K rozdělení, o kterém tu budu mluvit, došlo během prvních let po sametové revoluci v našem sboru. Žel nebylo to rozdělení k užitku a růstu společenství. Bylo to rozdělení, kdy se početnější skupina mladých lidí včetně mne rozhodla opustit svůj domovský sbor kvůli rozdílným důrazům a výkladům biblických textů a pohledům na jejich aplikaci v životě křesťana, potažmo společenství.

Tomu předcházelo období asi tří let, kdy jsme jako mladí lidé prožívali duchovní probuzení. Osobně jsem tehdy prožil životní zlom, ve kterém se Ježíš Kristus – dříve jen vzdálená mlhavá postava Božího Syna – stal nenahraditelnou osobou v mém životě. Všechno, co jsem předchozích 18 let znal jen z vyprávění v besídkách, dorostu a mládeži, se mi nyní stalo skutečným, živým a přítomným. A tak jsme na tom v té skupině, myslím, byli všichni.

Biblické texty nám ožívaly před očima, hltali jsme každou novou myšlenku, každý nový podnět – ať už pocházel z knížek, nebo z návštěvy jiných církví a hnutí. Prožívali jsme obrovskou radost ze svého spasení a z Boží lásky. Hořela v nás touha rozdělit se o nové zkušenosti s ostatními lidmi ve sboru i mimo sbor. A protože se uvolnily poměry ve společnosti a mohlo se veřejně mluvit o čemkoli, chodili jsme do ulic mezi lidi a snažili se předat evangelium.

Horlivě jsme se snažili uplatňovat všechno, co jsme vyčetli v Bibli o životě prvních křesťanů po vylití Ducha svatého. Scházeli jsme se na skupinkách během týdne, diskutovali nová poznání a zkušenosti a zpívali nové, tehdy oblíbené chvalozpěvy, mající často texty složené pouze z pár vět. Četli jsme duchovní literaturu, která se k nám dostávala ze zahraničí a byla čerstvě přeložená do českého jazyka. Neměli jsme v té době ponětí o charismatických a letničních hnutích ve světě. To, co jsme četli nebo slyšeli od zahraničních misionářů, jsme pouze porovnávali s tím, co jsme našli v Bibli. Pokud se nové poznatky a prožitky shodovaly s Písmem, považovali jsme je za správné a snažili jsme se je aplikovat ve společenství.

V domácím, tradičně založeném sboru se stoletou historií a ustáleným teologickým nastavením jsme tak nutně způsobovali rozruch a napětí.

Skutečný problém nastal, když jsme začali v diskuzích se staršími srovnávat život sboru s naší novou představou o fungování křesťanského společenství. Poměrně striktně zamítavé reakce k našim názorům ze strany vedení sboru nás provokovaly k hádkám a tendenci prosazovat svůj postoj za každou cenu. Jak by ne? ... vždyť „je to přece napsané v Písmu“! K tomu velkou měrou přispěly pro sbor tehdy nové důrazy na potřebu druhé zkušenosti – křtu Duchem svatým s letničními projevy, jako je mluvení v jiných jazycích, vzkládání rukou a modlitby za uzdravení nebo prorokování. Starší generace měla s těmito důrazy v minulosti špatné zkušenosti a panovala obava, že by se mohly opakovat.

Na obou stranách se tak postoje stále více polarizovaly, až došlo na existenční otázky. Začali jsme si uvědomovat, že před každým z nás je rozhodnutí buď ustoupit ze svých nároků a podřídit se vedení sboru, nebo odejít a hledat jiné společenství. Každý měl určitý čas na rozmyšlenou. Většina z nás byla již členy sboru a rozhodnutí odejít s sebou tedy neslo ukončení členství. Osobně jsem byl zpočátku rozhodnut, že

zůstanu. Protože jsme však byli vedeni ptát se na Boží vůli v modlitbě, hledal jsem několik dnů odpověď. Přišla skrze biblický příběh a byla pro mě jednoznačná. Po nějakém čase jsem tedy odešel i já a přidal se k nově vznikajícímu společenství.

S tím přišla úleva. Rozešli jsme se tehdy v duchu mírnosti a nové společenství se vydalo svojí vlastní cestou. Nicméně oslabení blízkých i rodinných vazeb poznamenalo životy jednotlivců na obou stranách na mnoho let.

Co bylo správně a co špatně? Kdo byl v právu? Kde se projevila Boží moudrost, víra a pokora? Kde v tom bylo Boží jednání a kde se projevila lidská hříšnost? Na tyto otázky jsem našel odpovědi až během let. Stále se k nim vracím s nadějí, že jsme se poučili a že pokud bude mezi námi docházet k dalším rozdělením, budou to rozdělení požehnaná Bohem i lidmi. Ta, která přinášejí růst Božího království, posilují jednotu Božího lidu v regionu a mají svůj hluboký smysl v zakládání křesťanských buněk,