Rozhovor s Karolínou Zvoníčkovou - autorkou křesťanského papírnictví Bílé místo

Karolína Zvoníčková

K tvoření křesťanských papírenských produktů, jejichž součástí je v mém případě i krasopsaní, u mě vedla trochu nepřímá cesta. Nebyl to můj dětský sen, i když při pohledu zpátky vidím, že už tehdy mě bavilo vyrábět papírové deníčky a přitahoval mě tento druh tvořivosti. Byla jsem spíše nevyhraněný typ – šlo mi všechno a v ničem jsem příliš nevynikala. Hodně jsem se modlila za to, co mám dělat, byla to pro mě velká neznámá, odevzdávala jsem to Bohu. Nakonec jsem vystudovala Multimédia – částečně umělecký obor, který mi umožnil osahat si prvky grafického designu. Krasopsaní z toho jako volba vyplynulo ve druhém ročníku, kdy jsem se ho sama začala učit a trénovat. V semestrální práci, kde jsme měli vytvořit publikaci, přišla Duchem svatým inspirovaná myšlenka vytvořit duchovní deník, do kterého se promítlo nejen krasopísmo, ale i můj duchovní život a zkušenost modlitby.

Kdy jste zjistila, že byste se krasopsaním mohla živit?

Za téma své bakalářské práce jsem si vybrala křesťanský diář pro ženy a pak jsem ho začala i reálně tvořit. To byl start mého podnikání, první produkt Bílého místa. Začalo to tedy diářem, ale byla velká neznámá, jestli má Bílé místo (křesťanské online papírnictví, kde produkty nabízím) potenciál mě uživit. Jsem vděčná za to, že to jde.

Čím si vás kaligrafie získala?

Jsem hodně vizuální typ a velmi mi imponovaly krasopisné výtvory druhých, které jsem vídala na internetu. Chtěla jsem to umět. V tom období jsem také plánovala svatbu, možná tam byla i chuť vytvořit si na ni vlastní krasopisné dekorace.

Co to obnáší, naučit se krasopsaní?

Samotnou mě překvapilo, jak dlouho trvá, než si člověk krasopsaní osvojí. A pořád se mám kam posouvat. Nevyžaduje to nějaký speciální talent, ale hodně času věnovaného tréninku. Je potřeba tomu věnovat 10–15 minut denně, projet si základní tahy nebo písmena, vzít do ruky pomůcku a něco vytvořit. Je to jako s cvičením na hudební nástroj. Je potřeba vytrvalost, pečlivost, kousek disciplíny a najít si v tom radost.

krasopsaní

Jaké jsou předpoklady pro to, aby v této profesi člověk jak vnitřně, tak i z pohledu okolí, uspěl?

Z pohledu zvnějšku potřebuje kolem sebe podpůrnou síť, do začátku možná nějaké finanční zabezpečení, ale i někoho, kdo mu věří, s kým to může sdílet a kdo mu pomůže s „navigací“ ve světě tvoření a podnikání. A také to vyžaduje určitou lehkost v tom, že když člověk neuspěje, je to v pořádku – je to jen zkouška, lekce, která ve výsledku člověku přinese něco dobrého.

Vnitřně pro mě úspěch znamená spokojenost a vnitřní pokoj. Když se mi podaří dotáhnout do realizace nějaký produkt, je o něj zájem a lidé mi píší, že je úžasný, je to krásné, ale ve výsledku to člověka v jeho hloubce nedokáže naplnit. To dokáže jenom Pán a to, co dává On. Nechci znít nevděčně, jsem v úžasu, když se produkty Bílého místa lidem líbí, ale zároveň pociťuju, že naplnit nedokáže žádný úspěch, jen Bůh.

Co je pro vás na vaší práci nejtěžší?

Nevnímám nic, co bych popsala jako těžké. Možná jen to, že jsem typ, který rád věci startuje – jsem ráda u počátků a nápadů, a když se pak realizace táhne delší dobu, dává mi to zabrat. Učím se trpělivosti, je to potřeba.

Jak vzniká nové dílo?

K výslednému diáři vede tříměsíční cesta tvoření, ale produkt jako takový vznikne, když úplně na začátku sedím se sešitem v ruce a celé si to načrtnu. Začátky provází kreativní nadšení, celá pro to hořím a jenom se usmívám, když dělám tyto první náčrty. Rozepíšu nápady – od toho, jak to bude vypadat uvnitř, až po zevnějšek, zachytím myšlenky. Tam dílo vznikne. Zpočátku jsou to jen čmáranice, ale během tří měsíců se k nim vracím a myšlenku, která tehdy vznikla na papíře, v různých programech převádím do reality.

