Existují různé motivy, které vedou lidi k použití lži. Lež obvykle řadíme do kategorie nečestného jednání, které má člověku přinést nějaký prospěch – vyhnout se konfliktu, který by vyvolala konfrontace s pravdou, získat výhodu, kterou by člověk na základě reality nezískal, v těch horších případech (manipulace) přimět člověka, aby se rozhodl tak, jak by se s pravdivými informacemi nikdy nerozhodl, vyvolat pocit viny a získat tak moc nad člověkem… až k čirému zlu – úmyslně ublížit. Se lží se setkal každý z nás. Existuje však také patologická závislost na lži, podobná jakékoli jiné závislosti – lež se stává drogou. Mýtománie (bájná lhavost) je psychická porucha, která ovlivňuje osobnost člověka natolik, že se pro něj lež stává nezbytnou potřebou. Často je symptomem histrionské poruchy osobnosti.

Mýtomani si vytváří fantazie, které pak ve svém okolí prezentují jako fakta. Jedná se o složité a propracované systémy na sebe navazujících lží, které v celku tvoří falešnou realitu. Tuto pak přiživují a před ostatními udržují a dál rozvíjí. Mohou se do této poruchy ponořit natolik, že sami přestávají rozeznávat jasnou hranici, co ještě je pravda, a co už není. Při přímé konfrontaci s pravdou volí jednu ze dvou známých reakcí na stres: boj – tzn. v obranné reakci útočí (často sami označí toho, kdo je konfrontuje s jejich lží, za lháře), nebo útěk – bagatelizují nebo přímo popřou, co je evidentní, a s „hlavou strčenou v písku“ počkají, až bouře přejde. Tato porucha se může jevit jako neškodná, ale ve svých důsledcích může být katastrofou s destrukcí všeho reálně vybudovaného – vztahů, finanční stability, profesní i lidské existence, a to nejen mýtomana, ale i jeho blízkého okolí.

Do závislosti na lži se člověk začíná propadat ve chvíli, kdy je realita nemilosrdná a zdrcující nebo dlouhodobě ponižující a devastující sebevědomí, a kdy člověk nemá z této reality východisko (vnímáno subjektivně). Často se tak děje v dětství, kdy dítě nemá nikoho, kdo by mu v neúnosné situaci pomohl. V počátcích se tedy jedná o obranný mechanismus nebo o doplňování deficitu vnímání vlastní hodnoty. Postupně se v realitě, kterou si člověk vymýšlí, „zabydluje“ vlivem okolí, které mu zpočátku věří a tuto falešnou realitu přijímáním jeho slov jako pravdivých, potvrzuje.

Aby se člověk z mýtománie dostal a mohl žít život v pravdě, musí vnímat svůj stav jako problém, musí chtít své vybájené světy opustit a musí se postavit k tomuto problému jako k jakékoli jiné závislosti – řešit ji s odborníkem, nastavit mechanismy jejího odbourávání, zaangažovat do procesu své nejbližší (pokud ještě nějaké má). Čím déle si však mýtoman svoji závislost pěstuje, tím těžší to pro něj je – svět reality vnímá jako nebezpečný, zraňující a frustrující, zatímco svoje falešné reality, vytvořené na míru touze po výjimečném obdivu (případně výjimečném soucit