Píseň k pouti. Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.

Na prodloužený výlet jsme s rodinou vyrazili na Slovensko a já se nečekaně ocitnul sám, protože zbytek výpravy byl několik kilometrů přede mnou. Bylo krásně, mířil jsem k Juráňově dolině a kochal se výhledy na Roháče. Vzpomněl jsem si na známá slova o tom, že již někdo přede mnou pozvedal své oči k horám. Vytáhl jsem mobil, v aplikaci jsem si našel žalm sto dvacátý prvý a četl ho znovu a znovu. A nejen četl, ale uprostřed hor jsem nad ním v modlitbě rozjímal. K mému překvapení ke mně Bůh promluvil nejvíce skrze nadpisek tohoto žalmu – píseň k pouti. Mnohem jasněji než dřív jsem si uvědomil, že se musím učit dívat se na svůj život jako na pouť a že potřebuji Boží pomoc, abych se nezaměřoval jen na věci právě tady a teď. Čas neúprosně letí, dovolenou dávno odvál čas, ale potřeba Boží pomoci k tomu, abych svou životní pouť směřoval správným směrem, zůstává.

  Kázání: Když se řekne pouť, každému se vybaví něco jiného. Dětem nejspíše kolotoče, stánky, cukrová vata, rodičům zas nemalé náklady spojené s návštěvou takovéto akce. Nadšeným turistům putování trvající dny nebo týdny. Třeba do známého španělského města Santiaga de Compostela, kam se každoročně vydávají statisíce poutníků. V době starého Izraele byla pouť cestou do Jeruzaléma, kam zbožní Židé chodili na hlavní svátky třikrát do roka. Podle mnohých patří tento žalm k textům, které si lidé připomínali právě při těchto pravidelných cestách do jeruzalémského chrámu.

Někomu se třeba vybaví slovní spojení „životní pouť“, používané zejména tehdy, když se píše o někom, kdo již umřel, a když se popisují milníky jeho života. Nicméně životní pouť je něco, co se týká každého z nás. Ačkoli třeba bydlíme desítky let na stejném místě, jsme na tomto světě poutníky, kteří někam jdou. Bible nás učí, že pokud věříme Ježíši Kristu, tak cílovým místem naší pouti je nebeský Jeruzalém. My tohle většinou víme, ale upřímně – daří se nám podle toho skutečně žít? Někdy totiž hrozí, že shon všedních dní, starosti, povinnosti doma, ve škole, v práci, péče o děti atd. nás zaměstnají tak moc, až si přestaneme uvědomovat, že jsme poutníky v tomto světě. Někdy se zaměřujeme příliš na aktuální věci, takže nám začne unikat to podstatné. Říká se, že když lidé ve stáří bilancují, mnohdy litují toho, jak málo času investovali do vztahů nebo že si nechali ukrást část podstatných věcí tím, co se nakonec ukázalo nedůležitým. Uvědomuji si, že jsem tohle četl mnohokrát, a přitom se často přistihnu právě při soustředění na věci sice hlasitě volající, ale při bližším pohledu nepodstatné. Úvodní slova tohoto žalmu, která mám někdy tendenci přeskočit jako pouhý nadpisek, mě povzbuzují si připomínat, že i když málokdy chodím dlouhé cesty, i když do církve jezdím většinou autem, tak jsem ve skutečnosti poutníkem a že záleží na tom, kam a jak jdu. V úvodu jsem zmiňoval putování Židů do Jeruzaléma třikrát ročně. Pokud se podíváme na mapu, zjistíme, že město Jeruzalém leží v hornaté oblasti, takže pokud by člověk putoval do Jeruzaléma pěšky, pořádně by se zapotil. Na druhou stranu, hory byly pro lidi v dobách, kdy neměli žádné navigace ani podrobné mapy, často orientačními body nebo místy, odkud si mohli prohlédnout krajinu a zjistit, kudy jít dále. Navíc i dnes hory často přitahují naše zraky, protože jsou krásné, někdy až majestátné. Stejně tak žalmista mohl na horách kolem sebe oči nechat. A když se na ně dívá, ptá se sám sebe: „Odkud mi přijde pomoc?“

