Když slyším slovo krása, vybaví se mi to, co přitahuje můj zrak a sluch. Krásný může být obraz, příroda, postava, stejně tak i hudba, báseň, kniha atd. Zároveň normy krásy se mění podle času a kultury. To co je v jedné kultuře nebo dějinné epoše vnímáno jako krásné, může být v jiné kultuře či epoše být vnímáno jako ošklivé. A zřejmě vždy bude předmětem diskusí, jaké zvolit měřítko, abychom mohli objektivně o něčem říci, že je to krásné.

Zároveň existuje ještě jiný rozměr krásy a to je krása vnitřní, kterou bychom mohli popsat jako to, co se líbí Pánu Bohu. Uvedu to na jednom příkladu, když hledali prvního izraelského krále. Samuel, který byl tímto hledáním pověřen, viděl jednoho se synů Jišaje – Elíaba, který měl krásnou postavu. Jeho vzhled ho upoutal a zřejmě ho napadlo, že to je ten pravý. Vidíme, jak krása a vzhled hrály roli tisíce let před vynálezem fit-center. Jenže vnější krása nemůže být kritériem volby, a proto Samuel slyší radu od Hospodina: „Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl.“ Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem. Zajímavé je, že tuto radu dostal tak zbožný člověk, jako byl Samuel. Kdo jiný by si tohoto měl být vědom než právě on! Jenže Samuel byl člověk jako my, a proto i jemu hrozilo, že dá více na vnější krásu než na krásu vnitřní.

Čtyři oblasti lidské identity Jakkoli je lidská krása relativní pojem, lidé o ni usilují, protože souvisí s identitou, tedy s odpovědí na životně důležitou otázku: Kdo jsi. Zastavme se proto u oblasti identity. Svoje potvrzení neboli identitu lidé nehledají pouze v kráse, ale i v několika dalších oblastech, které se pokusím vyjmenovat (s vědomím, že ne každý musí svoji identitu hledat ve všech čtyřech vyjmenovaných oblastech).

Druhou oblastí, v které lidé hledají odpověď na otázku, kdo jsi, je: Jsi tím, co děláš. Mnoho lidí se snaží dát najevo, co dokázali, rádi hovoří o tom, jak jsou strašně moc zaneprázdněni, což jim dává pocit důležitosti. Upozorňují na čas, který věnují službě v církvi, alespoň nepřímo ukazují na úspěchy svých dětí. Někteří vyvěšují na sociálních sítích, kolik přečetli knih, uběhli kilometrů, kde cestují – a s potěšením pak čtou nadšené komentáře svých obdivovatelů. Anebo o sobě neříkají nic, ale ruku na srdce – někdy nás zamrzí, když si lidé nevšimnou, co jsme udělali, když přehlíží naše snahy a úspěchy, nebo když to, co dokážeme, podceňují a přikládají tomu jen malou váhu. Stejně tak nás ničí, když nevidíme v tom, co děláme, smysl.

Další odpovědí na otázku, kdo jsem, je: Jsi tím, co o tobě říkají druzí. Tato oblast má velikou sílu, protože pokud o mně druzí mluví dobře, ovlivňuje to, jak sám sebe hodnotím. Stejné potom platí opačně. Několikrát jsem měl možnost hovořit s člověkem, který vyrůstal v negativisticky nastaveném prostředí a byť se jednalo o člověka velmi schopného, neustále o sobě pochyboval, protože jeho sebeobraz nevycházel z reality, ale z pokřiveného zrcadla, které mu bylo od dětství nastavováno. Je nesmírně těžké sloužit ve sboru nebo pracovat v kolektivu, který mě kritizuje a tím mi dává najevo, že si toho, kdo jsem, neváží. Zároveň pozitivně nastavený kolektiv dokáže dát člověku křídla. U tohoto bodu stojí ještě za zmínku, že je velikým pokušením (nejen) ve službě dělat věci okázale – tedy investovat jen do toho, co je vidět a za co mohu čekat ocenění a uznání (což zajisté není modlitba, ztišení, pomoc někomu na okraji atd.).

