Řekněme rovnou, síla starých rodů a rodinných klanů v církvi je veliká v dobrém i ve zlém, stojí na nich a někdy i padá církev. Sám z podobné rodiny částečně pocházím, vím proto, o čem mluvím, i když o klanu se zřejmě nedá hovořit, protože jsme se nakonec rozprchli do mnoha stran země, nesetrvali na místě v jediném sboru. Naše služba se tudíž trvale nezakonzervovala v jednom společenství, ale nadobro se rozdrobila po církvi a církvích. Nehodlám však primárně psát o naší rodině, uvádím to jen proto, aby bylo zřejmé, že se mě toto téma osobně týká. Předně chci psát obecně o věrných rodech, na kterých stál a dodnes stojí život církve a sborů, což především dosvědčují naši starší bratři ve víře – Židé.

Vše začalo Abrahamem

Vezměme to od otce víry Abrahama, on je náš společný a úctyhodný zakladatel, respektovaná hlava rodu, který přesměroval tradici otce Teracha, s pomocí Boží se osamostatnil a založil novou rodovou i duchovní linii. I když po celou dobu žil ve své zemi jen jako host, jeho potomci v ní žijí s přestávkami dodnes a mají obrovský vliv – na světovou politiku a předně na tři monoteistická náboženství.

Proto, než nahlédneme problematiku starých rodinných klanů v církvi, mysleme na Abrahama, Izáka a Jákoba. Pamatujme na jeho dvanáct synů, na Judu a jeho potomky. Nezapomeňme na Davida, Šalomouna i Roboáma. Následně mějme před očima Menašeho, Amóna a Jóšijáše. Abychom na vrcholu Abrahamova rodu uviděli Ježíše. Ale mysleme samozřejmě i na všechny ženy, jakými byly Sára, Rebeka, Ráchel, také Támar, Rachab, Rút, Bat-šeba a konečně Marie matka Ježíšova. Chtěl by snad někdo zpochybňovat sílu Abrahamova rodinného klanu a vyjadřovat se o něm pohrdavě? To by byl blázen!

Pohrdavě jistě ne, ale kriticky samozřejmě ano. Nelze zakrývat oči před tím, že Izák opakoval chyby otce Abrahama. Není možné zatajovat, že se úskočný Jákob s pomocí maminky prosazoval proti bratru Ezauovi a že v Jákobově rodině to patriarcha neměl jednoduché se ženami a že sourozenci si navzájem počínali vskutku nebratrsky. A když už vytahujeme starou špínu, pak všemu dává korunu David s Bat-šebou, které vůbec nebylo proti mysli zahýbat manželovi, a Davidovi nečinilo problémy strojit vražedné úklady proti podvedenému Uriášovi. Za moudrého Šalomouna, který se mnohdy choval nemoudře, sice Izrael zažil největší rozkvět, byla zachována jednota, ale jeho synovi se „úspěšně“ podařilo rozdělit církev, totiž Izrael, vedví. A co se dělo za krále Menašeho, o tom raději opravdu ani nemluvme, jen se divíme, že jeho vnuk Jóšijáš byl schopen tak radikální reformace. Inu, rodinné klany mají vskutku velikou sílu, v dobrém i ve zlém – Izrael je toho důkazem. A církev toto dědictví nese dějinami od samotného začátku.

Malý exkurz do počátku dějin církve

Zajímá-li nás problematika silných tradičních rodin v církvi, pak stojí za pozornost řecký termín desposinoi, kterým autor nejstarších církevních dějin, historik Sextus Julius Africanus vyjádřil správcovský nárok na řízení jeruzalémského sboru plynoucí z příbuzenského poměru k Ježíšovi. Konkrétně řečeno, když první sbor přestala vést charismatická dvanáctka apoštolů, vedení přešlo na Jakuba zvaného Spravedlivý, bratra Ježíšova. A protože Jakub patřil k judaistické straně jeruzalémského sboru, vliv helénistů tím byl nadobro omezen a uzavřen, jak to komentují evangeličtí historikové Rudolf Říčan s Amadeo Molnárem. Zkrátka rodina a její silné osobnosti stojící v čele, určují teologii a zaměření sboru, čímž chtě nechtě omezují jiné a nedovolují jim vnášet do společenství odlišné názory a praxi. Eliminací helénistů, tedy křesťanů s přesahem do řeckého světa, se první sbor výrazně uzavřel – misijně i kulturně. Přitom samozřejmě Jakub a jeho příbuzní byli velmi oddaní křesťané Ježíši a věrní Hospodinu, byli poctiví a spravedliví podle Zákona a rozhodně jim nelze vyčítat neochotu obětovat pro církev úplně všechno – včetně života. O tom svědčí skutečnost, že v roce 63 n. l. byl Jakub za jeruzalémského velekněze Chananji ben Chananji synedriem odsouzen k smrti a navzdory protestům z farizejské strany byl ukamenován.

