela změnilo, podlehl patrně náhlé ztrátě smyslu dalšího života.

Další souvislosti můžeme jen domýšlet. Během dlouhého pobytu ve vězení se především projevuje u člověka tzv. prizonizace, což je v podstatě jev, kdy se vězněný člověk natolik ztotožní s prostředím, že se pobyt ve vězení pro něho stane částečně nebo zcela přirozeným do té míry, že je pro něho potom mnohem obtížnější žít venku než uvnitř věznice. To s sebou nese celou řadu následků a těžkostí, které takový člověk překonává po svém propuštění bez pomoci zvenčí jen velmi těžko.

Zkuste si představit situaci, že ztratíte za dobu uvěznění rodinu, přátele, vazby v zaměstnání i v bydlišti. Nikdo vás už nezná nebo nechce znát. Jediní kamarádi jsou ti ve věznici. Toto probíhá pomalu, ale zpravidla neodvratně. Vždyť venku mimo zdi vězení běží život také svým, podstatně rychlejším tempem. Témata vašich případných rozhovorů se točí hlavně kolem dění ve výkonu trestu. K tomu můžeme přidat i nedostatek informací a motivačních podnětů. Ve vězení nemáte například přístup k internetu. Telefonovat můžete jen na určitá povolená telefonní čísla. Toto vše člověka postupně mění a působí mu problémy posléze i na svobodě.

Mgr. Bc. Martin Škoda

– kaplan Vězeňské služby ČR ve Stráži pod Ralskem a člen Výkonného výboru Vězeňské duchovenské péče

To, co ve vězení u nás naopak funguje, je základní péče o člověka, dostává např. jídlo a oblečení a částečně může řešit některé problémy spojené třeba s hledáním zaměstnání či bydlení po propuštění. To je však jen jedna strana věci. Další problémy praktického rázu totiž nastávají ihned po propuštění z vězení. Díky různým srážkám a dluhům vychází velký počet propuštěných z vězení prakticky bez prostředků a často bez odpovídajícího oblečení. Úřady mají své lhůty a trvá měsíc až dva, než se všechno vyřídí a člověk dosáhne na dávky hmotné nouze apod. Mezitím si musí vyřešit řadu věcí. Musí mít na jízdné, někde spát, mít čím telefonovat apod.

Právě tyto problémy, spojené s překlenutím doby po propuštění do určité stabilizace, pak pomáhají řešit různé sociálně zaměřené organizace a třeba také náš projekt Metanoia II. Co však vidím pro překonání problémů jako zásadní, je nalezení potřebné motivace pro další bezproblémový život na svobodě. Tento smysluplný další život bez páchání trestné činnosti je také uveden jako hlavní účel v Zákoně o výkonu trestu odnětí svobody. K tomuto cíli má být zaměřena veškerá práce s vězněnou osobou. Zde je tedy pochopitelně značný prostor pro působnost duchovních, ať už jako vězeňských kaplanů či dobrovolných duchovních, docházejících do vězení na základě pověření své církve. A církve samotné pak mohou být výbornou Boží komunitou a domovem pro ty, kteří se rozhodnou změnit svůj život k dobrému prostřednictvím Boží milosti.