Setkali jste se někdy v církvi s farizejským jednáním? Popište zkušenost.

Daniel, 50 let

Bylo to před lety. Chodil jsem do malého křesťanského sboru, kde bylo na první pohled všechno v pořádku. Domácí skupinky, nedělní bohoslužby, služba chval, modlitby, charismatické projevy, evangelizace, svědectví o Božím jednání a nové obrácení. Na duchovním vedoucím by vás nic nepřekvapilo. Tomu, co říkal, nebylo co vytknout. Po nějaké době mně však něco začalo být divné. V rozhovoru s ním jsem cítil chlad a rezervovanost. V projevu se začal objevovat nepatrný důraz na vnější aktivitu, na teologické pravdy a hospodaření sboru. Člověk přirozeně nechce hledat chyby na druhých nebo soudit, a tím spíš u křesťanské autority. A je to tak správně. Zde se však s odstupem času farizejství projevilo otevřeně a bylo nevyhnutelné na něj reagovat. Problémy autority v jeho rodině, zatajování problémů s pitím alkoholu a direktivní jednání vůči členům sboru ve mně vyústilo v nutnost mluvit s ním o těchto věcech otevřeně ve světle Božího slova. Trvale odmítavý postoj ke snahám o otevření řešení problémů mě nakonec dovedl k rozhodnutí z tohoto sboru odejít. Po nějakém čase společenství v důsledku neústupnosti duchovního zaniklo. Farizejství se nepozná hned. Dá se pozorovat až s odstupem času na jednání a postoji vůči lidem ve světle Božího slova a Božího Ducha. Ježíš nám dal praktický pokyn, co dělat, když zjednodušeně říká: „Dělej, co farizej říká, ale neřiď se jeho jednáním.“ (Mt 23,3)

Miloš, 56 let

Ano setkal jsem se s tím, konkrétně dvakrát. Poprvé, když jedna sestra odmítla se sborem zazpívat požehnání na svatbě mé dcery (její snoubenec byl z nevěřícího prostředí), protože jejímu vztahu prý nemohla dát požehnání. Asi proto měla své důvody… ale žehnat přece máme i svým „nepřátelům“. Podruhé jsem se s tím setkal ve chválicí skupině u nás ve sboru, kdy jsme pozvali nového člena do skupiny (dorostence) a jedna sestra měla proti tomu výhradu a chtěla posuzovat, zda na to má dostatečnou víru.

Ondřej, 33 let

Z pohledu církve asi ne, ale z pohledu jednotlivců se s tím setkává asi většina z nás. I mně se často stává, že posuzuji ostatní, co dělají špatně nebo co naopak nedělají, ale mohli by. Přitom vím, že spoustu věcí také dělám špatně nebo naopak nedělám, co bych mohl, protože se mi nechce. K tomu mě napadá příhodná část z písně z evangelického zpěvníku Svítá, kde se zpívá: „Leckdo se pak podiví, koho to taky v nebi nevidí. Kdo to tady s náma je? Jak se moh' tenhle dostat do ráje?“ Myslím, že to bude opravdu velké překvapení.

Marie, 32 let

S farizejstvím v církvi jsem se určitě setkala, a když k sobě budu upřímná, asi jsem se ho i v určité míře někdy účastnila. Tím nechci říct, že bych si myslela, že je církev tak „zkažená“. Spíš chci říct, že sklouznout k farizejskému chování může být dost jednoduché. Farizejství je pro mě povýšenost opírající se o domnělou Boží autoritu a normy. Myslím, že se v určité formě objevuje snad v každé oblasti života církve, počínaje třeba nedělní besídkou a konče akcemi pro nevěřící. Pro učitele v besídce může být snadné sklouznout ke schématu příběh-výklad-pro nás z toho plyne, že se máme chovat tak a tak. Jako kdyby učitel všechno věděl a důležité byly na příběhu hlavně ty normy, podle kterých se pak máme chovat. Dále jsem se určitě setkala s farizejstvím v podobě odsuzování nějakého chování na základě tradice, názoru nebo životního stylu, které byly v dané chvíli většinově v daném společenství přijímané. Farizejství jsem někdy vnímala i při evangelizaci a pořádání akcí pro nevěřící, kdy se církev nebo jednotlivci staví do pozice těch osvícených, co už všechno vědí a musí zachránit ty chudáky venku. Hlavně jim předat tu pravdu, namísto toho, abychom se ptali a poslouchali.

David, 18 let

Já osobně jsem se s farizejstvím nesetkal. Vnímám to jako dobu, kdy se v mém okolí spíše zaměřujeme na Boha a ne na „zákony“ (a i lidem, kteří přijdou třeba poprvé do církve se určitě lépe poslouchá něco o Bohu samotném než jen to, co vše je u nich špatně a co můžou dělat a co ne...) A to je i nejlepší možnost, jak je oslovit.

Marie, 52 let

Můj kamarád měl svatbu v kostele a po mnoha letech se rozvedl – už několik let žili s manželkou odděleně, protože jeho žena žila s někým jiným. Chtěl žít křesťanským životem a chtěl to mít řádně vyřešené. I v církvi. Ale zatímco vrahovi stačí projít zpovědí, kde projeví „účinnou lítost“ nad tím, co spáchal, a může chodit ke svatému přijímání, rozvedenému (je jedno čí vinou) zpověď cestu k přijímání neotevře. V katolické církvi není povolen rozvod, pouze anulace manželství, zažádali tedy o anulaci. Nevěra jako důvod k ukončení manželství nestačila, vlastně vůbec nehrálo roli, co se dělo v manželství, církevní soud hledal svědky toho, jestli existoval nějaký vážný problém už před svatbou, tj. pár desítek let zpátky. Takový církevní „cold case“. Nakonec to vypadalo, že to manželství bude prohlášeno za neplatné kvůli ženichovu svědkovi, protože už se nenašel jeho křestní list a on sám si nebyl jist, jestli je pokřtěný, nebo ne. Ještě že po těch letech ještě žila svědkova maminka, která si křtiny svého dítěte pamatovala. Asi to přesně neodpovídá farizejskému jednání, protože se jedná o věc systémovou, ale já si farizeje spojuji s tím, že ve jménu Boha zatížili prostý lid nákladem vlastních pravidel, ve kterých se už každý ztrácel, i Bůh se z toho někde vytratil, a ve kterých nezůstal prostor pro to, co při každém posuzování lidského chování dělá právě Bůh – hledí na srdce.