Pracuje s hlasem, zvuk je dominující prvek jejího profesního prostředí. O to víc umí ocenit důležitost ticha a najít v jeho hloubce opravdové hodnoty. S šéfredaktorkou TWR a exercitátorkou Kateřinou Hodecovou jsme se vydali do prostoru důležitých setkání – do ticha exercicií.

Tvoje misijní pole je rozhlas. Máš ráda ticho?

Velice. Bez ticha není práce s hlasem vůbec možná. Moje každodenní modlitba v redakci i pro mě samotnou je, abychom se vyvarovali prázdných nebo nabubřelých slov. Člověk má tendenci navyšovat význam a dopad svých slov. To nebezpečí je ve všech profesích, ale pro pracovníky se slovem je dvojnásobné. Takže ticho je nutné.

Čím je pro Tebe osobně ticho?

Objevila jsem ho pro sebe jako prostor, kde se děje moc věcí. Postupem času, kdy se pobývání v tichu v nějaké formě věnuji, jsem zaznamenala velmi častou reakci – že výzva k tichu lidi děsí. Mají strach z toho, co se tam bude dít, takže zvuky a činnostmi vytěsňujeme vzpomínky nebo nepříjemné myšlenky. Ticho se často zaměňuje za prázdnotu – a to je úplně mylné vnímání. A myslím, že už vůbec nerozumíme tomu, že ticho je platnou součástí komunikace. Že tam, kde se jen mluví, to vlastně znamená, že ten druhý nenaslouchá.

Říkáš, že lidi ticho děsí. Neumí být sami se sebou, nebo se bojí, že by ses tam mohli potkat s Bohem?

Asi obojí. Protože setkat se s Bohem není vždy nutně příjemný zážitek. Bůh někdy odkrývá v našem životě oblasti, které bolí, nebo věci, které si nechceme přiznat a nechceme do nich jít. Tak je míjíme a zaměstnáváme se, takže se k nim nedostaneme. A ticho to zastavuje o odkrývá.

Tvou profesí je mluvené slovo. Kdo mluví víc u vás doma?

Určitě manžel. (smích) Většinou má puštěnou televizi nebo rádio – věrně poslouchá Rádio 7, tak ho vždycky prosím, jestli to může vypnout. Nemám ráda rádio v autě. Protože ho poslouchám převážně pracovně – vnímám předěly, poslouchám, o čem se mluví, jak se ten člověk vyjadřuje, jakou má slovní zásobu, na co dává důrazy, jestli správně dýchá… všechno to tam slyším. Umím to odfiltrovat, ale na druhou stranu mě ta práce pořád hodně baví a chtěla bych se v ní posouvat, takže to ve mně je a sleduji to. Také jsem v pozitivním smyslu deformovaná křesťanstvím v tom, že mám ráda, když jsou rozhovory o něčem. Není vždycky jednoduché se k tomu „něčemu“ dostat, musím si to promýšlet, takže spontánně asi mluvím méně. Na druhé straně když už je o čem mluvit, tak jsem řečná taky. (smích)

Už léta vedeš exercicie – duchovní cvičení, jejichž cílem je vnitřní ztišení. Vzniklo to jako protiváha Tvé profesi, nebo byl motiv jinde?

Myslím, že motiv byl jinde. Že jsem bytostně uvěřila tomu, že „moje ovce slyší můj hlas“, jak je psáno v evangeliu. Ale když jsem se tenkrát podívala kolem sebe, mnoho lidí mluvilo „o Bohu“. Když už někdo řekl, že mluvil „s Bohem“, tak jsem nad tím měla hodně otázek. Jestli to skutečně byl Boží hlas, protože mi to nezapadalo do kontextu, který jsem vnímala jako biblický standard. A pak se mi jednou stalo, že jsem opravdu zaslechla Boží hlas – a byla to pro mě zásadní zkušenost. Bylo mi jasné, že to nemohu zopakovat v módu „já chci, tak něco slyším“. Byla to věc, která se udála úplně mimo mě, ale zároveň se stala proto, že jsem poslouchala a byla jsem připravená.

Můžeš tuto zkušenost popsat, nebo je to tak osobní, že to nejde?

