Vyrostli mezi křesťany, svůj talent rozvinuli a do muziky se pustili naplno. Dnes je můžete potkat ve skupinách Davida Kollera a Anny K a v dalších kapelách, v hudebních seskupeních v církvi, na lekcích hraní… nebo na YouTube, kde vás v satirickém hudebním pořadu Kumšt Matěj Belko a Petr Šťastný „naučí úplně všechno.“

Církevní hudba v dějinách opsala parabolu od Gregoriánského chorálu až k soudobým popovým worshipům. Co je vám z té široké škály nejbližší? Co nejvíce rezonuje vaši zbožnosti?

P: Už na konzervatoři nám říkali, že v církvi by měla být hudba vždy ve služebném postavení. Já si to myslím taky a dnes se mi zdá, jako by se worship stavěl na první místo do frontové linie. Hudba má sloužit textům a předání jejich obsahu a neměla by na sebe strhávat pozornost.

M: Já se spíš pohybuji v evangelické církvi, kde se používají staré klasické písně, které se více či méně dobře doprovázejí na varhany. Když se doprovázejí dobře, přijde mi to vlastně fajn, ale když jsou sbory, kde to nikdo neumí kloudně doprovodit, tak je to pro mě otravné.

No a pak jsou někde varhaníci, kteří jsou pohlcení vlastním egem a strhávají na sebe pozornost. Jinak u evangelíků worship moc není a jakýmsi vrcholem popu jsou tzv. Svitákovky ze 70. a 80. let minulého století, jsou to takové táborákové písničky – jsou mi svým způsobem blízké.

Úkolem hudby v církvi je sloužit

Představte si, že zrovna není vaším úkolem vzít kytaru nebo sednout za klávesy, ale jste běžnými účastníky bohoslužeb. Co vás na nich nejvíce oslovuje a chytne za srdce? Jakou písničku rádi zpíváte s davem a proč?

M: Jestli ve mně nějaká utkvěla, tak je to Bonhoefferova Moc předivná. To je pro mě moc silná písnička.

P: Minulou neděli jsme ve sboru zpívali Vše, co mohu dát, je chvála nebo Jen neber Ducha svého nám anebo Ať tvá živá voda duši mou obmývá. Až jsem se divil, že je znám a že jsou některé z Kancionálu. Strašně silná byla pro mě taky Truvérská mše od Petra Ebena, kterou jsme nedávno hráli.

M: Jo, ta je dobrá a vlastně je jedno, jak se ty písnička přednesou, s kytarou nebo varhanami, když to není okázalé.

V evangelikálním prostředí probíhá latentní či otevřený spor mezi starými písněmi s náročnými texty typu hymny reformace Hrad přepevný, a písněmi popovými, kde jde mnohem více o prožití emocí při uctívání nežli o věroučné sdělení. Vnímáte tento spor jako nesmiřitelný?

M: Byl bych rád, kdyby staré a nové smiřitelné byly. Jsem alergický na to, když se někdo vymezuje vůči druhému. Ať je bohoslužba vyvážená.

P: Když jsme začali ve sboru hrát s kapelou SouZnění rockovou muziku, tak mě překvapilo, že za mnou přišli starší lidé, od kterých jsem čekal, že by chtěli jen kancionálovky a nás musí s tím rámusem přetrpět, a děkovali. Jako jediní. Jedna stará paní mi tiskla ruku, jak to bylo perfektní, vy to oživíte a my jsme rádi, to je tak hezký, že hrajete s takovou energií… Tito lidé ve mně zbourali představu škatulkování podle toho, co je z Kancionálu a co je s kapelou.

M: Myslím si, že když lidé nechtějí hledat problémy, nehledí na žánr, ale na to, s jakou energií a upřímností je muzika zahraná a jestli je to uvěřitelné. A pak by mělo být jedno, v jakém stylu je prezentovaná.

Oba máte své kořeny v církvi, konkrétně Matěj v Českobratrské církvi evangelické a Petr v Křesťanském společenství, respektive v Církvi bratrské. S jakou hudbou se tam setkáváte? Co vás na ní inspiruje, nebo naopak irituje?