Čtvrtou odpovědí na otázku, kdo jsi, je: Kým jsi, záleží na tom, co máš. Pro některé lidi je velmi důležité mít krásné auto, moderně zařízený byt, nosit značkové šaty atd. Toto se mění s věkem, když jsme byli náctiletí, důležité byly možná boty značky Nike, později to jsou jiné boty z kvalitní kůže a pořádnou špičkou, ale princip zůstává. Nejsem proti krásným věcem, nemyslím si, že ten, kdo jezdí v drahém autě nebo má na zahradě bazén, je špatný člověk. Jen píšu, že pro některé se touha vlastnit může stát čertovým kopýtkem, od kterého začnou odvozovat svoji identitu. Když vidím, kolik úsilí lidé v každém věku do materiálních věcí vkládají, potom mám za to, že se vůbec nejedná o něco, co bychom nemuseli řešit.

Identita křesťana

Nyní si představte, že jedete na jakési setkání. Přijíždíte na místo a parkujete svého deset let starého Forda. Z auta se vám nevylézá snadno, protože vás bolí záda a protože jisté potíže dělá i rostoucí břicho. Rychle si berete kabát, jehož původní barvu by už málokdo poznal. S určitými obtížemi si ještě zavazujete tkaničky na svých teniskách. Najednou proti vám zastaví černý Jaguár, z něj vyskakuje opálený muž v perfektně sednoucím obleku, který vám po pozdravu dává svoji vizitku, kde je napsáno… raději nebudu pokračovat. Jste věřící, a přesto se najedou cítíte zaskočeni. Co se stalo? Víte, že na zevnějšku nezáleží a pokud ano, pak zdaleka ne tak jako na vnitřku. Bůh se dívá do srdce, hodnotí vnitřní krásu, ale… proč se cítíme nesví? Možná jste naopak oním mužem v černém Jaguáru. Proč máte pocit převahy? Jak to souvisí s identitou a vnitřní krásou? Jak se nenechat převálcovat tlakem doby?

Odpověď budeme hledat v jediném slovíčku: Jsi-li. Toto slovo vyřkne satan při pokušení na poušti a pak ho Kristus slyší při ukřižování, když je vyzván, aby sestoupil z kříže. V těchto slovech je něco strašlivě temného a geniálního zároveň. Satan totiž jinými slovy říká: Dokaž mi, že to, co o tobě tvrdí tvůj otec i ty sám, je pravda. Skutečně milující otec totiž svoje děti nenechává křižovat. Jsi-li skutečně Boží syn, dokaž to! Satan ví, kam útočit a kde je neuralgické místo naší osobnosti. Jakmile se hroutí naše identita, která má být v Kristu, redukuje se náš život a naše rozhodnutí na vědomou či podvědomou snahu sobě i druhým něco dokázat, třeba skrze svůj oblek, postavu či auto… Položme si ale otázku, proč Kristus satanovi nedal důkaz, kým je? Nezavřel by tím satanovi pusu? Ježíš na satanovu sázku nepřistoupil, proto… pokud budete číst až do konce, odpověď se dozvíte.

Jedno z pokušení související s identitou je touha udělat na lidi dojem a tím si zasloužit jejich uznání. V případě akademického světa se může jednat o naplňování této potřeby skrze odborné články, když jste rodiče, potom tuto potřebu můžete naplňovat skrze své děti, když jste kazatelé, pak skrze počet lidí, kteří chodí v neděli na vaše kázání nebo poslouchají youtube vašeho sboru… atd.