Nebudu říkat, co mi tenkrát Pán Bůh řekl. Ale řešila jsem tou dobou už nějaký čas jednu velice osobní věc, hodně jsem se s tím vnitřně prala. A pak jsem jela meziměstskou autobusovou linkou, seděla jsem vzadu na posledním sedadle a pořád mi hlavou jely otázky. Mluvila jsem na Boha. Pořád jsem říkala: „Bože, proč? Jak to, že…? Jaká je z toho cesta? Potřebuju vědět...“ Motala jsem se dokola kolem té věci, která mě trápila. Nechtěla jsem ty věci popírat a chovat se jako slušný křesťan, protože tím se ta podstata nevyřeší. A do toho, jak mi bylo smutno, jsem najednou zaslechla větu tak, že jsem sebou trhla a podívala se dozadu, protože jsem měla pocit, že mi někdo mluví přes rameno. Ale byla jsem úplně na konci autobusu, za mnou už nikdo nebyl. Ta věta tu situaci úplně rozlouskla. Najednou jsem věděla, co mám dělat, co nemám dělat, a kde na to mám vzít sílu.

To je moje opakovaná zkušenost, když Bůh se mnou promluví. Zdaleka to není vždycky formou skutečně zaslechnuté věty, Boží způsoby řeči jsou velmi různé. Ale mám zkušenost, že když Boží hlas nějakou formou zazní, je to vždycky velmi krátká věta, která tu situaci doslova rozlouskne. Je jasno. Samozřejmě pak nastupuje to, jestli chci, nebo nechci poslechnout, ale je jasno.

Byla tahle zkušenost na začátku tvé cesty ve vedení exercicií?

Na začátku jsem se do toho vůbec nepouštěla s tím, že povedu exercicie, jen jsem si uvědomovala, že Bůh opravdu mluví, a chtěla jsem ho slýchat víc. A že to v tom běžném rutinním životě míjím. Říkala jsem si, že když Elijáš po všech těch bouřích a deštích slyšel Boží hlas v tichu, tak já se taky vydám do ticha. Jedna moje kamarádka tenkrát pozvala na naše pravidelné holčičí setkání kněze – jezuitu, že nám udělá duchovní cvičení. Vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Ale odjela jsem s nimi na nějakou chatu, kde nám zadával texty k rozjímání a přísně hlídal, abychom celý víkend nemluvily. A měl s každou z nás denně půlhodinový rozhovor. A tam jsem začala objevovat, co to je, když si člověk sedne do ústraní a nechá na sebe působit Boží slovo. Ne že ho studuje, i když k tomu mě to tehdy táhlo, protože jsem byla školená, jak číst Bibli. Tam jsem pocítila, že to je něco, co ke svému způsobu zbožnosti bytostně potřebuji – ten čas v ústraní, kde jsem jen já a Bůh, a je to delší čas, ne jen nějaká vymezená půlhodina.

A od toho, že jsi byla účastník exercicií, k tomu, že jsi je začala vést, vedla jaká cesta?

Mě to tak nadchlo, že jsem se toho začala účastnit pravidelně. To trvalo několik let. A pak mě tento jezuita sám oslovil s tím, že vidí, že se mu na ta duchovní cvičení hlásí stále více protestantů, a že vnímá, že mezi protestanty narůstá počet lidí, kterým tento způsob zbožnosti chybí. A mně začalo docházet, že jsme my, protestanté, možná v něčem vylili vaničku i s dítětem. Že jsme se tak distancovali ode všech katolických praxí víry, že jsme možná minuli něco podstatného. Tento jezuita mě vyzval k tomu, abych o tom začala přemýšlet, modlit se za to. Tak jsem to začala dělat. Nejdřív mi to přišlo úplně bláznivé, ale postupně jsem se propracovávala k tomu, že vnímám, že takový prostor potřebují i lidé kolem mě. Tak jsem si řekla, že to nechám na Bohu, jestli si to použije, nebo ne. Ten jezuita se mnou začal víc mluvit o tom, co to jsou exercicie, jaké mají fáze, jaká je jejich vnitřní dynamika… a mně to dávalo veliký smysl. To, co jsem spíš tušila, než věděla, dostávalo konkrétní obrysy. Tak jsem na to kývla.

