Nepleťte se, Boha nikdo neošálí. Člověk sklidí to, co zasel. Kdo zasívá pro své tělo, sklidí z těla záhubu; kdo zasívá pro Ducha, sklidí z Ducha věčný život. Nepřestávejme tedy konat dobro, neboť v patřičný čas budeme sklízet bez ustání.

Galatským 6,7–9

Tomáš Kolman

Táta tří malých mušketýrů, kazatel sboru Elim v Opavě, fanoušek Marvelu a vedoucí nového skautského oddílu pro ty nejmenší.

Inspirace

Kdybych na začátku střední školy věděl, že se nějakou dobu budu živit překládáním knih a dohromady na klávesnici naťukám několik milionů znaků, předmět „psaní na stroji“ bych neflákal. Žel, nevěděl jsem, a tak dodnes píšu všemi třemi.

Co když vám řeknu, že svou budoucnost znát můžete? Neřeknu vám, jaké otázky vás čekají při maturitě, nepovím vám ani jméno vaší budoucí manželky/manžela, ale vy sami si po dnešku budete moct předpovědět mnohé.

Kázání

Nemusíte být prorok ani génius, abyste věděli, že když soused na podzim seje pšenici, nebude příští rok sklízet kukuřici.

Otázky u maturity vážně neuhodnete, ale nedá tolik práce si domyslet, že vám češtinářka v tu nejdůležitější chvíli moc nepomůže, když jste celé čtyři roky dělali v hodinách problémy.

Jak se bude odvíjet váš život, se dá docela dobře odhadnout ve více oblastech, než byste řekli. Nepotřebujete křišťálovou kouli ani zjevení. Podívejte se, co a jak zaséváte, a poměrně snadno uhodnete, co vám vyroste. Někdy do toho vstoupí nečekané události a pravdou je, že nejsme jediní, kdo do našeho života něco zasévají, obecně ale důsledně platí princip setby a sklizně.

Víš, co chceš sklízet? Zasej podle toho

Někdy před 10 lety jsem šel k doktorovi na preventivní prohlídku. Vzali mi trochu krve a o pár dnů později mi doktor varovně oznámil, že hladina kyseliny močové v mé krvi dosahuje hraničních hodnot.

„Co to je?“

„Kyselina močová je příčinou dny. Když je jí v krvi moc, krystalizuje v kloubech a způsobuje velice bolestivé záchvaty.“

Další moji otázku byste určitě uhodli: „Čím to je a co se s tím dá dělat?“

„Hlavně jídlem… kolik jíte uzenin?“ ptal se doktor.

„No…“

Zasévám – sklízím.

Doktorovo varování jsem si vzal k srdci. Omezil jsem salámy, klobásy, slaninu, protože o dnu opravdu nestojím, a další odběr po dvou letech byl v pořádku.

Chceš zdravé tělo? Dej si pozor na to, co do sebe cpeš, pusť se do cvičení, do pohybu a odpočívej. Jinak to nepůjde. Sklidíš, co zaseješ, dřív nebo později.

A platí to v podstatě v každé oblasti našeho života. Nic tvoje manželství neovlivní tolik jako tvůj manžel/manželka. Dobře si vyber. Najdeš si krásnou, bohatou holku, která je ale nenasytně sobecká? Věř mi, že po roce ti bude jedno, že vypadá skvěle. Špatně jsi zasel. Chceš krásné manželství? Zasej líp.

Když se dívám zpátky, nemám moc důvodů si stěžovat. Díky Bohu za to, jaký život můžu žít. Zdraví slouží, manželku mám úžasnou. Stejně bych ale tu a tam zasel lépe. Jsou zkušenosti, které mi chybí, v různých oblastech jsem sabotoval sám sebe. Do minulosti nedosáhnu, nezměním to, teď sklízím. Vás, kdo jste mladší, většina sklízení teprve čeká. Víte, jaký chcete, aby byl váš život (hlavně, prosím, nezůstaňte u té ubohé povrchnosti, kdy odpovědí je výše výplaty)? Zasévejte podle toho už teď.

Jednu věc ale nesmíme přehlédnout. Myšlenkový řetěz apoštola Pavla totiž nekončil u zdraví, manželky ani podoby života. On šel hlouběji.

Tělo a duch

„Kdo zasívá pro své tělo, sklidí z těla záhubu; kdo zasívá pro Ducha, sklidí z Ducha věčný život.“

Tady už není řeč o cvičení, žaludku a uzeninách. Pavel používá slovo „tělo“ i v jiném významu než kosti a svaly. Rád jím označuje toho šmejda uvnitř nás, který nestojí o život s Bohem a podle Boha. O pár odstavců dřív naopak popsal, jak vypadá život podle představ „těla“, a přidává zajímavý seznam hříchů: „Projevy tělesnosti jsou zřejmé. Patří sem smilstvo, nečistota, nestydatost, modlářství, čarování, nepřátelství, svárlivost, nevraživost, zloba, soupeřivost, roztržky, sekty, závidění, opilství, obžerství a další podobné věci.“ (Galatským 5,19–21)

Jak říkával jeden misionář: „Sin is fun!“ („Hřích je prima!“) Někdy je bezva vylít si svoji zlobu na toho hňupa, co vám komplikuje život. Teprve pátý panák chutná nejlíp. A komu by se nelíbilo svlíkat svoji holku… Jo, hřích je prima.

