„Bůh nám nedal ducha bázlivosti“. A tak se snadno stane, že k strachu si přibalíme ještě hanbu a osamělost.

Zubař. Budík. Dietní omezení. Sobotní úklid. Respirátory. Věci, které nemáme rádi, a přesto je strpíme. To proto, že dospělý rozum nám říká, že je potřebujeme. Do stejné kategorie by mnozí z nás zařadili také strach. Podobně jako jiné nepříjemné pocity, například bezmoc, nejistotu či bolest, ani strach si neužíváme. Tedy pokud nezaplatíme těžké peníze za hororový film či bungee jumping. To nám pak hrdost velí sdělovat, jak to bylo úžasné…

Pravdou je, že i v křesťanském kontextu se najdou situace, kdy přiznat se k strachu nemusí být snadné. Může nás přemoci stud, že v tom velkém dospělém se hlásí ke slovu (někdy dost hlasitě a neodbytně) malé bázlivé dítě. Anebo se nechceme vystavit údivu či kritice „silných“ věřících, kteří mohutně mávají hesly jako „dokonalá láska strach zahání“ nebo „Bůh nám nedal ducha bázlivosti“. A tak se snadno stane, že k strachu si přibalíme ještě hanbu a osamělost.

Pro nás, které víra neimpregnovala před nepříjemnými pocity a potřebujeme se s tím občas vypořádat (předpokládám, že je nás mnoho), chci připomenout dva zajímavé aspekty našich strachů.

Ten první: zřejmě nejvíce se bojíme přízraků, které nemají jasný obrys a konkrétní jméno. Bojím se, že to nezvládnu… Bojím se, jaké to tam bude… Bojím se, co si o mně pomyslí… Bojím se, že se dětem něco stane… V tomto ohledu nám často dělá medvědí službu naše představivost a nabízí množství barvitých obrazů o tom, co nepříjemného se může dít. Obrazy se nezřídka spojí do filmu, který bývá dramatický a tragický. Takové obrazy a filmy jsou nejen nereálné, ale dosti často také mlhavé a abstraktní. Mnoho našich strachů se začne měnit, když konkrétně domyslíme, koho nebo čeho se bojíme. Je dobré si na to posvítit, dát nepříteli jméno. Nepřítel roste, když se k němu otočíme zády. Zmenšuje se, když se mu postavíme čelem. Nezřídka se ukáže, že nepřítel není tak hrozivý. Jindy zjistíme, jak mu lze čelit nebo alespoň to, že proti němu nestojíme sami. Druhá zajímavá věc o strachu: bojíme se toho, co je před námi. Strach se týká vždy budoucnosti. Zubního vrtáku právě teď ponořeného do čtyřky vlevo dole se nebojím. To prostě bolí. Mohu se bát toho, jaké to bude, až přejdeme za deset minut k pětce vpravo nahoře. Toho, co je právě teď, není třeba se bát. K tomu můžeme cítit odpor nebo můžeme zažívat bolest, lítost či smutek, ale nikoliv strach. Strach se týká vždy toho, co přijde nebo by mohlo přijít za pět minut, zítra, za rok. Znamená to mimo jiné, že čím víc myslíme na budoucnost, tím více jsme ohroženi strachem. Jednou z účinných strategií, jak omezit strach, je představovat si budoucnost jen v míře nezbytné.

Rozlišování hranice mezi zdravou prozíravostí a nadbytečnou ustaraností je jedno z královských umění života. Podobně jako umění naplno vnímat přítomnost a v ní se těšit z toho, co máme.

Samuel Jindra, psycholog a ordinovaný kazatel CB