Co obnášela příprava na tuto službu?

A v rámci přípravy jsem jela na 30denní exercicie do jednoho kláštera. A bylo to úžasné období. Mnoho lidí, kteří to měli za sebou, mě varovalo – že to jsou ohromné boje s Bohem, veliké zápasy, že je to velmi náročné… pro mě to byla asi nejlepší doba v životě. Zažila jsem tam, co to znamená, když jsem dlouho, několik týdnů za sebou, jen já a Bůh. Přitom to nebylo odtržené od života. Mohla jsem v nerušeném klidu promýšlet mnoho věcí, ale také jen být s Bohem. Když to není půlhodina za týden, ale každodenní několikahodinová zkušenost, má to úplně jiné obrysy. Pro mě to byl čas neuvěřitelného vnitřního čerpání, ale ne ve formě informací. Najednou jsem porozuměla tomu, že Boží přítomnost člověka opravdu proměňuje. A není to přítomnost vyrobená. Někdy mám pocit, že třeba při chvalách si snažíme navodit atmosféru, a když je nám v tom hezky, říkáme tomu Boží přítomnost. Ale to, o čem mluvím, je čekání – a pak se stane, že se člověk setká s Bohem. Je to obousměrná nevyrobitelná záležitost. Neděje se vždycky, když si sednu k Bibli. Je to proces. Dá se do jisté míry naučit, ale pořád je tam ten prvek čekání, protože Bůh je Bůh, nefunguje podle našich schémat a vnějších činností.

Exercicie jako součást duchovní cesty zavedl Ignác z Loyoly v jezuitském řádu a ostatní církve je během staletí adoptovaly. Obvykle je ale vede kněz nebo biskup. Jak konzervativní křesťanské prostředí přijímá, že tyhle vedou ženy?

Nevím. (úsměv) Kdo s tím má problém, tak se na ně nehlásí, aspoň ke mně ne. Pro mě je velmi cenné, když je na turnusu někdo, kdo to jde s velkou bázní zkusit. Protože tuší, že vztah s Bohem je víc než informace o Něm nebo každodenní vykazování křesťanských ctností. Většinou tito lidé přiznávají i strach – neví, co mohou čekat. Ale v závěru všichni odjíždějí s pozitivní zkušeností. Ne pro všechny je to to jejich jádro zbožnosti, takže se k tomu vracejí jednou za dlouhou dobu, ale pro někoho se to stává vnitřní potřebou a nutností. A těmto lidem už je úplně jedno, jestli to vede žena, nebo muž.

Jaké je hlavní specifikum jezuitských exercicií?

Na ignaciánských duchovních cvičeních se mi líbí to, že mají svůj pevný řád, který osvobozuje k setkání s Bohem. Jsou striktně v tichu. Jeden Paolán mi říkal: „Vybuduj si řád a řád tě ponese.“ A na duchovních cvičeních zažije úplně každý, že rytmika dne napomáhá zklidnění nejen vnějších činností, ale především mysli a srdce.

Mluvíš o rytmice i o tom, že lidi nevědí, co od toho mají čekat. Takže jak taková akce vypadá?

