„Dneska bych byl mrtvý,“ říká Jiří Kročák o svém způsobu života předtím, než ho nápis o Ježíši na jednom billboardu vytáhl z tramvaje a změnil mu život. Teď pomáhá takovým, jakým sám byl.

Jste jedním z hlavních organizátorů akce známé jako Pochod pro Ježíše. Jak byste tuto akci co nejvýstižněji popsal?

Je to efektivní způsob, jakým lze evangelium přinést velkému počtu lidí během několika hodin. Lidé nejenom že slyší, co říkáme do mikrofonu, ale také čtou slova na transparentech, které jsou dobře viditelné a srozumitelné. Oslovíme takto různé typy lidí, někteří se posmívají, někteří jsou překvapeni a s údivem pozorují, ale co se přitom děje v jejich srdci, to vidí Bůh.

Proč a jak pochody pro Ježíše začaly?

Vše začalo v roce 2019, kdy Bůh promluvil ke dvěma sestrám v Kristu, konkrétně k Josefce Klozové a k Lence Veselé. Sestry přijaly vizi uspořádat pochody v největších městech ČR, v Praze, Brně a v Ostravě. Každé město by se mělo obejít sedmkrát, podle vzoru obcházení Jericha.

V roce 2019 tedy sestry uspořádaly pochod pro Ježíše v Praze. Pochod začal na Václavském náměstí a pokračoval směrem na Staroměstské náměstí, kde proběhla evangelizace. Tehdy se k nim připojila malá skupinka křesťanů. Mezi nimi byl i bratr Václav Lamr s manželkou Marií. Václav Lamr odešel k Pánu 17. 12. 2020.

Sestry dále viděly, že by bylo důležité, aby tyto evangelizační pochody byly oficiálně zaštítěny nějakou církví. Modlily se tedy za církev a pastora, kterému by tato vize byla blízká. Asi po třech dalších pochodech přijely k nám do sboru, chtěly navštívit také Herrnhut neboli Ochranov, který je od nás pouhých 19 km. O pochodech pro Ježíše nám tak nadšeně vyprávěly, že mě to velmi zasáhlo. Na další, čtvrtý pochod, už jsme s mojí manželkou Mílou do Prahy přijeli a stali jsme se jeho součástí.

Co udělala tato akce s vámi jako organizátory?

Můj první pochod se konal v září 2019 v Praze. Protože je vždy akce předem ohlášena, provází nás několik policistů – a vnímám to jako velmi dobré – vždy slyší celé evangelium a všechna svědectví. Mají k nám pozitivní postoj a my jim po skončení pochodu poděkujeme, říkáme, že se za ně modlíme, a dáme jim pár Nových zákonů. Je skvělé, že za ty tři roky mohlo slyšet několik desítek policistů o Boží lásce. I na toto Bůh pamatuje. Jako organizátory nás určitě zasáhlo, že se lidé zastavují, poslouchají, fotí a nahrávají si nás. Také neodmítnou modlitbu za uzdravení a spasení. A ptají se nás, kdo jsme, z jaké církve atd. Na těchto evangelizacích si připadáme jako ve dnech skutků apoštolských – setkali jsme se i s démonským útokem, ale na druhé straně i se spasením a uzdravením.

Jakou roli jste v této vizi pro sebe přijal jako své místo od Boha?

Bůh mi začal dávat vize, jak při evangelizaci na ulicích postupovat. Viděl jsem, že máme procházet městem a zastavit se vždy na větším prostranství nebo náměstí, kde můžeme kázat. Ale také že máme mluvit slovo do mikrofonu i během pochodu. Dále si máme vyrobit větší množství nápisů velkými písmeny, které rozdáme účastníkům pochodu, aby je nesli nad hlavami. Nápisy budou krátké biblické pravdy, např. „Ježíš za tebe zemřel“, „Ježíš je cesta, pravda a život“, „Ježíš uzdravuje“.

Byli jsme z toho velmi nadšení, protože to naplánoval a ukázal Bůh, v průběhu, přímo v terénu. Najednou jsme viděli, že dokážeme nést evangelium i tisícům lidí během jediného odpoledne. Pán nám dále ukazoval, že můžeme mluvené slovo proložit tancem. Tak sestry zatančily izraelské tance a byla z toho velká radost pro všechny zúčastněné. Krásná hudba židovských tanců přitahovala i nové posluchače.