Ale výsledek prima není. Alespoň mě tak záhuba nikdy nezněla. I v duchovním životě totiž platí stejný princip – co zaseješ, to sklidíš. A až to vyroste, už bude fuk, jestli to bylo „fun“ nebo „ne až tolik fun“. Jednou budu stát před Bohem a budu tam stát buď jako vítěz, kterého skutečná „fun“ teprve čeká, anebo jako člověk, který přišel o všechno, protože nemá Boha.

Víš, co chceš sklidit? Zasej podle toho. Nezůstaň jen u předpovídání své budoucnosti, utvářej ji. Zasévej věci, které budují tvůj duchovní život, které z Krista dělají živého Pána a lásku tvého srdce a které ve tvém charakteru množí ovoce Ducha, protože tohle plodí věčný život. Zasévej moudře, protože tím píšeš podobu svého budoucího života.

No jo, co tedy ale zasévat? Je zajímavé, že Pavel nic moc konkrétního neříká. Svádí to k lacinému: Bible a modlitba. Splete se člověk? Ne. Ale to by to Pavel řekl takhle. Místo toho píše: „Nepřestávejme tedy konat dobro.“

Pokud znáte Boží charakter a jeho skutky, připojte se k nim. Svým srdcem i svým životem. V té hospodě i na rande. Ne že by to šlo vždycky lehce, tělo se znovu a znovu hladově ozývá. Ale zákon zasévání a sklizně je v tu chvíli nádherně na vaší straně: „V patřičný čas budeme sklízet bez ustání.“ V tuhle chvíli o (nejspíš) mnohé přijdu, ale vím proč – na konci získám mnohonásobně víc. Na konci mě čeká nádherná Boží sklizeň a on sám.

Navíc spoustu dobrých věcí člověk sklízí už v tomto životě. Svou manželku bych za svlíknutou holku někdy na rande nevyměnil. Musel jsem si počkat, dlouho, ale „fun“ přichází i v manželství. Krásná, čistá, Boha oslavující. Přišel jsem o mnohé, získal jsem víc.

Jenže my to nedáváme

Jenže my to nedáváme. Narážíme na svoje slabosti, limity, někdy dokonce nechuť. Chceme jít s Bohem a ze svého života vyrvat plevel, ale jsou chvíle, kdy v tom plevelu uvízneme. Je to frustrující. Mockrát jsme Bohu slibovali, že „už nikdy“ a spíš má člověk pocit, že se toho nikdy nezbaví.

Křesťanem jsem dlouho, ale kdybyste se mě teď ptali, jestli z mého života zmizelo „smilstvo, nečistota, nestydatost, modlářství, čarování, nepřátelství, svárlivost, nevraživost, zloba, soupeřivost, roztržky, sekty, závidění, opilství, obžerství a další podobné věci,“ musel bych zakroutit hlavou. Některé věci součástí mého života nebyly nikdy, s jinými se peru dál, nebo dokonce nově.

Jako by i úsilí o svatost byla jen honba za větrem. Nedáváme to navzdory nejlepším snahám a veškerému úsilí. Co s tím? Odpovědí je Kristus.

Princip milosti

Ježíš do principu setby a sklizně vnesl něco, co tam vlastně nepatří. Princip milosti, který říká: „Nemusíš sklidit, co jsi zasel, protože jsem to už sklidil já.“ Milost znamená nedostat to, co si zasloužím, a přesně to díky Kristu platí i o nás. My jsme zaseli smilstvo, nestydatost, modlářství, nepřátelství, svárlivost…, ale zkázu sklidil on. Bůh vstoupil do neúprosnosti principu zasévání, ze kterého bychom se sami nevymotali (nebylo jak), a na kříži nesl jeho výsledek místo nás (srov. Kol 2,13–14). Nezrušil ho, ale postavil se do rovnice a znovu a znovu přichází na pomoc našim slabostem a přináší odpuštění a nový začátek. Je úžasné žít s Kristem! Ale pozor. Zodpovědnosti za náš život nás nezbavil.

Pokud byste si Krista představili jako strýčka, co vždycky všechno vyžehlí, tak vás zklamu. Jasně, zemřel za naše hříchy a dal nám odpuštění a nový život, ale přijde moment, kdy před jeho soudem dojde na otázku, jak jsme s jeho darem naložili.

Jestli některá z těch „prima věciček“ je součástí vašeho života, a vy ji přehlížíte nebo si ji vyloženě pěstujete, pak hrajete duchovní ruskou ruletu.

Boha neošálíme a on nás neuvítá s prázdnou

Na Boha na konci svých dní neuděláte dlouhý nos, že vám to vyšlo. Ke Kristu jsme se připojili, abychom šli jeho cestou, ne aby nám on umožnil jít tou naší bez následků, takže pokud vám nic nebrání říct si: „v pohodě… jedem dál… však Kristus, ne?“ – je otázka, jestli opravdu Kristus ve vašem životě je.

Pokud ale Kristu patří vaše srdce i váš život, pak je na vaší straně jak princip setby, tak princip milosti. Navzdory vší vaší nedokonalosti a selháním, tam na konci stojí „sklizeň bez ustání“. V Kristu jsme totiž jeho dědici a „dědit“ po Bohu zní jako věc, na kterou má smysl se těšit.