Pro pracující lidi je nejúnosnější forma třídenní, od čtvrtečního večera do nedělního oběda. Zahajuje se úvodním setkáním, kde popíšu, co se bude dít. Už ten večer ode mě dostávají materiál k rozjímání. Všechno se točí kolem biblických textů. Není to meditace ve smyslu vyprazdňování se, ale naopak naplňování se evangeliem. Není to žádná teologie, zamýšlíme se nad texty o životě Pána Ježíše. Díváme se na to, jak se choval, co dělal, s kým se potkával, jakou měl řeč těla, o co v těch setkáních šlo, kdo toho byl účasten a proč. Snažíme se osvojit si metodu vstupování do děje. Obzvlášť evangelia se někdy snažíme číst a dolovat z nich teologické závěry. Ale skutečně se vžít do příběhu tak, aby se člověk stal součástí konkrétního děje, je něco úplně jiného. Takže třeba v příběhu o ženě cizoložnici se člověk zkusí zařadit to toho davu farizeů, který přivleče tu nebohou ženu. A krytý masou v sobě člověk najednou nachází stejné tendence s těmi, kteří tam křičí „Ukamenovat!“. To je moment, u kterého se někdo zastaví. Někdo pokročí dál a představí si sám sebe v roli té ženy. A ví, že kdyby on byl tenkrát tam, taky by ten dav křičel. A pak se ho bytostně dotýká to, co Ježíš v té chvíli říká a dělá, protože ví, jaký je Ježíš a jaký je jeho vlastní hřích. Zhruba hodinu každý stráví v rozjímání nad tím textem, kdy ho na sebe nechá působit. Duch svatý, který v nás pracuje, rozsvítí nějaký okamžik – a člověk ví, že to je to, co se ho dotýká a u toho okamžiku má zůstat a naslouchat, co mu k tomu Bůh říká – ať už skrze Písmo, nebo jinak. Máme pravidlo, že se nic nezapisuje, protože i to odvádí od soustředění se na to slovo. K zápiskům dojde až po ukončení hodiny. Ale než se člověk do čtení a rozjímaní pustí, je tam chvíle, kdysi máme sednout a soustředit se jen na to, že přicházíme k Bohu. Někde jsem četla, že si křesťané stěžují na to, že jim nejde modlitba – neví, co mají říkat, a Bůh jim taky nic neříká. A odcházejí prázdní. A autor tam říká dost podstatnou věc: že si nedáme tu chvíli po čtení úryvku z Bible na to, abychom to vstřebali, než se začneme modlit. Ale ta pauza rozhoduje o tom, jaká bude modlitba. Je potřeba i předtím, než se pustíme do čtení. Zavnímat, že tu nejsem sama – je tu se mnou Bůh, veliký Pán vesmíru a zároveň ten, který poslal svého Syna. Ten osobní, konkrétní Bůh je tu se mnou. Můžu s ním trávit čas a spoléhat na Jeho vedení. A proměňuje to vymezený čas.

Na závěr poděkuji, že se mnou Bůh byl, a udělám si zápisky. Během dne zadávám tři rozjímání, pro zkušené matadory ještě jedno noční. Mezitím se scházíme 3x denně na jídlo. Jíme společně, ale u jídla nemluvíme. Zároveň se netváříme, že tam jsme sami. Je to duchovní cvičení i o tom, že i když jsme mezi lidmi, můžeme si zachovat vnitřní ticho. Den zakončujeme společným setkáním a specifickou modlitbou – v katolických kruzích se jí říká examen. Je to strukturovaná modlitba, ve které projdeme celý ten den. Děkuje se v ní za Boží stvoření, za Jeho přítomnost, za lidi, které v životě máme, za čas života, který nám Bůh dal, za konkrétní setkání toho dne, vyznávají se konkrétní hříchy toho dne a přijímají se konkrétní požehnání toho dne. Takže se každý může přidat a v pauzách Bohu předkládá svoje prosby a zážitky. Na konci se modlíme Otčenáš a rozcházíme se do pokojů. V mezičase každý účastník dělá, co zrovna potřebuje. Neměl by se moc rozptylovat poslechem přednášek, hudby, čtením knih, ale když nemůže vydržet, ať je mu to přáno. Lidé hodně sportují, chodí si zaběhat, hodně chodí na procházky. Jednou za den mají vymezenou půlhodinu, ve které se setkají se mnou coby exercitátorem, a povídáme spolu. Téma určuje exercitant. Může se svěřit, požádat o modlitbu, verbalizovat věci z rozjímání. Pro mě je to čas, kdy zjišťuji, jestli jsou ti lidé v pořádku. Protože existují lidé, i když je jich minimum, na které ticho může působit negativně natolik, že z toho může být problém. V tom případě bych tomu člověku mohla pomoct.

Takto proběhnou tři dny. V neděli dopoledne mají poslední rozjímání a potom je bohoslužba. Na obědě se už může mluvit.

Říkala jsi, že Tě varovali, že tam prožiješ zápasy, zároveň se jedná o ztišení. Jde to dohromady?