Možná nás napadne myšlenka, proč pohled na hory vyvolal takovou otázku. Když my dnes potřebujeme pomoc, informaci, často sáhneme po „strýčkovi Googlovi“, vyhledáme patřičného odborníka nebo to probereme v nějaké diskuzi na internetu. Dříve tomu bylo jinak. Národy okolo Izraele uctívaly spoustu model, svých vlastních bohů a velmi často jim stavěli oltáře právě na horách, případně věřili, že jejich bohové tam sídlí. Pokud tedy žalmista putoval horami a prožíval nějaké starosti, obavy, tu a tam (možná dokonce ze všech stran) na něj „volaly“ různé oltáře a jiné podobné věci a slibovaly, že právě zde, na této hoře, může nalézt pomoc nebo se dotázat toho či onoho boha. U nás je to naštěstí (nebo jen zdánlivě?) jinak. Pokud procházíme kopce a hory v naší zemi, spíš než na nějaké oltáře božstev narazíme na hospodu, rozhlednu atd. Nicméně i dnes nalezneme spoustu nabídek pomoci, které jsou dost pochybné. Mnohé se tváří jen jako obyčejné cvičení, jiné zcela jasně deklarují, že využívají nadpřirozené síly, energie atd. I dnes mnozí lidé v naší zemi věří, že mohou nalézt pomoc a vedení pro svůj život právě u kartářky či v horoskopu. Akorát kvůli tomu nemusí chodit nikam na kopec, někdy stačí se jen posadit k počítači a najít tu správnou stránku nebo někam zajet. Možná si řekneme, že tohle se nás netýká, protože jsme uvěřili v Ježíše Krista. Je dobře, pokud se držíme od takovýchto věcí dále. Jenže i nás křesťany ovlivňují věci, které něco nabízejí. Zmínil jsem, že na horách mnohdy najdeme nějakou tu rozhlednu. Jindy to může být stezka v oblacích nebo super visutý most. Nejsou to špatné věci, nicméně společně s dalšími mohou vyvolávat falešný dojem, že to pravé, co potřebujeme pro svůj život, je zábava a zážitky. Je tvůj život prázdný a nevidíš jeho smysl? Zažij víc! Zkus víc! Navštiv toho víc! Když toto budeš dělat, už se nikdy nebudeš nudit! Jde však chybějící smysl života nahradit zábavou? Je to ta pravá pomoc? Nemyslím.

Svou pomoc můžeme hledat také v penězích. Kdybych měl více, byl bych šťastnější. Nemusel bych si se spoustou věcí dělat starosti. Mohl bych dětem koupit drahý dárek, jeli bychom na lepší dovolenou, změnili bychom bydlení. Peníze pro svůj život dnes potřebujeme, je dobré o nich přemýšlet, ale nesmí se stát středobodem našeho života. Protože peníze ani majetek nás nezajistí ani nám nedokážou pomoci ve spoustě důležitých věcí.

Někdo žádnou pomoc nehledá, ale spoléhá sám na sebe, své síly a schopnosti. Jaromír Nohavica zpívá: „Co jsem si nadrobil, to si i vypiju.“ Tato slova shrnují životní postoj lidí, kteří kladou velký důraz na vlastní nezávislost. Vystačím si sám, nepotřebuji ani druhé, ani Boha. Však já se s tím nějak popasuji. Nicméně již druhá kapitola Bible, popisující stvoření člověka, nás učí, že není dobré, aby byl člověk sám. Prostě potřebujeme jeden druhého, vzájemnou pomoc, povzbuzení nebo napomenutí.

Naneštěstí se i vztahy s druhými lidmi pro nás mohou stát až příliš důležitými. Můj život nebude stát za to, když nebudu mít holku nebo kluka. My se máme rádi a vystačíme si sami, nechte nás být, nás druzí nezajímají. Já mám známosti na správných místech, mně všechno projde, já všechno zařídím. Veškerý čas věnuji rodině, modlitba nebo čtení Bible se mi už do rozvrhu nevejde. Různé projevy toho, když to dobré, co nám Bůh dal, vzájemné vztahy, povýšíme na místo, kam nepatří.

Svět nabízí spoustu věcí, které nám mohou být pomocí. Žalmista však vyznává, že jemu pomoc přichází od Hospodina. On kolem sebe vidí hory, je si vědom pestrosti nabídky různých božstev, ale rozhoduje se, že k žádnému z nich neupne svou naději. Bůh nabízí pravou pomoc. My se však musíme rozhodnout ji přijmout. Požádat Boha o pomoc, jeho vedení a také říct ne jiným věcem. Neznamená to automaticky odmítat nabízenou pomoc od druhých, rozdat peníze, aby nás nepokoušely nebo žít asketický život. Je to rozhodnutí uznat Boží autoritu, jeho svrchovanost, moc, ale také lásku a zájem o nás lidi. Uznat, že Bohu patří vše, že nám mnoho dává, ale žádná věc ani žádný člověk nás v konečném důsledku nezachrání. A na vše se dívat touto optikou.

Někdo by mohl vznést námitku, proč tou pravou pomocí má být zrovna Bůh? Žalmista přináší první odpověď – on učinil nebesa i zemi. Bůh je stvořitel, tedy někdo, kdo má moc, kdo věcem rozumí, kdo jediný zná všechny souvislosti a taje našeho života.

Tolik přemýšlení nad úvodními dvěma verši tohoto známého žalmu. Jeho zbytek popisuje různé aspekty Boží pomoci, ke které se žalmista hlásí. Rozhodujme se i my svou pomoc hledat vždy u Boha. Tak budeme moci dosvědčovat to, že pomoc nám přichází od Hospodina a že se projevuje u každého zrovna tak, jak je potřeba, a to i dnes, v 21. století.