P: V hudbě v církvi nemám rád „šmíru“ – nekvalitně zahrané a zazpívané „něco“. Vůbec tím nechci říct, že každý má být profesionální muzikant nebo zpěvák, ale když si sám sebe představím jako nevěřícího, který tam přijde poprvé a kopne ho to do uší, tak by to byla první věc, která by mě odradila. A to je škoda. Do církve by nemělo patřit to, co by neobstálo jinde. Nemusí to být worship s kapelou, ale mělo by to mít formu.

M: Mně ještě víc popouzí opačný pól – pro tu „šmíru“ mám leckdy pochopení, protože vím, že hrát není legrace. Už jsem uvnitř církve a neřeším to z hlediska misie. Ale vadí mi, když někdo umí hrát až příliš, myslí si, že hudební přednes je víc než kázání a přebírá roli a exhibuje.

V jednom malinkém společenství, kde neměli žádnou hudbu, se jedna důchodkyně aktivně naučila dvěma hrát prsty doprovod. Rytmus jí také nešel, ale jako kazatel jsem to velmi ocenil…

M: Protože v jejím přednesu byla síla toho, co do toho přinesla. A bylo jedno, jestli to celé hrála palcem.

Údělem muzikanta bývá, že nemůže dlouho zůstat pasivním konzumentem hudby, je přizván aktivně se zapojit do bohoslužeb. Oba ale působíte v kapelách té nejvyšší profesionální úrovně (Matěj u Davida Kollera, Petr u Anny K). Jak je pro vás složité najít motivaci hrát a tvořit hudbu v křesťanském prostředí?

P: Není to složité. Úkolem hudby v církvi je sloužit a já to vnímám přesně tak – jako službu. Jsem hudebník, tak nemůžu udělat víc, než posloužit tím, co umím.

M: Tak by to mělo být v církvi s jakýmkoli povoláním – když je někdo profi kuchař, tak uvaří na sborové dovolené nebo někomu ze sboru na svatbě. Já také jediné, co mohu dělat, je hrát. Mluvit neumím, vařit taky moc ne. Hrát je pro mě přirozené. Vlastně jsem začal studovat hudbu, abych mohl líp sloužit.

Takže rychlý střih mezi profi prostředím a církví, kde to profi výkony nejsou, vás vůbec netrápí?

P: Vůbec. Mnohdy jsou ty výkony právě tím, co tomu lidé dávají, víc profi.

M: Několikrát jsem dával dohromady kapelu na bohoslužby sjezdu evangelické mládeže – a byl jsem obklopen kamarády. Bylo mi jedno, že výsledek nemá parametry jako u profesionální kapely. V tu chvíli šlo o něco jiného. Kdyby si tam měl člověk honit triko, tak to lehce sklouzne k již zmíněné exhibici.

Věnujete se také práci s mladými muzikanty v církvi, např. během Bigbítových kurzů ČCE. Je to pro vás především služba, nebo takové akce dokáží nějakým způsobem obohatit i vás?

M: Kromě toho, že to je fantastický týden v Krkonoších a skvělá dovolená, tak je to i platforma, kdy učím lidi, což běžně nedělám. A mě vlastně baví učit. Ne natolik, abych se chtěl někde uvázat jako učitel, ale takto jednou za čas to dělám rád. K muzice jsem přišel spíše pudově, takže když se pak někomu snažím vysvětlit, jak hraju, mě samotného nutí si to rozebrat a sám se tím učím. Dva roky jsem učil hrát kluky na kytaru a sám jsem jako hráč odjížděl vůbec v nejlepší kondici, jakou jsem kdy měl. Takže to pro mě má i tyhle zcela zištné přínosy.

P: Za sebe musím říct, že tam se upřímně těším, i když přes rok učím v hudebce. Po roce ve škole mě to tam nabije. Jsou nadšení, hladoví, člověk se na ně musí opravdu připravit. Učí se třeba do druhého dne z nahrávky, jenom tím, že si to naposlouchají. Není to jako ve škole. Úroveň lidí je tam různá. Ale dělají, co je baví, a jedou tam s tím, že se chtějí něco naučit.