Svět svým způsobem očekává, že dojem uděláme, jinak nás nebude brát vážně. Jsme obklopeni světem, který je hodně soutěživý a kde se tleská vítězům. Spisovatel H. Nouwen v knize Návrat ztraceného syna píše: „Stále se divím tomu, jak si beru Boží dary – zdraví, inteligenci a emoce – a stále je používám k tomu, abych udělal dojem na lidi, aby se mi dostalo chvály, a soutěžím o ceny místo toho, abych tyto dary rozvíjel ke slávě Boží.“ Nouwen hovoří o podobných zápasech i u druhých: „Pod mnohou lidskou soutěživostí, rivalitou a nadbytkem sebevědomí se velmi často skrývá nejisté srdce… byl jsem velmi často šokován, když jsem zjistil, že lidé, kteří za své dílo získali mnoho cen a odměn, místo aby zakoušeli vnější úspěch jako znamení vlastní vnitřní krásy, prožívají ho jako vnější nátěr na svém pocitu bezcennosti.“

Identita milovaného Božího dítěte

Nyní přijde slíbená odpověď. Východisko ukazuje Kristus tím, že satanovi nedává na jeho „jsi-li“ žádný důkaz, kým je. Tím ukazuje cestu i nám: „Ucítit dotek žehnajících rukou Božích a slyšet hlas, který mne nazývá milovaným Božím synem, je totéž. Ale je tu mnoho jiných hlasů, které jsou hlasité a svůdné. Tyto hlasy říkají: ,Jdi a dokaž, že za něco stojíš…‘ Tyto hlasy mi říkají, že lásku si zasloužím tím, že budu úspěšný, populární a mocný… Hlasitě popírají, že Boží láska je zcela nezištný dar.“

Pokud křesťan nenajde identitu milovaného Božího dítěte, dostává se do nebezpečí žít dvojí život. Jak konkrétně? Začne žít jako podvodník. Podvodník se zabývá stále dokola přijetím a oblíbeností. Jeho motivací není láska, ale strach, že ho lidé nebudou brát vážně, že ztratí jejich přízeň. Dalším znakem podvodníka je život podobný jízdě na horské dráze – střídají se euforie z přijetí a deprese z nepřijetí. Podvodník je tím, co dělá. Podvodník nás nutí, abychom přikládali význam tomu, co pro Boha význam nemá. Mé falešné já přetváří touhu po přijetí za nenasytný shon za slovy uznání. Nedokáže napomenout, protože nechce přijít o přízeň, ani povzbudit, protože se nechce dělit o slávu. Místo napomenutí kritizuje, místo povzbuzení mlčí. Podvodník nedokáže nalézt v žádném vztahu skutečnou intimitu a blízkost. Jeho zaujetí sebou samým ho pohlcuje, modlitba i služba je pro něj jen zdrojem sebepotvrzení, někdy dřinou, protože nežije z Božích zdrojů. Žije z výkonu a následného uznání. Lidé oddaní Kristu ho znervózňují a působí na něj jako fanatici.

Vnitřní krása

Vnitřně krásný člověk ví, kým je, a kým není. Jeho krása je postavena na vědomí toho, že je Boží originál. Proto takový člověk není ani pyšný, ani zakomplexovaný. Je si vědom svých předností, ale ty mu nejsou cestou k tomu, aby si skrze ně něco dokazoval. Je si vědom svých nedostatků, ale pokud s nimi nelze nic moc dělat, neřeší je. Zároveň vnitřní krásu takovýto člověk čerpá z vědomí, že je Božím milovaným dítětem a že je Bohu nablízku.

Jsem-li milované Boží dítě, potom unesu kritiku svých dospívajících dětí, odmítnutí druhých nebo nezdar ve službě. Zároveň mám svobodu dělat nové věci, protože neúspěch pro mě není definitivní, mohu zvěstovat Krista, protože mě případné odmítnutí nesrazí. Zároveň unesu i úspěch, ocenění druhých a z obojího se dokážu dětsky radovat, protože vím, komu za svůj úspěch vděčím. Pro vnitřně krásného člověka druzí lidé nepředstavují nebezpečí, protože je nebere jako soupeře a tedy jako ohrožení. Proto má potenciál v druhých vidět, čím je Bůh obdaroval, a to dobré v nich rozněcovat.

Přál bych nám všem, abychom rostli do vnitřní krásy a aby naše identita byla pevně zakotvena ve vědomí, kým jsme pro Krista a v Kristu. Budeme-li se tomuto ideálu blížit, bude se s námi dobře žít… a bude nám jedno, kdo je ten, kdo právě vystoupil z černého Jaguára.