Myslím, že ano. Protože abychom se k vnitřnímu spočinutí dobrali, nemůžeme se tvářit, že některé věci v životě nejsou. Může se jednat o události, které v tu chvíli zrovna člověka pálí. Měla jsem tam nevěřící dívku, která inklinovala ke křesťanství, a jela tam ze zvědavosti. Ale po prvním rozjímání ke mně přišla rozčilená, že má pořád v hlavě svoji maminku, která v mnoha situacích nebyla moudrá a dceři velmi ublížila. Měly spolu extrémně špatný vztah. A tahle dívka tam prodělala oblouk verbalizované nenávisti, rozčarování ze života až po nezbytnost odpuštění. V těch biblických příbězích došla k tomu, že to je jediná cesta, jak to může začít řešit.

Ty sama jsi ve zlomovém okamžiku svého života prošla něčím podobným. Co se děje s člověkem, když se rozhodne mít rád člověka, kterého do té doby nenáviděl? Jak moc bylo uvnitř Tebe ticho?

V té chvíli vůbec. Emoce byly vypjaté. (úsměv) Myslím, že to ticho se dostaví poté. Je to tak v mnoha životních bojích – když zápasíme, tak žádné ticho není. Ticho přichází poté, co se pro něco rozhodneme, nebo jakmile uděláme krok správným směrem. A pak člověk ví, že s tím Bůh souhlasí a že se Mu to líbí – a z toho plyne to vnitřní utišení. A to je opravdu zázračné.

Takže doby zlomu postoj vnitřní revolty exercicie blokuje? Našel by člověk v tom tichu užitek, i kdyby ten krok správným směrem neudělal?

Čas ticha má potenciál přimět nás k tomu, že to, co začneme vidět, dotáhneme do konce. Že je to „završeno skutkem“, jak je psáno v Bibli. Protože skutky rozhodují o tom, jestli naše poznání bude mít nějaký efekt. Prostor ticha nám jasně ukáže barvy budoucnosti té které cesty.

Mluvila jsi o užitečnosti procházek. Dají se exercicie přirovnat k cestám poutníků?

V nějakém ohledu určitě. Záleží na tom, jestli jsou skupinové nebo jednotlivců, protože blízkost ostatních v tom hraje velikou roli. Málokdo se umí ztišit uprostřed jiných lidí. Ne že by to nešlo, ale je to záležitost cvičení. Asi je to i otázka založení, někdo třeba dokáže rozjímat jen, když chodí. Já sama mám poutě moc ráda a každý rok se vydávat na putování přírodou. Ale pro rozjímání za sebou musím zavřít dveře a nevykazovat žádnou činnost.

Rozdíl mezi poutěmi a exerciciemi je i v duchovním vedení. Zmínila jsi matadory, kteří mají noční rozjímání. Existují tedy nějaké úrovně, kterých lze cvičením dosáhnout?

Není to o pokročilosti ve smyslu „byl jsi na exercicii 3x, už můžeš na noční rozjímání“. Noční rozjímání má svoji dimenzi, je velmi náročné právě proto, že je uprostřed noci – člověk je unavený. Měla jsem ho během těch třicetidenních exercicií každou noc. Po čtyřech hodinách spánku člověk vstane a nechá se vést zadáním rozjímání s body na přemýšlení. Možná to ostatní měli jinak, ale já jsem trpěla. Abych neusínala, tak jsem přes sebe přehazovala deku a chodila jsem po chodbě, abych se udržela v bdělosti. Většinou jsem z toho měla prázdný pocit a zdálo se mi to zbytečné. Ale další den hned po ránu se mi otevřelo něco, co považuji za ovoce nočního rozjímání. To se mi také na exerciciích líbí – že to není momentální stav, který si člověk navodí ztišením a kdy je mu lépe, ale efekt ztišování dobíhá ještě dlouho potom, co člověk věnoval čas k rozjímání nad Božím slovem.

Bůh v Bibli vybízí ke ztišení mnohokrát. Proč je pro člověka tak důležité naučit se pobývat v tichu? Co se zavedením tohoto zvyku pro člověka mění? Co se změnilo u Tebe?

