Ramblin‘ Rex, americký bluesový muzikant, žil hudbou. Vystoupení v jeho podání nebyla jen nějakými performancemi, bylo to setkání s lidmi.

Jako dítě se děsil křížů s mrtvým Ježíšem, na nichž byl nápis INRI – Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, tedy Ježíš Nazaretský, Král Židovský. Nechápal, proč musí být na každém kříži jeho jméno. Možná to byl jeden z jeho prvních depresivních bluesových pocitů. Netušil tehdy, že mu Ježíš na kříži jednou přinese spásu.

Když vyrostl, stal se z něho chlap jako hora, hrál na kytaru a foukací harmoniku, na klavír s Frankem Zappou ve školní kapele, s hippies sjížděl LSD, ve Washingtonu pálil pasy na protest proti válce ve Vietnamu a vypil toho tolik, že o sobě nevěděl. Kamarádi mu pak vyprávěli, jak někoho zmlátil, roztřískal auto, ale on se divil: „Cože? Já?“ Po jednom silném tripu jel domů po dálnici, které se říkalo Krvavá alej – bylo na ní tehdy nejvíc smrťáků ve Státech. V hlavě mu hučel temný, ďábelský hlas: „Tady umřeš, tady jsi skončil, to nepřežiješ.“ Děsivější blues nikdy neslyšel. Ale do temných hlasů se najednou ozvalo: „Neboj se, já jsem Ježíš, já tě zachráním.“

Přežil, a když to druhý den telefonoval kámošům, ti se jen smáli, že byl fakt pořádně sjetej! Jenomže Rex vzal Ježíše vážně. Začal navštěvovat kostel, nechal se pokřtít a jeho oblíbené blues, ve kterém vždycky ze sebe vyřval všechnu beznaděj, se pomalu měnilo v gospel. Po pár recidivách absolvoval odvykací program u Anonymních alkoholiků, zvolil abstinenci.

A pak se v polovině 90. let minulého století zjevil v Trutnově. Bubeník z kapely Luboš Andršt Blues Band mu tam zařídil bydlení a vozil ho na štace. Spřátelili jsme se a s Danielem Fajfrem připravili první gospelový koncert v trutnovském koncertním sále. Vznikla z něho nahrávka, CD a knížka Ramblinovo blues. Pár let pak Daniel s Rexem jezdili po republice a svědčili ve školách, vysokoškolských klubech i v kostelech různých církví o Ježíši, který dokáže změnit blues v gospel, beznaděj ve svobodu. Poslední koncert, ze kterého vznikla DVD nahrávka, se konal v lednu 2006 v Církvi bratrské v Praze 1. Hrál s kapelou, kterou pro něho sestavil ze skvělých hudebníků muzikant a kontrabasista Michal Pospíšil. Netušili jsme, že ho ten večer vidíme naposledy. Odletěl do Států a zemřel o deset let později 29. února 2016. V přechodném roce přešel z pozemské existence do nebeské.

Letos na jaře se uskutečnilo The After Party of Ramblin‘ Rex u Fajfrů doma. Přijeli jeho přátelé z Ameriky a vyprávěli nám, jak Rex až do nejdelší smrti hrál, zpíval a že mnozí se skrze něj setkali s Kristem. Zanechali pak jeho prach v Čechách, kde měl Rex své předky.

Bronislav Matulík

Hezky česky

Ramblin‘ Rex, americký bluesový muzikant, žil hudbou. Vystoupení v jeho podání nebyla jen nějakými performancemi, bylo to setkání s lidmi. Po koncertech jej mnozí vyhledávali, chtěli s ním hovořit o hudbě i o životě. V angličtině, česky se neučil. Vždycky ale řekl pár slovíček. Nejraději měl rčení „hezky česky“.

Že měl rád lidi a lidé jeho, o tom jsem se přesvědčil osobně v letech 1999 až 2005, když jsem s ním cestoval po republice jako řidič a tlumočník. Navštívili jsme tehdy přes dvacet měst. Obvyklý program měl dvě části. Ráno jsme navštívili školy, kde vyprávěl svůj příběh. Bylo to neformální povídání o jeho pestrém životě alkoholika, narkomana a o víře v Krista, který změnil jeho život. Vyprávění bylo proloženo písněmi s kytarou a foukací harmonikou. Program byl koncipován jako prevence před závislostmi. Ve školách jeho vystoupení hodnotili jako nejlepší protidrogovou „přednášku“, jakou dosud měli.