Zdá se tedy, že i v církvi neomylně platí citát Jeana Paula Sartra: „Kdo se nepoučil z dějin, musí je znovu prožívat.“ Na mysl nám proto mohou přijít neblaze proslulé papežské rody, z nichž zřejmě nejznámější jsou Borgiové nebo Medicejští. Bude však dobře, abychom si neřekli, že se nás to netýká, že to byl mocenský boj v rámci římskokatolické církve, protože jako lidé jsme všichni stejní. Takže jak je tomu u nás?

Silné rodiny v Církvi bratrské

V podstatě každý sbor má nebo bude mít silné rody. Dostáváme se tím ale na tenký led, snad nás udrží a nepropadneme se pod něj, nebo hanbou. Proto raději ještě jednou zmíním náš rod Matulíků.

Dědeček mezi válkami založil zlínský sbor (tehdy stanici Vsetína Jasenky), zval sousedy, scházeli se u něj doma a jeho děti byly velmi aktivními členy, což se týkalo i jejich partnerů. Často kázali, sloužili v besídce, zpívali, hráli a byli samozřejmě ve staršovstvu včetně mého druhého dědečka, otce maminky. Od 60. let 20. století však vliv Matulíků postupně klesal a klesal, což bylo velmi dobře. Dnes je jeho členem už jenom 99letý strýc. Charakter sboru se tím přirozeně změnil, z domácí misijní skupinky vyrostl na mnoho desítek členů, scházel se v pronájmech, ale nedávno byly konečně zakoupeny vlastní prostory a už dávno směřování určují jiní. Desposinoi se naštěstí nekoná. Přesto však se církev bez silných sborových rodin a rodů neobejde! Velice je potřebuje a nemůžeme si vlastně nic lepšího přát než aby naše děti, vnuci, pravnuci a pak jejich děti (dokud Pán nepřijde) následovali Krista a sloužili v církvi a v našich sborech. Proto mám radost, že vnučka i pravnučka, pravnuk a prapravnučky včetně pra-prapravnoučat Aloise Adlofa, jednoho ze zakladatelů Církve bratrské, stále chodí do sboru v Soukenické. Bylo však dobře, že po Aloisi Adlofovi se stal předsedou Rady nepříbuzný František Urbánek a až po něm Adlofův zeť František Zdychynec a pak už jeho rodina v samotném čele církve nestála.

A zdravě inspirující je sledovat historii a věrnost dalších rodů a rodin, namátkou jmenovaných podle abecedy: Bischofů, Fajfrů, Hanušů, Holubců, Homolků, Hurtů, Hušků, Chrásků, Jurčů, Kaletů, Košťáků, Najbrtů, Rausů, Veselých a mnoha a mnoha dalších, kteří svým svědectvím víry a života nejenže neodradili své děti ani vnoučata, ale slouží na mnoha sborech věrně a oddaně. Mluvím jen o těch, které znám a kteří, jak doufám, mně to odpustí, jako věřím, že mi odpustí i ti, které jsem nejmenoval. (úsměv) Přitom samozřejmě všechny tyto a další věrné rodiny v církvi, stejně jako rodina Abrahama včetně té naší, přinášely a přináší nejen požehnání, ale i nedostatky, hříchy a chyby. Ale navzdory omylům a slabostem nás všech potřebujeme na sborech a v církvi silné abrahamovské rodiny, které svou věrností, horlivostí, láskou i pokáním (to možná především) ponesou církev dál.

Závěr

Síla rodinných klanů v církvi je skutečně veliká v dobrém i problematickém. Členové zasloužilých rodů dovedou věrně a obětavě držet služby, mají v DNA církevní disciplínu, opravdovou zbožnost, ale dovedou být také na sebe a svou pozici citliví a někdy i přecitlivělí. Dokáží se velmi obětovat, ale také druhé omezovat, ať už to dělají v dobré víře a úmyslu co nejlépe sloužit Kristu a církvi, nebo i proto, že si zvykli prosazovat svůj vliv a autoritu.

A proto je třeba se tím více držet Abrahama, který se nikdy nikde natrvalo neusadil, ale byl stále na cestě. Je třeba právě tento rys otce víry a zakladatele rodu přijmout za svůj. Členové silných rodin a rodinných klanů proto musí vědomě dříve nebo později (mnohdy raději dříve) předávat kormidlo vedení dál, aby se jim nestalo, že by si, byť nezáměrně, privatizovali sbor pro sebe a na svou autoritu si zvykli. I nadále totiž mohou dál a radostně sloužit – třeba jinde nebo pokorně ve vlastním sboru pod vedením někoho dalšího. Amen, nechť se tak stane.

FOTO:Pexels.com