Frederick Forsyth má přezdívku „Mistr vypravěč“. Mimo jiné napsal drobnou knížku Pastýř. Je to příběh mladého pilota, který se na Štědrý večer 1957 vrací z Německa domů do Anglie.

Už se těší, že bude co nevidět doma, protože pro tryskové letadlo taková vzdálenost není žádný problém. Jenže dojde k poruše v elektrické instalaci a přestanou fungovat ty nejdůležitější navigační přístroje – kompas a vysílačka. Navíc se to stane po 22. hodině. Situace téměř neřešitelná. Poslední možnost, která se mu vybaví z kurzů o krizových situacích, je začít si počínat neobvyklým způsobem – létat do velkých trojúhelníků a spoléhat na to, že si jeho nevšedního počínání všimne někdo u radarů a dovtípí, že má pilot potíže. Z letiště pak vyšlou záchranné letadlo, kterému se říká pastýř, a to navede bezradného pilota na přistání na nejbližší ranveji.

Když měl náš pilot za sebou téměř dva trojúhelníky, začal se modlit: „Nemodlil jsem se doopravdy už léta a ani tentokrát mi to nešlo. ‚Pane Bože, prosím tě, dostaň mě z tý šlamastiky…‘ Teď s ním nesmím takhle mluvit… ‚Otče Všemohoucí, jenž jsi v nebi...‘ Předtím mě mohl vyslyšet tisíckrát, ale jestli mě chtěl vyslyšet i té noci, to jsem netušil. Co jsem mu ale mohl říct? Že jsem si na něho vzpomněl, až když potřebuju jeho pomoc? ‚Prosím tě, Bože, poukaž na mě, ať si mě někdo všimne, jak tu létám do trojúhelníku, a ať mi sem pošlou pastýře, který mě navede na šťastné přistání. Prosím tě, pomoz mi, a já ti slibuju, že...‘ Co já mu ale tady na zemi mohl slíbit? On mě nepotřeboval, to já potřeboval jeho. A když jsem si na něho takovou dobu ani nevzpomněl, proč by si on měl najednou vzpomenout na mě?“

Modlitbu vystřídal vztek, pak pláč jako u malého dítěte a nakonec jistota, že do hodiny umře v ledové vodě Severního moře. Stalo se však něco nečekaného. Objevilo se letadlo, objevil se pastýř! Ovšem i samotný závěr neproběhl nijak lehce a pro našeho pilota to byla souhra nevysvětlitelných zázraků.

Frederick Forsyth píše romány, ale zcela nedávno se stala jiná a naprosto skutečná událost. Estonská nákladní loď se plavila v Tichém oceánu. Jeden námořník šel do strojovny doplnit palivo. Po dokončení tohoto úkolu se šel na palubu nadýchat čerstvého vzduchu. Přitom se mu udělalo nevolno, omdlel a přepadl do moře. Bylo štěstí, že se ve vodě ihned probral a začal plavat. Neštěstí bylo, že jej nikdo neviděl, na palubě nikdo nebyl. Ačkoliv byl dobrý plavec, neměl šanci vzdalující se loď dostihnout. Mezi vlnami spatřil zbloudilou rybářskou bójku. Co nejrychleji k ní doplaval a chytl se jí, jenže jeho vyhlídky na záchranu se tím příliš nezlepšily. Co mohl čekat? Kdyby jej na lodi ihned začali postrádat, byla by jakás takás naděje, jenže oni to postřehli asi až po šesti hodinách. Kapitán dal okamžitě zastavit, obrátit loď a začalo pátrání. Požádali o pátrací letadlo, kterému udali jen velmi orientační údaje o možném místě trosečníka. Bylo třeba vzít v úvahu rychlost lodi, rychlost vodních proudů a taky odhad, kdy k pádu ve skutečnosti došlo. Nejbližší pevnina byl ostrov Pitcairn, a i ten byl jako tečka v širé dáli oceánu. Přesto pátrání dopadlo neuvěřitelně šťastně. Trosečník se držel bójky už celých 14 hodin, i přes celou noc. Nezachránil jej pátrací letoun, ale jeho vlastní loď.

Tento námořník řekl, že nikdy nepřemýšlel o Bohu, jestli je, nebo není, ale tato zkušenost jej změnila. Nedočetl jsem se o žádném jeho svědectví o vyslyšených modlitbách, ale mám za to, že tomu tak bylo.

Do třetice ještě jedna moje vlastní zkušenost. Není ani s letadlem, ani s lodí. Pracoval jsem s křovinořezem, a jak víte, takový strojek dělá pořádný rámus, takže člověk vlastně nic jiného neslyší. Najednou jsem ucítil, že se někdo nebo něco opírá o můj pravý loket a bok a vzápětí jsem pochopil, že těsně vedle mne spadl pořádný jasan, který by přimáčkl víc než jednoho člověka. Otřel se o mne. První myšlenka, která mě napadla, bylo poděkovat Pánu Bohu za jeho ochranu v té chvíli. Vždyť stačil jeden jediný úkrok vpravo a tohle bych už nemohl napsat.

Když nás Pán Bůh nějak podivuhodně zachrání, je na nás, abychom mu poděkovali a vzdali chválu. Tak Pane Bože děkujeme za všechny vyslyšené modlitby proslovené v nouzi nejvyšší, i za ty, které často opakujeme. Děkujeme, děkujeme, děkujeme...