Z celé vaší tvorby dýchá živý Bůh. Na webu Bílého místa, kde popisujete jeho počátek, mluvíte o modlitební komůrce a o modlitbě. Byl na začátku vaší profese Bůh a touha nést jeho slovo lidem, nebo samotné tvoření?

Stoprocentně se to spojilo. Ta komůrka – osobní vztah s Bohem dal vyrůst tomu všemu. Moje práce byla častým tématem mých modliteb a mých rozhovorů s Bohem. Co dělat, jak to dělat, nápady na produkty nebo i touha vytvořit něco konkrétního. Je to každodenní návrat za zdrojem. Abych mohla tvořit, tak musím být s ním. Není to tak, že mě každé ráno v modlitbě osvítí úžasný nápad, který jdu potom zrealizovat. Ale i když se v modlitbě „nic neděje“, přijde mi, že je to základ všeho. Nemám na tom žádnou zásluhu, pocta nepatří mně. Sama se divím, co Bůh dělá.

Jaká byla vaše cesta k Bohu?

Jsem z věřící rodiny, moje osobní poznávání Boha bylo postupné. Asi největší zlom přišel v pubertě, kdy jsem objevila chvály a osobní modlitbu. Už to nebylo o splnění si nějaké povinnosti, poznala jsem Boha jako někoho, kdo mě zná, miluje, kdo se mnou má nějaký záměr, kdo mi naslouchá. Hodně pomohla i vysoká škola – vytrhla mě z okruhu mých známých a přátel. Přišla jsem do neznámého města a Bůh se mi zhmotnil. Protože to byl on, s kým jsem chodila do kavárny a komu jsem se jedinému mohla svěřit.

Pracujete v tvořivé oblasti inspirované Božím duchem. Kam se posunul za dobu vaší profesní činnosti váš vztah k Bohu?

Bůh se stal ještě víc nedílnou součástí mého života a z modlitby se stal zažitý rituál. Asi to je zkušenost každého křesťana, že čím víc je s Pánem, čím víc času s ním tráví, tím víc poznává jeho i sebe, tím víc se učí být upřímný před Bohem. Vnímám ho víc v celém dni, není to jen o modlitbě – je s námi pořád, můžeme se na něj kdykoliv obrátit. Takže určitě vidím posun, ale stal se z Boží milosti.

Pod rukama vám vznikají krasopisně psané biblické verše – posíláte lidem nejen designově hezky zpracovanou grafiku, ale i Boží poselství. Co se vrací vám?

To, že Bůh mluví k lidem skrze verše, které kaligraficky ztvárním, je pro mě do jisté míry tajemstvím – přivádí mě to k úžasu. Nechápu, jak si Bůh může používat i moji práci k tomu, aby se dotýkal lidí. Tvoříme to spolu a to je na tom to nádherné. A další odměnou mi je, že sny, které ve mně jsou, se můžou realizovat.

Vnímáte svoji práci jako požehnání?

Stoprocentně. Požehnání, u kterého nerozumím, jak se ke mně dostalo. (úsměv)

Co krasopisem upravený text podle vás samotné přináší za nadhodnotu? Jak působí?

Tím, že je Boží slovo vizuálně pojaté, se jím může člověk na denní bázi snáze obklopit. Samozřejmě otevíráme Písmo a čteme ho, to se nedá nahradit. Ale hezky napsané biblické verše třeba na kartičkách, které má člověk na očích, mu umožní se jimi „obklopit“ v běžném životě.

Podle vašeho webu se neomezujete jen tvorbou výrobků, ale otevíráte prostor i pro sdílení víry, pro skupiny…

Ano, občas sdílím na sociální sítě osobní svědectví o tom, co s Bohem zažívám. Zároveň sama sleduji několik lidí, jejichž online sdílení o víře je pro mě velkým obohacením. Tam vidím svoje místo – s ostatními věřícími se vzájemně povzbuzovat a táhnout dopředu.

Papírnictví Bílé místo

krasopsaní

…je druh umění tvorby ručně psaných znaků, jejichž grafické ztvárnění může mít přednost před čitelností textu. Kaligrafie zahrnuje jak funkční nápisy, tak ručně psané dopisy, ale i výtvarné umění. Jednotlivé znaky jsou spontánní a obsahují jedinečnou improvizaci okamžiku psaní. Krasopis českého psacího písma pochází z 19. století a ve školách byl vyučován až do reformy v roce 1932. Dnešní kaligrafie je spíše jednoduchým krasopisem se zvláštním stylem.