Na konci šedesátých let minulého století pojmenovali a popsali Robert Rosenthal a Lenor Jacobson zvláštní jev. Vedl je k tomu objev, který učinili v experimentu na jedné základní škole. Ve stručnosti: Žákům rozdali testy a učitelům řekli, že se jedná o testy IQ a studijních předpokladů. Pak vybrali průměrné žáky, ale jejich učitelům řekli, že se jedná o žáky nadprůměrné. Učitelé k nim najednou začali přistupovat jinak – věnovali jim více pozornosti, povzbuzovali je, často je chválili. Toto chování vyvolalo v daných žácích sebedůvěru, dodalo jim motivaci – a následně opravdu vedlo k tomu, že začali dosahovat nadprůměrných výsledků. Princip sebenaplňujícího se proroctví, tzv. Pygmalion efekt, platí u lidí všeobecně – vyskytuje se i na pracovišti a v jiných kolektivech nezávisle na věku.

Naproti tomu existuje i Golemův efekt – efekt negativního sebenaplňujícího proroctví. Negativní očekávání, snižování schopností druhých, povýšenost a ponižující slova vedou k tomu, že jim dotyčný uvěří, rezignuje na snahu a tato slova se pak naplní. Ne proto, že by byla pravdivá, ale že jim člověk dá moc, kterou má pravda – moc změnit život. Tyto dva psychologické jevy se dějí mezi jedincem, který „má moc slova“ (tj. druhého povzbuzuje, věří v něj, ukazuje mu jeho silné stránky, chválí, raduje se s ním z každého úspěchu, … nebo naopak druhého snižuje, kritizuje, neustále o něm pochybuje, nebo ho dokonce zatracuje, haní a odsuzuje), a jedincem, kterému je toto slovo určeno a na kterého má dopad. Jak negativní, tak pozitivní efekt sebenaplňujícího se proroctví shrnul americký sociolog W. I. Thomas v jedné větě. Thomasův teorém praví, že „pokud je nějaká situace definovaná lidmi jako reálná, stává se reálnou ve všech svých důsledcích“.

Žijeme v prostředí sociálních vztahů, kde toto chování ovlivňuje i další lidi. Výsledkem pak je tzv. labeling – podle chování člověka, který moc slova na druhém uplatňuje, si další lidé hodnoceného člověka „onálepkují“ („z tebe nikdy nic pořádného nebude“) a chovají se k němu podle této nálepky. Pro člověka (pro dítě zvlášť, protože si svoji identitu teprve buduje) má pak toto prostředí zásadní vliv na celý jeho další život i dlouho potom, co už z tohoto prostředí vyšel.

Zmíněné psychologické principy ukazují nesmírnou váhu slov především rodičů vůči jejich dětem. A protože „slovo, jež vychází z mých úst, nenavrátí se ke mně s prázdnou, ale vykoná, co chci“…, tak „postav k mým ústům stráž, Hospodine, bránu mých úst, prosím, chraň. Nenech mé srdce ke zlu zamířit.“ (Iz 55,11; Ž 141,3)