Pozvedněme s dlaněmi i srdce k Bohu na nebesích. (Pláč 3,41)

Kultura, ve které tady na Blízkém východě žijeme, je jiná než česká. Lidé jsou tu hlasitější a mnohem více gestikulují, prostě více lomí rukama a pozvedají hlas. I Češi mají svou posunkovou řeč, která se obzvlášť projevuje u řidičů aut.

Pro biblického člověka bylo samozřejmostí pozdvihovat ruce k nebi. Proto Písmo Izraelcům připomíná: Pozvedněme s dlaněmi i srdce k Bohu na nebesích. (Pláč 3,41) Naší mentalitě je zjevně bližší klečení a modlitba se sepjatýma rukama. Možná proto mají liturgické církve tuto biblickou výzvu: „pozvedněme svá srdce“ bez zmínky o dlaních. Z celé biblické souvislosti víme, že Hospodinu jde o srdce člověka, ne o nějaké vnější projevy. A přece mají tyto vnější projevy velký a dokonce duchovní význam. Nejlépe to ukazuje příběh boje Izraelců s Ámálekem. Dokud měl Mojžíš vztažené ruce, Izrael vítězil. Co je přeloženo „vytrval s rukama nahoře“, je doslova „a jeho ruce byly vírou nebo věrností.“

Jako by skrze ty vztažené ruce proudila jeho víra k Bohu na nebesích a z nebes Boží věrnost na zemi. Jeho vztažené ruce se staly kanálem směrem k nebi a z nebe na zem.

Ve zmíněném verši jde o pláč nad vlastním hříchem. Člověk zoufalý sám nad sebou si často schová obličej do dlaní. Ale Bible říká, použij své dlaně, abys pozvedl srdce k Bohu. Jedna věřící sestra mi vyprávěla: „Byla jsem na konferenci, kde mnozí křesťané při zpěvu zvedali ruce. Mně je to cizí. Ale přemýšlela jsem nad tím a uvědomila jsem si, že vlastně nemám vnitřní svobodu ruce zvednout.“

V mesiášských sborech v Izraeli zpíváme píseň o tom, že vše, co máme – ústa, ruce, nohy, to vše je darem od Hospodina – abychom ho chválili.