Změnilo se mnohé, ale důležité jsou tři oblasti: první je změna vnímání oblastí, ze kterých máme strach, které vyvolávají nejistotu. Protože člověk ve ztišení zažije hluboké upokojení z toho, kým je Bůh a jaký je Bůh. A to mění vše. Ty věci se tím nevyřeší, ale člověk stojí na jiném základě. Druhá věc je velmi praktická – mění se to, jak člověk vnímá Boží vůli. My z Boží vůle někdy děláme fluidum ve stylu „kdoví, co si Bůh přeje, jestli mám jít na tuhle školu, vzít si tohoto člověka…“. Když ale člověk vstupuje do biblických příběhů, najednou nasaje Boží vnímání toho, co se Bohu líbí – a to je velikou a praktickou pomocí do všech našich rozhodování. Rozumíme tomu, co se líbí Bohu. A ta třetí oblast je vnímání času. Většinou máme s časem problém – hodně ho promarníme, hodně ho neproměníme na dobro, hodně se zaměstnáváme jako Marta a pak pláčeme, že nemáme to, co má Marie. Čas, jeho dynamika, to vědomí věcí, pro které je čas tady a teď – a to ostatní může počkat – to se tříbí právě v období ticha.

Když člověk chápe, co se Bohu líbí, hledí stejným směrem a do jisté míry s ním splývá. Je tam ta hranice, kdy se v tichu člověk potká s Bohem?

Myslím, že ano. Člověk začíná s Bohem souznít. Už to není „Bože pomoz mi, protože já bych něco ráda“, už je to vnímání toho, co se líbí Bohu – a člověk začíná rozumět i tomu, co se líbí jemu, ale najednou vítězí touha upřednostnit Boha. A zároveň člověk zjišťuje tu obrovskou Boží milost, že Bůh v mnoha věcech touhám lidí přitakává. Tam se pak děje ono „splývání“, že se člověk přichyluje k Bohu a stává se to vlastní jemu samotnému. To je veliká a hluboká proměna.

Dovedou Tě účastníci duchovních cvičení překvapit?

Překvapuje mě to, co se mnou sdílí, co jim Pán Bůh ukazuje. Nevím, jestli oni sami v tom svém procesu rozumí, jak hluboké věci to jsou. Obrovsky mě to naplňuje, je to moje odměna za vedení cvičení, že toho mohu být účastna a že to se mnou sdílí, mě naplňuje velikou vděčností a radostí.

To je vlastně odpověď na otázku, jestli Tě dokáže překvapit Bůh…

Vždycky. Pokaždé je tam někdo, s kým Bůh udělá ten vnitřní zázrak. Kdy překročí něco, co pro něj bylo do té doby nemyslitelné nebo strašně bolavé. Opravdu je zázrak, když toho může být člověk účasten. Najednou si sama uvědomuji, jak veliký a laskavý Bůh je, jak s každým jde jeho vlastním tempem a zároveň mu ukazuje obrovské zdroje milosti, lásky, přijetí – ale zůstává stejně náročný, protože mu říká: „Tohle je potřeba.“ Znovu si na tom uvědomuji, jak jsou lidé z lásky k Bohu dělat veliké věci, protože nasají to, jak jsou milovaní. Velmi prakticky, konkrétně a hodně osobně.

Je tohle to nejdůležitější, co si lidé z exercicií odnášejí?

Často si sáhnou na to, že jsou milovaní, ale i přijatí. A že mají místo na světě, kde jsou důležití a nezastupitelní, a že s nimi Bůh počítá. Tohle mohou být veliké fráze, ale na duchovních cvičeních nabývají obsahu. Když to člověk opravdu zažije, je to něco hluboce formujícího, něco, co se dotýká našeho nitra v těch největších hloubkách.

Chceš odpovědět na nějakou otázku, která tady nepadla?

Možná bych na závěr ráda připomněla větu, kterou má Ignác z Loyoly ve svých duchovních cvičeních: „Nenasycuje ani neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, ale pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřní.“ Myslím, že to je tajemstvím duchovních cvičení – že člověk prožije to, co vlastně ví, ale najednou se to stává jeho vlastní zkušeností, protože je schopen to uchopit.

Více o exerciciích vedených Kateřinou Hodecovou najdete na www.duchovnicviceni.cz.