Vzpomněl jsem si na jeho kategorické ne v onom Týnském chrámu. A tváří v tvář přítomným muklům jsem se mu vůbec nedivil.

Nestává se často, aby byl Týnský chrám na pražském Staromáku plný muklů, skautů a spisovatelů. A taky herců a lidí, co do žádné škatulky nepatří. Pohřeb spisovatele Jiřího Stránského byl dostatečným důvodem, protože on sám se vymykal škatulkám. Do jedné ovšem řadil sám sebe s naprostou jistotou: alergici na komunismus.

Spisovatel Ivan Klíma kdysi tvrdil, že celá jeho generace byla posedlá komunismem. Není to pravda. V dobách, kdy on sám byl zapáleným straníkem a Milan Kundera či Pavel Kohout psali oslavné verše na Stalina, Jiří Stránský seděl v lágru se spisovateli, kteří komunistickou modlu odmítli. A byli ochotni kvůli tomu trpět.

Jan Zahradníček dostal 13 let, po propuštění zemřel. Zdeněk Rotrekl měl dostat trest smrti, skončil „pouze“ s doživotím, odseděl si 13 let. Vladimíra Valentu poslali komunisti do žaláře na 12 let. Karel Pecka dostal o rok míň. S nimi se setkal Jiří Stránský v lágru. Díky nim začal psát.

Byli to vesměs křesťanští intelektuálové. Jiří Stránský říkal, že když do Jáchymova přišel, byl „spíš neznaboh, než znaboh“. Tito lidé ale zásadně ovlivnili jeho další život, stejně jako profesoři, teologové, vědci či filosofové, co podobně jako on „kutali uran“. Jiří Stránský kutal osm let.

Moje rozhlasová kolegyně dostala jednou nápad točit sérii rozhovorů o minulosti s Jiřím Stránským (který se proti komunismu postavil) a Pavlem Kohoutem (který v komunismus věřil, ale vystřízlivěl). Jiří Stránský odmítl.

Vzpomněl jsem si na jeho kategorické ne v onom Týnském chrámu. A tváří v tvář přítomným muklům jsem se mu vůbec nedivil.