V té době jsme se s manželkou připojili k sestrám a vytvořili jsme tým tří koordinátorů.

Zvýšil se tím i počet pochodů pro Ježíše?

Rok na to se uskutečnilo sedm pochodů v Brně a minulý rok sedm pochodů v Ostravě. Kromě toho jsme zajížděli ještě znovu do Prahy a do Brna. Vnímal jsem totiž od Boha vedení, abychom se jednou za rok vrátili do města, kde už pochody proběhly. Pak se začali ozývat křesťané i z jiných měst – a práce se rozrostla na dvanáct pochodů za rok.

V Brně se k nám pak připojil bratr Vladimír Valachovič, který se po roce stal čtvrtým koordinátorem. A pravidelně se na naše pochody sjíždějí křesťané z České republiky, kterým to Pán dává na srdce.

Lidé mají spoustu otázek a hledají řešení pro své bolesti.

Přidávají se k vám během pochodu lidé z ulice? Nebo se jedná o stálou skupinu lidí, která jezdí po městech a svědčí, ke které se připojí jen místní církev?

Během těch tří let se utvořila určitá skupina křesťanů z různých měst, kteří na pochody jezdí pravidelně. A v každém městě se připojují i křesťané z místní církve, se kterou spolupracujeme. Někdy přijedou i křesťané z okolí. Například v Karlových Varech nás bylo kolem padesáti. Jindy je nás kolem třiceti čtyřiceti, v Praze vždy více. Pozvání přijímají i chválicí skupinky, takže na náměstích zní živá chvála našemu Bohu. Lidé z ulice se často přidají a tančí s našimi tanečníky izraelské kolové tance. Někdy s námi jdou dál a my jim můžeme sloužit, modlit se za ně, mluvit s nimi – mají spoustu otázek a hledají řešení pro své bolesti.

Máte srdce evangelisty?

Mé srdce je převážně pastýřské, ale určité pomazání a povolání evangelisty v mém srdci tluče. (úsměv) Je to 34 let od chvíle, kdy jsem se obrátil. Od začátku jsem byl vždy velmi aktivní, pokud se týká evangelizace. Sehnal jsem si vždy pár ochotných křesťanů a jezdili jsme po domovech důchodců, do dětských domovů, do ulic apod. Byl jsem přitahován k bezdomovcům, alkoholikům, narkomanům a převážně k lidu romského národa.

Když mluvíte o pastýřském srdci, asi to není jen teorie…

V roce 1999 jsem se stal pastorem. Náš sbor pak začal pořádat evangelizace u nás, ve Šluknovském výběžku. Kázali jsme evangelium v parcích, kde jsme měli postavený stan, na veřejných prostranstvích a přijížděli k nám kazatelé domácí i ze zahraničí. Dá se říci, že náš sbor vznikl z lidí, kteří přišli na evangelizace pořádané naším sborem.

Evangelium znamená „dobrá zpráva“. Nechci křičet do mikrofonu a strašit lidi peklem. Vidím, jak mě Bůh používá na ulicích a využívá k tomu právě to moje převážně pastýřské srdce. Přicházíme lidem říci o Boží lásce, mluvíme s nimi, nasloucháme jim. To je dnes to, co lidé potřebují.

Proč je vám nejbližší zrovna forma pouliční evangelizace?

Protože bezdomovci, alkoholici a narkomani vám do sboru sami jen tak nepřijdou. Cítí se být světem odsunuti stranou. Musíme za nimi osobně dojít a ukázat jim cestu ke svobodě. Pouličním kazatelem byl vlastně i Ježíš a apoštolové…

Když se ohlédneme a podíváme zpět, tak po dobu třiceti let se v Česku pořádaly evangelizace jako velké akce, na které bylo pozváno mnoho lidí a přijel i zahraniční služebník. Někdy přišla stovka, někdy i tři stovky lidí, ale 80 % z toho bylo věřících, kteří s sebou vzali své příbuzné a známé. Občas přišel i někdo, kdo dostal letáček. A díky Bohu za ty roky, protože mnoho lidí se obrátilo k Pánu a vznikaly nové církve. Teď je však jiná doba, lidé už jen tak nepřijdou… Velké evangelizace už nejsou efektivní. Církev musí jít ven. Jsem přesvědčen, že má větší efekt, když vyjdeme a kážeme tam, kde lidé tráví volný čas, kde posedávají na náměstích, v letních restauracích, parcích.