Matěj Belko a Petr Šťastný

jsou čeští hudebníci (kytara, baskytara, klávesy). Hrají v několika kapelách, nejznámější je kapela Davida Kollera (Matěj) a Anny K (Petr). Společně natáčí satirický hudební pořad Kumšt.

Kolik lidí se takového kurzu zúčastní?

M: Dohromady kolem třiceti. Teprve během první hodiny zjistíme, co ty lidi vlastně zajímá.

P: Za týden se člověk naučí velmi málo, nejde aplikovat žádné osnovy, je třeba velmi individuální přístup – zeptat se, co ho baví, a ujasnit si, co mu za ten týden mohu dát, aby to dávalo smysl a nebyly to plané řeči, které si může sám přečíst někde v učebnici. Někdo se tam nenaučí skoro nic, ale odjede nadšený a těší se na další rok. Někdo se naučí nějaký jednoduchý fígl, který ho nasměruje dopředu.

V čem vidíte hlavní rozdíl mezi „průměrnou profesionální“ a „průměrnou křesťanskou“ kapelou?

P: V autentičnosti. Kapely, které by z hlediska rádia nebo popového světa byly úplně out, jsou pro spoustu lidí – i pro mě – skvělí, protože jsou autentičtí. Věřím jim to. A pro církev je důležité, aby to bylo autentické a nějak kvalitně zahrané. Udržet poslouchatelný standard.

M: Podle mě by měla existovat přehrávková komise. V ní by seděl Petr a zkoušel by. (smích)

Mluvili jste o tom, že hudba má být služebná záležitost, ve službě církvi i textu. Hudba v církvi je nosič pocitů, informace, některé písně jsou věroučné, jiné uctívací, vyjadřující pokání. Jak vy, kteří děláte muziku, vnímáte texty?

M: Ve většině případů hodně zásadně. Pro mě je to věčné úskalí starých církevních písní. Zcela upřímně – mně ty texty někdy připadají hodně naivní. Někdy jsou velmi nesrozumitelné a podle mého cynického názoru nikdo v sále nějakou přebásněnou píseň z roku 1600 nezpívá jinak než ze zvyku. V tu chvíli je to pro mě úskalí hudby.

P: Ale když si představím moji babičku v CB, jak zpívala ty texty „jenž neberchž…“ – ona to se zavřenýma očima vyznávala. Zatímco já jsem vůbec nevěděl, jestli jsme v deváté sloce nebo ve třinácté. Často text ani nešel po melodii, některé takty jsou o dobu kratší, protože tak vyšel text. Její generace těm textům mohla ještě úplně normálně rozumět, i když tím jazykem už nemluvili. My už ne.

Je pro naši dobu východisko, že v moderním evangelikálním prostředí se mnohem více vžily písně kratičké, které opakují texty atd.?

P: Teď jsme si naběhli, protože mi hrozně vadí i refrény ve stylu „jsi svatý, svatý, svatý“ a v repetici je „svatý, svatý, svatý“. A čeká se na to, jak to vygraduje bubeník. To jsem zažil mockrát. Sám jsem v tom i působil. To, že končí kázání a nenápadně přijde klavírista, mi z principu nevadí. Ale vím, jakou má hudba sílu, a když tam muzikant ke konci přijde kazatele podehrát a když kazatel končí, kapela už hřmí, se ptám: To by to kázání bez klavíristy nemělo takovou váhu? To už není služební postavení hudby v církvi. To už je nástroj na zmasírování, aby účastníci taky něco prožili.

M: Ale zároveň mezihra nebo postludium k zamyšlení není špatné… P: Ano, ale je tam velmi tenká hranice právě mezi doprovodem a exhibicí.

Jako kazatel vím, že nemohu svým kalkulem vytvořit atmosféru, kterou chci něco docílit…

M: Správně jsi použil to slovo – nesmí to být kalkul. Třeba u večeře Páně – hudba je navoďovač informace.

