Bůh je jedinou motivací nevzít si život. Ale bolest je k neunesení.

„Rozhodla jsem se, že si vezmu život. Už nemám sílu. Nezvládám svoje děti, svoje finance, své myšlenky. Řeším jen to, kdy. Musí to být po dávkách, abych ještě nakoupila dětem věci do dětského domova. A taky zaplatila nájem, ať nezůstane dluh.“ S těmito slovy přišla do kanceláře matka čtyř dětí. Znala jsem ji dva roky, získala sociální byt v době, kdy bydlela v azylovém domě pro matky. Ten den si pamatuji naprosto přesně. Zaklepala, že se stěhuje a nemá vůbec nic. A neměla. Pár igelitových tašek leželo před kanceláří a v nich oblečení, boty a dvě deky. Ihned jsem začala hledat dobré lidi, kteří by darovali postel, skříň, pár talířů a povlečení. Během tří dnů se to podařilo a paní Žaneta měla kam uložit děti. Ke konci týdne jsem Žanetu večer navštívila. V bytě panovalo prázdno a stísněná atmosféra. Žaneta odešla od muže, který ji bil a znásilňoval, bral jí veškeré peníze, urážel ji před dětmi a zakazoval jakýkoliv kontakt s jinými lidmi. Když ji zbil tak, že ji lékař na pohotovosti tři hodiny sešíval, uvědomila si, že pokud neodejde, mohou děti zůstat bez matky.

Žaneta bydlela v městském sociálním bytě rok, když přišly první velké problémy s dětmi. Starší dcery se chytly špatné party, začaly experimentovat s drogami, přišly první sexuální zkušenosti. V té době jim bylo 11 a 13 let. Dva mladší synové utíkali z domu, v partě ničili majetek druhých, začali okrádat lidi a několikrát zaútočili i na vlastní matku. Žaneta byla zoufalá. Neustálé stížnosti ze školy, výslechy, předvolání na policii a schůzky na sociálním odboru ji vyčerpávaly tak, že vypadala o dvacet let starší. Do toho všeho ji trápila neutěšená finanční situace. Neměla prostředky na jídlo, oblečení a hygienu. Podařilo se vyřídit dary z nadací, jenže to byla pomoc sporadická a nejistá. Děti ale potřebovaly jíst každý den.

Žaneta se rozhodla, že děti umístí do výchovného ústavu. Zůstal s ní jen nejmladší syn, kterému bylo v té době 6 let. Děti ji za to nenáviděly, i když si je často brala domů a jezdila za nimi, jak jen to bylo možné. Prosily ji, aby si je odvezla domů, že už jí nebudou dělat problémy. Žaneta po třech měsících povolila. Ale děti svůj slib plnily pouze první měsíc. Pak se vše rozjelo nanovo. V noci zamykala byt, aby neutíkaly, nemohla si najít práci, bála se problémů, které by mohly vzniknout v době, kdy nebyla doma. Starší syn, desetiletý, na ni jednou večer, když mu bránila utéct ven, vytáhl velký nůž. Žaneta už z toho neviděla cestu ven, unikal jí smysl jakékoli její snahy. V době největší krize přišla další rána – její čtrnáctiletá dcera zjistila, že je těhotná. Žaneta neviděla jiné východisko než podstoupení interrupce. Musela si na zákrok vzít půjčku od místního lichváře. Peníze, které spořila dětem na vánoční dárky, byly také nenávratně pryč. Ještě téhož večera přijela Žanetina širší rodina a fyzicky ji napadla. Mezi nimi byl i její nejstarší syn. Žaneta bojovala s myšlenkou, že je tak špatná matka, že bude lepší, když nebude žít. Přišla zlomená, zničená a odhodlaná sáhnout si na život. Během rozhovoru mi řekla, že věří v Boha a On je jedinou motivací si život nevzít. Bolest, kterou prožívá, je ale k neunesení.

S Žanetou jsme se společně vydaly k Hospodinu s prosbou. Celou dobu plakala, ležela na zemi, hlasitě dýchala. Po hodině vstala a z očí jí hleděla právě ta silná žena, jakou jsem v ní vždy viděla. Odcházela se slovy: „Všichni okolo mě jsou zbabělí, ale já se nedám, dokážu, že má život smysl. I když to na první pohled někdy není vidět.“