Patrika znali všichni lidé z vyloučené lokality. Mluvili o něm, ale nikdo se o něj opravdově nikdy nezajímal. Vnímali ho jako postavu, kterou provází samé problémy a těžkosti. Jeho otec bojoval se závislostí na pervitinu, matka se snažila rodinu udržet a řešila finanční problémy prostitucí.

Patrik chodil do nízkoprahového zařízení pro děti a mládež a barvitě vyprávěl, co se u nich doma v bytě odehrávalo v předchozích dnech. Hleděli jsme na mladého kluka, který s lehkostí až ironií popisoval, jaký muž s matkou měl pohlavní styk, co všechno to provázelo a jak sourozenci po celou dobu leželi v posteli a museli tu scenérii pozorovat. V garsonce to ani jinak možné nebylo. Po delším čase jsem pochopila, že se Patrik chová dle toho, co se doma událo. Pokud otec matku bil, rodiče se hádali a neměli peníze na jídlo, Patrik se choval agresivně a nenávistně ke všem okolo. Dokázal surově zbít bez důvodu malé dítě i poprat se s dospělým mužem. Nemusel mít důvod, jen prostě chtěl dát ránu první a nečekat odkud přijde. Doma o tom rozhodovat nemohl. Díky tomu se ho všichni báli a vyhýbali se mu.

Pokud byl otec byl delší dobu mimo domov a doma byl klid, Patrik rozkvetl, na jeho tváři byla vidět úleva. Dokázal několik hodin v nízkoprahovém zařízení bavit mladší děti, kreslil si s nimi, učil je a byl zase dítětem. S nepopsatelnou něžností česal dlouhé vlasy dívkám a zasněně vyprávěl, jak si vždy přál stát se kadeřníkem.

Jednoho dne Patrik přiběhl s mladšími sourozenci do kanceláře, zmateně vykřikoval, že je musí schovat, že doma je zle. Malá sestra, v té době dvouletá, plakala a nešla utišit. Patrik mi v rychlosti řekl, ať je tam zamknu, že musí rychle běžet zachránit maminku. Vyběhla jsem za ním a to, co jsem za pár minut uviděla, byl pohled na lidskou bezmoc a bídu. Patrikova matka ležela v krvi na zemi, nad ní stál s železnou tyčí Patrikův otec a křičel. Už od pohledu bylo jasné, že je pod vlivem drog a nemá smysl s ním cokoli řešit. Policie přijela rychle, otce odvezli a matku převezla záchranná služba do nemocnice. Teta dětí přišla a požádala mne, abych jim sbalila osobní věci, že je vezme do svého bytu. Ona se zatím pokoušela najít doklady a klíče. Marně, klíče se ztratily a nebyly k nalezení. Chodila jsem po jedné místnosti, kde byl neuvěřitelný nepořádek, všude se válelo oblečení, deky, na starých matracích leželo několik plyšových hraček. Otevřela jsem dveře do koupelny. Vana byla plná zatuchlého oblečení, v kýblech bylo ve vodě pár dětských kalhot a triček. Později mi děti řeky, že tak se u nich pralo. Stála jsem uprostřed té hrůzy a bylo mi úzko. Najednou jsem chápala ten vztek, který Patrik tak často měl. Cítila jsem ho také.

Matka dětí se rychle zotavila. Přišla do kanceláře a požádala, aby děti mohly být umístěny do dětského domova. Neviděla jiné řešení a nechtěla ani jinak pomoci. Chtěla jen rychle vyřešit problém, který ji přesahoval. Děti jsem společně s ní po vyřízení všech dokumentů odvezla do zařízení, kde mohly být po nějaký čas, než si ona vyřeší lepší bydlení a ujasní si, kam bude směřovat dál. Matka nalezla dobrý byt, finančně se stabilizovala a s pomocí ochotných lidí se podařilo byt solidně zařídit. Děti se těšily, že budou doma, každý bude mít svoji postel a skříň na oblečení. Patrik věřil, že budou žít jako rodina, a chtěl mamince se vším pomoci. Bohužel to dopadlo jinak. Matka odešla za novým přítelem na druhý konec republiky a s dětmi přetrhala veškeré kontakty.

S Patrikem jsem si pravidelně telefonovala. Při posledním hovoru mi řekl: „Mám strašnou zlost, že nás nechala kvůli cizímu chlapovi. Ale stejně si každý den představuji, jak se vrátí a odveze nás domů. Proto mám pořád sbalený baťůžek. Mám v něm schované klíče od našeho starého bytu. Možná to tam bylo ošklivé, staré a neútulné, ale byli jsme tam s mámou. Nikdy se nepřestanu modlit za to, aby se vrátila. Jen na ní musím sehnat telefon. Musím jí říct, že ty klíče mám já. Ještě nepřišla, protože je hledá. Ale neztratily se, nikdy se neztratí.“ Patrikova matka se dětem už nikdy neozvala. Ony na ni stále v dětském domově čekají.