Hudba na osobní téma

Červenec a srpen budou k prasknutí plné koncertů.

Všichni jsme měli či ještě máme nějaké své idoly – u mě to byl např. dnes osmdesátiletý Bob Dylan nebo slavní Beatles. Kdo byl nebo je pro vás hudebním vzorem a proč?

P: Rád bych jmenoval Beatles, ale vyrostl jsem v křesťanském prostředí, takže u mě to byly křesťanské kapely – DC Talk, M.X.P.X., Delirious? a další. Spíš kytarovější, modernější hard cord. Přitahovalo mě na nich, že pro moje rodiče bylo rebelství je poslouchat.

M: Já jsem to měl úplně jinak. Dlouho mě vůbec nebavila kytarová hudba, kytara pro mě nebyl nástroj. Hrál jsem na piáno, na saxofon, předtím na klarinet. Úplně se to obrátilo až v mých patnácti. Můj táta je muzikant, jezdil jsem s nimi na koncerty a svého času pro mě byla modlou kapela mého tatínka Sto zvířat. (úsměv) Pak to bylo mnoho protichůdných žánrů, v každém bych něco našel, jazzoví muzikanti, těžko zmínit jednoho člověka. Jeden z mých vzorů byl určitě Sting, John Scofield, Nirvána, Visací zámek, Trabant – to bylo asi nejblíž ke křesťanské hudbě.

Hudbě se věnujete od dětství. Kdo vás k ní vedl a kdy jste poznali, že se jí chcete věnovat profesionálně?

P: Já až v polovině gymnázia. Hrál jsem hlavně na klasickou kytaru, k tomu jsem přidával klasické kapely ve sboru a pak jsem začal sloužit v Praze v jednom sboru, kde byli šikovní muzikanti a studovali to. Konzervatoř dělali bubeník, basák i kytarista, tak jsem si říkal, že bych tam měl chodit taky.

M: Já jsem byl profesionální hudbou obklopen odmalička, ale zároveň jsem znal její úskalí. Takže rácio mi říkalo, že to nemám dělat, protože je to nestabilní, ale zároveň jsem nevěděl, co bych chtěl dělat jiného. Takže jsem chodil na gympl, bylo mi kolem patnácti, když už jsem muziku dělal poloprofesionálně – začal jsem mít „kšefty“. Na vysokou by bylo pěkné jít, protože leckdo z mého okolí by si to přál, ale jediná škola kromě muziky, která by mě bavila, byla pedagogická. Takže jsem se nakonec dostal na pedagogickou a na Ježkovu konzervatoř, ale na pedagogickou jsem byl líný chodit. Ani konzervatoř jsem nedochodil, protože už jsem měl spoustu práce.

K hudbě vás tedy dovedli rodiče?

M: K muzice jsem byl dotlačen už v sedmi letech, kdy jsem hrál na flétnu. A pak to nějak vyplynulo – bavil a lákal mě tátův svět, tak jsem se ho přirozeně snažil napodobovat.

P: U mě to bylo jinak. Naši zahrají na kytaru, ale než jsem sám přišel s tím, že bych to chtěl dělat, tak to asi nikoho nenapadlo. Dodnes si vážím rodičů, že mě v tom naprosto podpořili. Kdyby to nedopadlo, tak bych asi taky šel na pedagogickou – hudebka, zeměpis nebo tak.

K hudbě patří talent, ale jenom ten nestačí, hudbu jste také studovali a tvrdě pracujete. Co vlastně obnáší řemeslo zvané hudba? Co všechno předchází tomu, než vás nadšení fanoušci uvidí na pódiu?

M: To je taková dřina, že být na pódiu je až odměna za ni, bonus, je to skoro mimo tu práci samotnou. Poslední rok nám tyhle bonusy neumožnil.

