Známou pravdou je, že fyziologickou reakcí zdravého organizmu na akutní stres (akutní nebezpečí, s nímž se musí vypořádat) je buď útěk, nebo boj. Obě tyto varianty vyžadují extrémní nasazení jak psychických, tak fyzických sil a organizmus v té chvíli přepne do „poplachové reakce“, jakéhosi krizového módu, zajišťujícího mobilizaci zdrojů.

Člověk přestane mít hlad, protože tělo energii používanou k trávení poskytne např. svalstvu ke zvýšení síly nebo rychlosti. Stoupne hladina adrenalinu, krátkodobě se sníží práh bolesti, rozšíří zornice a zostří smysly. Člověk je v tomto směru Bohem geniálně vybaven. Po vyřešení krize se organizmus vrací do normálního módu – a je třeba všechny deficity doplnit, tj. hlásí se hlad, zranění bolí naplno, člověku dochází, čemu unikl, a teprve s odstupem a v bezpečí prožívá svůj strach. Organizmus se zpožděním prožívá normální reakce, které si ve chvíli krize nemůže dovolit.

Méně známou pravdou ale je, že dlouhodobý, tzv. chronický stres, takto zvládat nelze a že i ten může končit smrtí. Dlouhodobým stresorem může být těžká nemoc, ztráta existenčních jistot, úmrtí blízkého člověka, soudní proces, šikana… Organizmus při něm aktivuje tzv. adaptační mechanizmy, kdy se v prvé řadě snaží o zachování objemu tělesných tekutin a vytvoření rezerv energie pro vitální orgány. Při pokračujícím působení stresoru ale zákonitě dochází k vyčerpání organizmu, následky stresu pak přechází do psychosomatických onemocnění a mohou končit úmrtím. Pro člověka pod chronickým stresem je tedy životně důležité najít zdroje energie „venku“. Jedním z takových zdrojů je záchranná sociální síť. Přátelé, sbor, okolí. Pomoc druhých člověku (rodině), který nese nadměrnou zátěž, je mnohdy zásadní pro záchranu člověka před trvalými následky stresu nebo před úplným kolapsem.

Mnohdy vůbec netušíme, jak obrovskou roli naše „malá pomoc“ pro člověka v takové situaci hraje. A jak důležité je hledat takovou pomoc, jsme-li v té situaci my.

Foto:Pexels.com