Jste křesťan a zdravíte lidi pozdravem „Šalom“…

Protože miluji Izrael, navštívil jsem ho už pětkrát. Dvakrát jako správce modlitebního domu v Jeruzalémě. Tak mi asi tento pozdrav zůstal. (úsměv) Je to pozdrav, který mi přirostl k srdci… Šalom neboli pokoj – každý po tom touží.

Velké evangelizace už nejsou efektivní. Církev musí jít ven.

Co to prakticky znamená, být správcem modlitebního domu v Jeruzalémě? Jak jste se tam dostal?

V roce 2017 mě Bůh vedl, abych se modlil v nočních hodinách. Měl jsem své pátky, kdy jsem opravdu trávil čas v církvi i celé noci. Tam jsem přijal vizi, že mám jet do Izraele. Druhý den jsem sdělil své manželce, co jsem s Bohem prožil, a po dohodě jsme začali plánovat cestu. Našel jsem si na internetu kontakt na modlitební dům, domluvil jsem ubytování a koupil letenky. Musím podotknout, že peníze na ubytování jsme neměli, ale ve víře jsme spoléhali na Boha. Potom, co jsem to udělal, přicházeli různí lidé a obdarovávali nás. Viděl jsem, že to má Bůh pevně v rukou. Izrael jsem si hned zamiloval. Bůh mě vedl, abych natočil krátké biblické reportáže a vytvořil z nich film. Dnes máme na YouTube celkem pět filmů o biblických místech v Izraeli a Jeruzalémě.

Další rok jsme s manželkou jeli do Izraele znovu. No, a potom jsme dostali nabídku, jestli bychom při další návštěvě chtěli být správci v domě. Souhlasili jsme. Správce se stará o dvouhodinové ranní modlitby, o průběh ubytování, finance, úklid. Vlastně o to, aby dům fungoval.

Jaký je váš příběh obrácení?

Vyrůstal jsem v jedné vesnici u Mladé Boleslavi. Mé dětství bylo spíše klidné, měl jsem trochu neporozumění s nevlastním otcem, ale nic vážného. Rád jsem sportoval a miloval fotbal. Když mi bylo 15 let, šel jsem se učit obráběčem kovů do Mladé Boleslavi. Tam jsem se dostal do party kluků, kteří experimentovali s různými dostupnými drogami. Poslouchali jsme tehdy známé skupiny jako Kiss a podobně. Já osobně jsem miloval Beatles. Lennon byl pro mě tenkrát bohem. Přidal jsem se a začal brát drogy... A začal jsem tomu pomalu propadat. Do toho vstoupila vojna a to mi trochu pomohlo. Po ní jsem se dostal do Brna, podepsal jsem nábor k Průmyslovým stavbám, čímž jsem mohl vojnu opustit o půl roku dřív. A tam si mě drogy opět našly. V říjnu 1989 pak probíhala na výstavišti v Brně evangelizace. Pamatuji si, jak mě „něco“ nutilo jít z hotelu, kde jsem v té době bydlel. Tak jsem šel ven s úmyslem, že pojedu někam za kamarády do hospody a budeme pít. Nasedl jsem do tramvaje, a když se otevřely dveře před výstavištěm, uviděl jsem velký billboard s nápisem: „Ježíš tě může vysvobodit z drog a alkoholu!“ „Něco“ mě nutilo vystoupit. Šel jsem za těmi zástupy do haly, jako by mě vedli andělé.

Tam jsem slyšel o Ježíši Kristu a jeho lásce. Když zazněla výzva, opět jako by mě někdo vedl dopředu. Tam jsem v slzách přijal Ježíše za svého Spasitele. Prožil jsem, jak mi spadla ze zad tíha, jako bych tam předtím měl těžký černý kabát. Drogy už jsem pak nikdy nebral. Začal jsem chodit do jedné církve v Brně a následně se odstěhoval do města Varnsdorf, kde jsem navštěvoval jeden křesťanský sbor. Oženil jsem se se svou nynější manželkou Mílou. Máme tři děti, dvě dcery a jednoho syna.

Vaše drogová minulost, včetně chuti na drogu, skončila definitivně ten večer, nebo jste se stěhoval na sever právě proto, abyste byl co nejdál pokušení?