P: Člověk na sobě musí strašně makat a naučit se řemeslo, pak musí navazovat sociální kontakty, aby někoho napadlo tomu člověku zavolat, aby s ním šel někam hrát. Dlouho jsem hrál s jedním zpěvákem, který se velmi snažil. A říkal, že kdyby tolik úsilí věnoval práci v jakémkoli jiném oboru, tak by byl nejlepší a dneska jezdí v mercedesu. Například hodiny příprav a hraní na vinobraní ve Zbiřohřibech pro tři stovky lidí prostě nejdou zaplatit.

Co prakticky znamená, že na sobě muzikant musí makat?

M: Je to práce do vyčerpání. Ale na druhou stranu – a to mám obrovské štěstí – že mě to vždycky extrémně bavilo. A některé věci, které se jiní musejí učit, mně šly samy – dostal jsem je shůry zadarmo. Takže jsem si dělal radost – co se mi líbilo, to jsem začal cvičit. A na tom jsem tvrdě a intenzivně makal. Hraju na klávesy, na kytaru a na basu v podstatě rovnocenně. Jen cvičení zabere čas. Ale podstatnější je nad muzikou přemýšlet, co skrze ni chce sdělit, zabývat se jí, poslouchat ji, analyzovat ji. Je to profese, které se dá přirovnat ke kazatelské – místy těžko uchopitelná, není to jen o tom napsat kázání a objet pár návštěv. Jsou ale i muzikanti, kteří jsou víc nájemní hráči, kteří jezdí s orchestrem. Naučí se nazpaměť věc, kterou musí cvičit, a za dva měsíce se musí naučit další. A je to vyloženě dřina srovnatelná s horničinou. Nesnižuji to a neměnil bych. Moje práce nestojí na hudebním virtuózním výkonu, ale spíš na kreativitě a energii. Nemusím doma pilovat party pro Davida Kollera.

P: Ano, ten part, co hraju u Anny K zahraje dalších padesát lidí, není to problém. Šel jsem do té kapely přes konkurz padesáti lidí a za dveřmi jsem slyšel to stejné, co jsem hrál i já. Ale šlo o to, s jakým hudebním názorem se to zahraje. A tam to každý odehraje jinak. Je potřeba umět té hudbě sloužit, umět udělat to, co potřebuje. Možná je to jako s hereckým textem.

Čemu se nyní věnujete? Na jakém projektu konkrétně pracujete? S jakými hudebníky spolupracujete a na co se můžeme těšit?

P: My s Annou K plánujeme opět hrát. Vypadá to, že červenec a srpen budou k prasknutí plné koncertů – v srpnu je jich 21 – a to, co bylo původně plánováno na červen pořadatelé z obav přesunuli na podzim.

M: Mám to podobně, s Davidem Kollerem budeme hrát taky takto masivně. V lockdownu jsem se ale snažil víc otevřít dveře hudební produkci ve studiu. Ozývají se mi kapely, kterým dělám hudební režii. Nejsem typický producent, spíš old cool, pomáhám kapelám pracovat s tím, co mají. Natáčel jsem i svoje písničky, zjistil jsem, že mě tvoření velmi baví. Taky jsem dělal sólovou desku s jedním perkusistou. Chtěl bych podstoupit ještě nějakou novou hudební výzv, takže budu mít oči otevřené. Uvidíme, co bude.

Mluvíte o době koronavirové. Jak moc prakticky ovlivnila váš hudební život?

M: Já jsem dostal covid.

P: Já ne. Ale celkově ta doba moc finančně přínosná nebyla. Nehráli jsme s výjimkou léta od minulého března. Ale přistihl jsem se, že mi nechybělo být v pátek večer na cestě z ValMezu, kde jsme hráli, do Plzně, kde jsme měli hrát za čtyři hodiny, abych dojel domů ve čtyři ráno a v šest už mi dítě v posteli skákalo po hlavě. Tu honičku jsem přehodnotil, spoustu věcí nepotřebuju. Ale teď je těch koncertů tak málo, že se na ně strašně těším, takže celé léto pojedu na zátah a v září zase budu rád, že vypnu.

P: Já jsem teď po mnoha měsících hrál koncert pro živé publikum a dlouho se mi nestalo, že bych si toho tak ohromně vážil. Je veliká výsada živit se živým hraním. I přesto, že jsem začal dělat videorecenze a hodně věcí jsem se naučil.

