Svědectví

Ve své autobiografii Otevřená klec v prvním dílu nazvaném Vysoká škola vděčnosti popisuji, jak mě po mém obrácení v 80. letech 20. století Pán Ježíš vysvobodil ze strachu. Ten strach měl zcela konkrétní podobu. Bála jsem se psů a bála jsem se odpovědnosti za život svůj i život svých dětí. Vysvobození bylo opravdové a já jsem desítky let prožívala naprostou vnitřní volnost a úplné spolehnutí se na Hospodina. Až do března 2020.

Myslím, že to bylo 3. března, kdy nám sdělovací prostředky ohlásily, že je v Česku první nakažený koronavirem. A určitě to bylo 10. března, kdy nám můj syn, žijící ve Skotsku, při video hovoru opatrně sdělil, že se cítí nějak divně a asi si toho „prevíta“ přivezl z lyžování v Itálii také.

V té době už v Itálii umírali lidé a ve Velké Británii se úplně zhroutilo zdravotnictví. O viru se nevědělo skoro nic jiného, než že zabíjí, a britští praktičtí lékaři pacienty mladší osmdesáti let vůbec nepřijímali a netestovali. Nemocnice byly zahlcené umírajícími. U nás se naopak rychle vyhlásila přísná opatření, uzavřely se hranice, a dokonce i poštovní styk s Velkou Británií a v našem malém městě každou čtvrt hodinu hlásil městský pouliční rozhlas, abychom raději nevycházeli, rozhodně se vyhýbali nádraží a pokud možno si zakrývali nos i ústa. Roušky se staly synonymem vzájemné soudržnosti a já si na nich zcela zničila starý dobrý šicí stroj Lada de luxe.

Ale dostala jsem strach – ne o sebe, o syna, který žije v zemi, kde nemůže jít ani k lékaři. Byl to totálně ochromující strach. Takový jsem snad nikdy předtím nezažila. Křesťané kolem mne byli v klidu, mávali rukou, že je to jen vymyšlená fáma, kdežto já si připadala jako totálně selhávající bytost. Modlitby vysílané v té době k Bohu, nebudu ani popisovat.

Pravda je, že strach je nesmírně destruktivní emoce. I se mnou se něco stalo. Moje tělo (ne duše, ale tělo, nervová soustava, srdce, krevní tlak, dokonce i kůže a kdoví co ještě) vypovědělo poslušnost. Syn i snacha se díky Bohu uzdravili, ale já jsem přestala být tím, kým jsem byla předtím, a vůbec jsem nevěděla, co s tím. Všechny známé principy, mezi křesťany tak běžně užívané (a mnou tak často doporučované) mi sice psychicky pomáhaly a pomohly, ale tělo si ještě nyní dělá, co chce. Hlavně krevní tlak. Jednou z přirozených lidských reakcí proti strachu je vzdor. Naštvání se. V naší společnosti je hlavním nositelem tohoto vzdoru bývalý prezident Václav Klaus. Obrana vzdorem a naštváním se není úplně marná a myslím, že vojáky mobilizuje k nejvyšším výkonům. Ale není to obrana trvalá. Stačí ocitnout se na JIP a je po obraně.

Jediná skutečná obrana je zřejmě láska. Čtenáři Brány jistě dobře znají připomínku apoštola Pavla Timoteovi: „Bůh nám nedal ducha strachu, ale ducha síly, lásky a rozvahy.“ (2. Timoteovi, 1,7) Ale když mluvíme o lásce, nejde o tu naši moderní lásku, kdy člověk musí moc a moc milovat sám sebe a pak se v něm možná zrodí láska k bližnímu – ale pozor, pozor, ne abys, můj bližní, překročil moje hranice. Tento druh moderní lásky nás všechny žene do domácího vězení, ale zároveň i do strachu o ty, kterým pomoci nedokážeme. To je stav většinové společnosti dnes.

Mám-li poctivě zhodnotit, co se mnou udělal rok 2020, musím přiznat, že si připadám jako starý dům, který se majitel rozhodl celý kompletně zrenovovat. Otlouct na cihlu, vyměnit všechny rozvody, nové topení, nová okna a také dát pořádnou podlahu. Prosím o to, aby mi nebeský Otec zprostředkoval úplně nové vedení Duchem svatým, abych dostala nový pohled do dnešních situací. Abych ještě mnohem víc než kdykoliv předtím zakořenila v Kristu, a hlavně abych měla novou lásku.

Už nejen lásku lidskou, nejen lásku bratrskou, ale skutečnou lásku agapé. Lásku, která je schopná jít pro druhého až na smrt. Ne pouze na pomyslnou smrt svého já, ale na smrt skutečnou. A je schopná dovolit Bohu povolat k sobě domů i ty, které nejvíc miluji. O tom se moc hezky mluví i píše, ale vůbec to není jednoduché, když zákeřný vir zaklepe na dveře. Navíc on není tak zdvořilý, aby klepal. Vstupuje bez pozvaní. Takže mojí prioritou dnes je umět Pána Ježíše v důvěře doopravdy následovat. Jak říkám: až na smrt. Všechno ostatní je nepodstatné.

Pokoj Kristův, který převyšuje pomyšlení, vám všem. A buďte zdrávi.