Druhou částí byl večerní koncert zahrnující řadu bluesových a rockových pecek jako například Johny B. Good od Chucka Berryho. Posluchači dostali naservírovanou malou antologii blues a soulu. Jako červená nit se večerem prolínaly spirituály a duchovní písně z Rexovy tvorby. Program byl proložen jeho zkušenostmi s drogami, alkoholem, hippies a především svědectvím o setkání s Ježíšem. Ještě dlouho po koncertech měl řadu rozhovorů.

Neopakovatelné chvíle jsme spolu prožili v autě během dlouhých cest po štacích. Naše rozhovory se týkaly především biblických témat. Jeho víra byla velmi praktická, přesto jej asi nejvíc zaměstnávaly otázky ohledně druhého příchodu Krista a posledních věcí před jeho příchodem. Dověděl jsem se také mnoho z jeho dětství, jak jej hudebně ovlivnila babička tím, že mu hrála české národní písničky na foukačku. S otcem zase tvrdě pracoval jako příležitostný tesař, jeho rodinu často živil jen sezónní sběr ovoce.

Na důchod se Rex vrátil domů do Corvallis ve státě Oregon. Musel si zařídit zdravotní péči, neboť jeho bronchitida mu působila stále větší potíže. Byl jsem moc rád, že jsem ho tam mohl navštívit. Jezdil jsem s ním na setkávání Anonymních alkoholiků i na různé party bývalých přátel z období hnutí hippies. Nejhezčí ale byla jako vždy jeho vystoupení „one man band“ na farmářských trzích. Jeho orchestrion se skládal z kytary, foukací harmoniky, nohama ovládal bicí a k tomu občas zahrál na klávesy. Lidé to milovali a vždy se mu sešel obnos na živobytí do dalšího týdne. V závěru života žil skromně a některým ještě pomáhal. Krásného přijetí se mu dostalo v místním metodistickém sboru Billa Seagrena, kde také naposledy zazpíval o úžasné naději Božích dětí. Rex byl opravdu krásné a velké Boží dítě, nejen svojí postavou.

Daniel Fajfr

Poslední koncert Ramblina Rexe

Rexův zdravotní stav se velmi zhoršoval. Byl neustále připojen na kyslíkový přístroj, což dělalo jakoukoliv cestu mimo domov velice obtížnou. Byl součástí Metodistické církve, ale už dlouho nebyl schopen do sboru dojít. Dovážel jsem jemu i jeho spolubydlícímu Jackovi každé úterý polévku z naší sborové vývařovny. Někdy jsme si trochu zahráli, Rex mě učil hrát na baskytaru a dovolil mi připojit se k jeho „one man bandu“. I přes nedostatek kyslíku našel Rex vždycky dostatek vzduchu na pár písní. Miloval hlavně ty o Ježíši. Jednou večer jsme dostali nápad: Rex zazpívá v neděli ve sboru!

Takový velký podnik vyžadoval spolupráci mnoha lidí. Třeba jak jej dopravit z jeho čtyři míle vzdáleného bydliště do kostela? Nejtěžších ale bylo posledních 30 yardů nahoru po schodech. Rex se tam vyškrábal a pak musel odpočívat. Bál jsem se, že to trvalo příliš dlouho a že obzvlášť děti neudrží pozornost a budou se nudit. Ale byl jsem velmi překvapen jejich reakcí. Vypadalo to, že pochopily, o jak zvláštní – svatou – chvíli se jedná. Všichni s úctou sledovali muže, který musel překonat mnoho překážek a to jen proto, aby jim mohl zazpívat. Duch svatý zapůsobil na celé shromáždění.

Rex byl připraven. Zazpíval tři písně. Jeho hlas byl silný, ale čas od času potřeboval trošku odpočinku. Mezi písněmi nám tlumočil, co mu Pán kladl na srdce. Hudba byla nádherná – starý dobrý Rex – stejná láska k Ježíši, stejné srdce, stejná vášeň pro Ježíše. A toto všechno v kontrastu s velkým úsilím jeho ochabujícího těla. Byla to opravdu svatá chvíle!

Bill Seagren