Žijeme v pozoruhodné době. Západní část světa je svobodná, což vede různé blouznivce ke stálému zpytování, zda by nejrůznější menšiny neměly mít svobod víc, pokud možno placených státem. Východní část světa většinou svobodná není a nikdo neví, co s tím.

Nevyšel totiž předpoklad, že když nesvobodnou společnost přinutíme zavést demokratické mechanismy, vydá se na cestu k dobru. Různé režimy se naučily s volbami krásně zametat. Hezky to řeklo kdysi muslimské bratrstvo v Egyptě: volby stačí vyhrát jenom jednou.

Zdá se tedy, že demokratickým mechanismům by mělo cosi předcházet. Ale co? Svoboda politické opozici? Větší práva žen? Podpora homosexuálů? Prostor pro média? Peníze do vzdělání? O nápady nouze není. O skutečná řešení nouze je.

Možná by přitom pomohlo, kdyby se západní státy zahleděly do vlastní historie. Ta totiž ukazuje, že vše začalo u svobody náboženské. Nejdřív Toleranční patent, až potom všechno ostatní. Je to vlastně paradox: když se lidé naučí vzájemně tolerovat věci neviditelné, jde jim to lépe i s těmi viditelnými.

Náboženský útlak se v problematických zemích stupňuje. Jednou do roka to má připomenout Červená středa, kdy se budovy se nasvítí červeně, lidé zapalují červené svíčky a vezmou si třeba červenou čepici. Tradice zapustila kořeny i u nás, nasvícené bylo kupříkladu ministerstvo zahraničí (díky ministru Petříčkovi).

V Praze proběhla také konference, na které zaznělo, že Červená středa by měla být pořád. Myslet na to jednou do roka nestačí a média náboženskou svobodu zhusta ignorují. Beru tedy červenou fixu. Dělám puntíky do kalendáře.