Po uplynutí poloviny trestu zažádal Max o propuštění a byl připraven i v případě nezdaru Boží vůli přijmout.

Členů romské komunity z Českého Těšína už se v ostravské věznici Heřmanice vystřídala hezká řádka. Nebylo pro mě snadné ujasňovat si jejich časté příbuzenské vztahy. Deset let trestu, se kterými do Heřmanic přijel, nedostal jeden z nich, dnes jedenapadesátiletý Maxmilián, jen tak za nic. V jeho spise jsem se dočetl o finančních podvodech i o prodávání děvčat. Na něčem se podílela jeho manželka, kterou jsem pro změnu navštěvoval v ostravské vyšetřovací vazbě. Po propuštění pak k nám za manželem jezdila zase na návštěvy ona. Max dlouhý trest přijal, nic si nepřikrášloval. Seděl už kdysi za komunistů. Dokonce v té době zažil přelíčení se svědkem Jehovovým, kterého už poněkolikáté odsoudili k dlouhému vězení za odmítání tehdy povinné vojenské služby. Vrylo se mu do paměti, jak ho v tom jeho rodina, přítomná u soudu, podpořila.

Vybrán do neoficiální funkce „barákového“, konal Max povinnosti oddílového mluvčího zodpovědně. Pociťoval křivdu, když jeho snaha nebyla vychovatelem doceněna. Jsa vyšší, urostlé postavy, každý den cvičil, hleděl si svého a respektován spoluvězni, zaměřil se na čtení a zkoumání Božího slova. Patřil k pravidelným účastníkům shromáždění ve vězeňské kapli a rád na kytaru doprovázel společný zpěv. Posuzoval učení jednotlivých církví, debaty nad Biblí s ním jsem si užíval, jeho víra rostla. Měl v oblibě knihy od Kornelia Novaka, které v hojném počtu přinášel do věznice aktivní duchovní z řad adventistů. Novak, norský misionář českého původu narozený v Rumunsku v rodině pastora, vicemistr Německa v kulturistice, později motorkář a barový vyhazovač, dvakrát na pozvání adventisty naši věznici navštívil.

Ač byl Max po sametovém převratu dotčen misijní službou Apoštolské církve (AC) v Těšíně, k těm členům širší rodiny, jejichž životy Kristus změnil, se nepřidal. Teď toho litoval a o některých mi vyprávěl. Dozvěděl jsem se o jeho těžce nemocné čtyřleté vnučce, za kterou jsme se také modlili. Tu zplodil Maxův syn, záletník a narkoman. Hluboce věřící Karolínku, její romskou babičku z druhé strany, znám z dob, kdy jsem se na vazbě setkal s jejím synem, kterému jsem se potom po léta věnoval i v Heřmanicích. Sám Max příliš rodičovskou lásku nezakusil. Rozhodl se však svému otci, který se mu vůbec neozval a nepřijel za ním ani jednou na návštěvu, podle Božího slova odpustit a říci, že lituje všeho, čím svým rodičům ublížil. O to více byl překvapen, když v telefonu uslyšel: „Ty mě se omlouváš? Já tebe bych měl prosit za odpuštění.“

Po uplynutí poloviny trestu zažádal Max o propuštění a byl připraven i v případě nezdaru Boží vůli přijmout. Na podzim roku 2019 ho soudkyně propustila na podmínku. Následující neděli dopoledne už jsme si s ním, s Karolínkou a s jejím manželem podávali ruce v modlitebně Křesťanského centra AC. Po shromáždění Maxovi hned kdosi nabídl práci a pak jsem k němu byl pozván na oběd. Přišly i dcery z předešlého manželčina vztahu se svými dětmi. Mohli jsme svědčit o Kristu celé rodině. Po týdnu vyprávěl Max o nově nalezené víře a o svém nečekaném propuštění účastníkům Konference Slezské diakonie, kde jsem přednášel o duchovní službě vězňům. Max se, zatím bez manželky, stále účastní bohoslužeb AC v Těšíně. Je spokojený, pracuje u stavební firmy a jsme spolu v telefonním kontaktu.