Vzali jste si k srdci jistě vážně míněnou radu pana prezidenta, že umělci stvoří nejlepší díla, když jsou hladoví? P: Nejvíc se mi líbil vážně míněný komentář se stovkami lajků: „Nevím jak vy, ale já jsem v životě neviděl chudého umělce.“ To je názor lidu. Lid zná Michala Davida a Helenu Vondráčkovou a ti chudí nejsou. M: Co se týká pana Zemana, tak bych svoji odpověď celou vypípal. Jediná inspirace z jeho strany byla, že jsem v sobě objevil násilnické myšlenky.

Fenomén Kumšt

Kumšt je pro mě takový vnitřní policajt.

Jak jste se, Matěji a Petře, zrovna vy dva dali dohromady a kdo přišel s nápadem satirického pořadu Kumšt? Jak vlastně ta myšlenka vznikla? Jak dlouho trvá zpracování jednoho dílu?

M: Znali jsme se ze školy, byli jsme kamarádi odjakživa, máme společný smysl pro humor, hráli jsme spolu. Pak jsem dostal nabídku z kytar.cz, jestli nechci vymyslet zábavný pořad na youtube, tak jsem přizval Petra. Nejdelší části zpracování jednoho dílu se říká prokrastinace, ta trvá klidně čtyři měsíce. Na té usilovně pracujeme. (smích) Z ní plyne nápad, o čem to bude. Jeden večer se sejdeme v hospodě, kde se o tom bavíme, pak zase prokrastinujeme. Pak já napíšu nástřel scénáře, to trvá třeba den. Pak se nad tím zase zavře voda. Nakonec se o tom bavíme a dokopeme se k tomu, že si domluvíme termín natáčení – tam vznikne problém, protože se to fakt musí udělat. A všechno musí být připravené. A objeví se návyková látka – říká se tomu kokain chudých, jinak deadline – a pod vlivem této věci uděláme písničky. To zabere nejméně času. Den natáčíme. Takže celkově řekněme týden práce, proložený masivními úseky uzrávání.

M: Ale na natáčení před zeleným plátnem a střihání pracuje tým, to jde mimo nás. Spolu s jejich prací to dá dva až tři týdny. Plán byl točit jeden díl měsíčně, ale to se nikdy nestalo. Poslední díl vyšel začátkem ledna, je květen a začátkem června by měl vyjít další. A to je ještě docela dobré tempo.

Z Kumštu se ale stal fenomén s obrovskou sledovaností na Youtube. Kvalita jednotlivých dílů trvale stoupá, zároveň jste již vyčerpali širokou škálu témat z hudebního prostředí. Položili jste si někdy otázku, jestli „jste nás už nenaučili úplně všechno“*? * (pozn. citace z úvodu každého dílu)

P: Odpovím jak citátem z Murphyho: Vždycky, když si člověk myslí, že všechna témata jsou vyčerpána, najdou se nová.

M: Kdybychom se snažili napsat dalších 8–10 témat, tak přijdeme na 3. Ale když nad tím nepřemýšlíme dopředu, vždycky nějaké nové vymyslíme. Musí to přinést život. Je třeba mít nastavené „radary“. Poslední díl byl o hiphopu a repu – na to jsem narazil na podcastu pro teenagery, který jsem si pouštěl, když jsem ze zoufalství z lockdownu začal běhat. Takže – ještě jsme vás nenaučili úplně všechno, další lekce budou. (úsměv)

V jednotlivých dílech dokážete trefně vystihnout laciné, ale fungující stereotypy různých hudebních stylů a současně zachovat hitový potenciál písní. Jak se vám pak ve vašich kapelách daří tvořit hudbu „vážně“ a vyhýbat se skladatelským či aranžerským prvkům, které jste již v Kumštu zesměšnili?

M: Je v tom sebeironie. Věci, které tam popisujeme, jsem třeba v minulosti zažil. Teď se snažím to, co dělám, filtrovat.

