„Hned proti němu běžel z hrobních slují člověk posedlý nečistým duchem. Bydlel v hrobových jeskyních a už ani řetězy ho nikdo nemohl svázat. Když zdálky spatřil Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně vykřikl: ‚Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Zapřísahám tě při Bohu, netrap mě!‘ Ježíš mu totiž řekl: ‚Nečistý duchu, vyjdi z toho člověka!‘ Také se ho zeptal: ‚Jak se jmenuješ?‘ Odpověděl: ‚Moje jméno je Pluk, protože je nás mnoho.‘“(Mk 5,1–20)

Zkusil jsem si vybrat nahodilý text z evangelia – schválně, co mě k tomu napadne. Vyšlo mi Markovo evangelium.

Tak zrovna tady se toho nabízí tolik! Všimněme si třeba, že ten posedlý se brání ještě dřív, než Ježíš něco řekl. Jako by ho posedla hrůza z toho, že by mu snad někdo mohl pomoci, a přitom je zjevné, že na tom není moc dobře. Nečistý duch se jmenuje Pluk, aspoň to tvrdí, a je otázka, nakolik můžeme nečistým duchům věřit, když něco vykládají. Tady to ale zní docela věrohodně. Ukazuje to na roztříštěnost uvnitř lidské bytosti, na to, že tu chybí nějaké JÁ, které by drželo pohromadě.

Tohle známe z vlastního života a z života bližních, naštěstí aspoň bez těch děsivých kulis. Náš život má sklon se rozpadat – střídáme mnoho rolí (partner, rodič, spolupracovník, soused…) a někdy máme dojem, že je to jako jet na několika splašených koních najednou. Je to sice rychlé a snad pro okolí působivé, ale asi to nepůjde moc dlouho. Vyhnat ze sebe Pluk (nebo Legii, jak říkají jiné překlady) znamená soustředit se zase na to, kým jsme, člověkem stvořeným k Božímu obrazu, nikoli vnitřně rozpolceným nešťastníkem, který žije v hrobních slujích. Tam totiž nepatříme.