Pro Ježíše jsme fakt všichni dobří!

Jsme fakt dobří! To, když si Lipták s Kosteleckým udělali na olympiádě před očima celého světa národní přebor ve střelbě. Anebo když Krpálek v Mekce japonského juda vyhrál v supertěžké váze zlato nad Gruzíncem Tutišvilim a stal se dvojnásobným olympijským šampionem. Křepčili jsme s Prskavcem po vítězství ve vodním slalomu a utírali si slzy dojetí, když se vzájemně zlatem dekorovaly naše fantastické deblové tenistky Krejčíková se Siniakovou. A to ještě nemluvím o hurónském řevu fleretisty Choupenitcha, fascinujících oštěpařích Vadlejchovi s Veselým a dalších medailistech. Fakt jsme dobří!

Zato hrozné zklamání nám připravil Ondra ve sportovním lezení. Najisto jsme počítali s jeho medailí. Ale může za to nejen on, ale i organizátoři, kteří nastavili naprosto nemožná pravidla. Mohli jsme vyhrát i v dráhové cyklistice nebýt kolapsu Bábka v keirinu, nedostal se ani do čtvrtfinále! Hlavním viníkem našich neúspěchů je ale samozřejmě doktor Voráček a olympijský svaz, nejen volejbalové dvojici Nausch Slukové s Hermannovou vzali naději na úspěch.

Je to přesně tak, buď jsme všichni vyhráli a máme medaile, anebo nám to ti neumětelové zvorali, a my nemáme nic! Buď zažíváme euforické vítězství, nebo zatracujeme dříve zbožňované idoly, kteří nás připravili o triumf.

Někomu se může zdát takové uvažování fanoušků směšné, ale to jen proto, že nikdy nepodlehli kouzlu fandění. Zapálená duše milovníka her totiž odhaluje hlubiny naší křesťanské víry, pokud jsme alespoň stejně rozhorlení pro Krista, jako zástupy sportovních fanoušků pro své uctívané sportovce. Je tomu totiž skutečně tak, že kdosi nám to všem fatálně prohrál, ale kdosi jiný pak zase na celé čáře vyhrál, takže navzdory počáteční mizérii jsme nyní všichni vítězové a můžeme se opájet štěstím! Jestliže tedy fandíme tomu pravému.

Na začátku to ovšem vypadalo hodně zle, sportovní dvojice Adam s Evou vzali nedovolený doping, byli diskvalifikováni, a vyloučeni z první ligy. Od té doby se sice všichni jejich odchovanci snažili dostat zpět, dřeli do úmoru, makali, ale marně. K rezignaci pak nebylo daleko a někteří to úplně vzdali. Zkrátka párová dvojka nám to pokazila hned v úvodu a my se teď beznadějně plahočíme kdesi u dna. Kdyby v druhé lize, ale až v jakémsi okresním přeboru, odkud snad už ani není kam spadnout. Vyloženě smrt, to jsme si fakt nezasloužili!

Pak se ale stalo, že do našeho týmu přišel jakýsi outsider z Nazaretu. Skoro všichni ho podceňovali, nevěřili mu, ale on hrál tak obětavě, že nás za pár let vytáhl nejen do první ligy, ale až do superligy, odkud se jen tak nesestupuje, dokonce nám zaplatil i licenci!

Stalo se to ještě dřív, než za nás v Londýně a v Helsinkách běhal Zátopek, anebo když nám v Mexiku vyhrála čtyři zlaté Čáslavská. Ježíš z Nazaretu za nás bojoval na přelomu věků za císaře Tiberia. Vše se odehrálo v Jeruzalémě, ale dlouho to vypadalo na totální fiasko, protože rozhodčí Pilát byl podjatý. Sice se chvíli snažil pískat nestranně, ale z osobních důvodů se přiklonil na stranu většiny, které byl Ježíš vyloženě nesympatický.

Jak jsem ale řekl, podceňovaný outsider se do toho položil až na krev a když už se zdálo, že je vše ztraceno, povstal a vyhrál! Bylo to tehdy tak šokující, že se lidi dodnes dělí na ty, kteří ve vzkříšení věří, a kteří nevěří. Ale díky němu jsme to my všichni, co mu fandíme, vyhráli.

A kdyby jen to, nezůstáváme jen pasivními diváky u záznamů z Bible, beze strachu nazouváme tretry, nebo bereme do ruky raketu či oštěp, naskakujeme do hry a zkoušíme, jaké to je bojovat na straně vítězů, protože jsme pro Ježíše Krista fakt dobří!