P: Hrajeme v kapele, kde se snažíme kvůli vlastnímu svědomí nic z toho nedělat – Kumšt je pro mě takový vnitřní policajt. Ale když si umím udělat legraci sám ze sebe, tak je to ten správný humor. Když jsme si dělali legraci z jedné kapely, tak nám nadšeně volali a chtěli potvrdit, že to bylo o nich. A to je zdravý přístup.

Vím, že jste nejednou dostali nabídku připravit epizodu o worshipu, např. od organizátorů festivalu UNITED, ale zatím jste to vždy odmítli. Proč?

P: Z finančních důvodů, samozřejmě. (smích)

M: Petr říkal, že by ho vyloučili ze Soukenické. A to ještě nebyl členem.

P: Pořád nevylučujeme, že to zpracujeme. Ale stále tady není worship tak běžná věc jako v Americe, kde má vybudovanou kulturu. Dobrých vtipů a sakrastických videí je tam na toto téma hodně, smějí se tomu i křesťané. U nás je církevní hudba spojena s kostelem nebo varhanami, tak by zde satira na téma worship nevyzněla. A pak – je to velmi závislé na zázemí kytar.cz. Bez jejich střihačů bychom si neporadili a neumíme si představit, že by oni měli čas dělat něco mimo svoji práci v kytarách.cz. Občas se ale necháme vyhecovat – třeba 28. srpna v jednu hodinu odpoledne budeme mít živý díl s písničkami v Jimramově.

Když si ale přesto představíte prokrastinaci Kumštu na téma worship, jaká nejtypičtější klišé současné křesťanské hudby se z ní vynoří?

M: Určitě hudba velkých mezinárodních konferencí – americký world music. Třináct kytaristů, čtyři baskytaristi, aby to bylo velký, aby sloužili všichni.

P: Pak tam musí být zpěvák, který když roztáhne ruce, tak musí mít alespoň malé tetování, aby bylo vidět, že má nějakou minulost. Pak zpívá tak sedmnáct sester – manželky vedoucích od besídky až po službu seniorům, ke kterým vzhlíží sbor… pak pologospel sbory, hudba a do toho se vzadu otevře opona, za ní 160 zpěváků a jedna sestra improvizuje z Bible... klišé by se našlo dost.

Satira by se ale určitě dala udělat i ze starých kancionálů. Jaká klišé, jazykové a hudební stereotypy by vás napadly?

P: Buď jsou staří páni faráři, kteří nemají rádi Svitákovky a mají rádi varhany, nebo je tu generace padesátníků, kteří právě ty Svitákovky vyšvihnou, a pak jsou ti mladí faráři, kteří už ani neumějí na kytaru, ale zase hráli počítačové hry.

M: A pak jsou lidé, kteří se z toho vždycky snaží udělat metal. (smích) V díle bychom asi spojili všechno, nebylo by to jen o hudbě, vnímám to jako celek. Ale píseň z evangelického zpěvníku bych vymyslel na místě, s varhanami a textem, kde by nechybělo „vzývavšních“.

Kromě Kumštu dokážete ve vašich videích kvalitně uchopit i seriózní témata, ať už jde o dokument o výrobcích nástrojů, lekce kytary či recenze. Neláká vás být už jen známými youtubery a nemuset se pořád trmácet po D1 a kupovat si k obědu bagety na benzinkách?

M: Nevím, kde by mi na to dali peníze. (smích) Nabízelo se to, ale já chci primárně dělat muziku. Nechci se zavřít do škatulky youtoubera, komika nebo recenzenta hudebních nástrojů. Kdybychom to přehnali, tak by se z toho špatně vystupovalo.

P: Je to doplnění života. Kdybychom neměli skutečný hudební život, tak by nebylo z čeho brát. Dovedu si představit, že by to dělali dva dvacetiletí kluci, kteří by z toho vyždímali maximum, prodávali trika napříč republikou…

M: …ale zase by nedokázali napsat tak skvělé věci, jako my.

P: To jsem zrovna říct nechtěl, ale když už jsi to řekl… (smích)

Foto: Youradio talk