Osvobození bylo okamžité. Už nikdy jsem nebral žádné drogy. Na sever jsem se odstěhoval, protože jsem tam bydlel do mých sedmi let. Věřím, že to bylo pod Božím vedením.

To je silné svědectví. Pomohlo z drog někomu konkrétnímu, kdo byl závislý na drogách jako kdysi vy?

Ano, poznal jsem za těch 34 let mnoho spasených narkomanů, kteří byli okamžitě vysvobozeni po modlitbě spasení. Za sebe mohu říci, že má zkušenost mi velmi pomáhá, když na ulicích mluvím s lidmi závislými na drogách. Rozumím jim a oni brzy moc dobře pochopí, že vím, o čem drogy jsou. Myslím, že mé svědectví je pro ně nadějí, že je možné být osvobozen.

Jak se do Božího plánu s vaším životem zapojila vaše rodina?

Bůh nás s manželkou časem povolal nést evangelium mezi chudé lidi a mezi romský lid. Po modlitbách a potvrzení od Boha, že si nás opravdu chce použít, jsme evangelium začali kázat. A za dva roky, to je v roce 1999, už se u nás začalo scházet přes 30 lidí. Zaregistrovali jsme se u Ministerstva vnitra ČR jako křesťanské občanské sdružení, já jsem se stal těmto lidem pastorem a jsem jím dodnes. Spolupracujeme s některými církvemi v ČR i v Německu a Polsku. Scházíme se, pořádáme společné akce. Jezdím s manželkou a s týmem na pozvání do různých sborů, na konference, kde sloužím slovem a modlitbami. Měl jsem takto možnost sloužit i v Anglii, Polsku a v Německu. Prostě úžasné dobrodružství s Pánem!

Před léty jsme s manželkou koupili velký dům. V přízemí máme sál pro 100 lidí, menší místnost pro dětskou církev, jídelnu a kuchyňku. V patře jsme vybudovali pět pokojů pro hosty, kde nabízíme přespání, pokud někdo přijede na naši akci, konferenci nebo se chce prostě jen zastavit na cestě do Herrnhutu (na našich webových stránkách se lze dočíst víc).

Máte nějakou vizi pro pochody pro Ježíše do budoucna?

Věříme, že toto dílo bude dál růst. Plánujeme letos připravit více informačních letáků s pozváním na večerní evangelizaci do místní církve a na další pochody. Také chceme přidat více informací na naše webové stránky. Velkou sledovanost mají krátká videa z pochodů, která dávám na YouTube, Facebook a naše webové stránky. Chtěl bych říci i to, že nám chodí děkovné e-maily od křesťanů, že tato videa mají dobrou odezvu u jejich nevěřících přátel. Takže Pochody pro Ježíše pokračují dál přes internetové sítě a zasahují další, troufnu si říct, tisíce lidí.

Evangelizace je snaha o vykrádání pekla, tedy velké riziko duchovního střetu. Kdo vás modlitebně „kryje“?

Ano, modlitební podpora a modlitby jsou důležitým faktorem pro naši službu na ulicích. Velký dík patří sestrám Lence Veselé a Josefce Klozové, které byly poslušné Bohu a šly do toho… A neúnavně bojují na modlitbách za celý tým a jsou vždy v čele pochodů. Také máme pravidelná modlitební setkání v našem sboru, na kterých se za všechny akce dopředu modlíme.

Když porovnáte, jaký život byste dneska měl bez Ježíše, kdybyste tehdy kvůli tomu nápisu na billboardu nevystoupil z tramvaje, a jaký ho máte s Ježíšem – co vidíte?

Vidím, že bych dnes už byl mrtvý. Asi bych se předávkoval drogami, vím to, vím, jak jsem na nich byl závislý. Všichni jsme věděli, že jednou přijde den a dávka bude smrtící. Když mluvím s narkomany, vidím, že to mají stejné a chtějí utéct. Ale žel, někdy je už pozdě. Už mají silný návyk. Proto mohu pouze říci: „Ježíši, děkuji ti.“

Alfa omega stránky

Jiří Kročák (1966)

… je od roku 1999 pastorem křesťanského sboru Alfa a Omega ve Varnsdorfu. Již čtvrtý rok je jedním z hlavních organizátorů Pochodů pro Ježíše. Pracuje jako dělník, s manželkou Mílou má dvě dcery a jednoho syna.