Je 6. května 2020, krásný jarní den, a já stojím na autobusové zastávce. Jen 500 metrů ode mě, za železným plotem, neprostupnou zdí a nekompromisním vrátným dole v přízemí části domova důchodců, mi v karanténním pokoji umírá táta.

Před chvílí jsem se s ním byla rozloučit. Stále se trochu držím střípků naděje, že přijdu ještě zítra, že ještě bude žít. Neumírá na covid, umírá na rakovinu, o které ještě před třemi týdny nikdo nevěděl.

------ „Paní, nechci abyste se děsila, tatínka jsme poslali do nemocnice na vyšetření. Je veselý, nic mu není, jen nám zežloutnul, tak proto.“ Telefonát z domova seniorů mě vyvedl z klidu. Nejsem hloupá, viděla jsem kdysi jednu paní s cirhózou. Volám do nemocnice a dovídám se, že tam táta je, ale nemohou mi nic říct, protože tam není ošetřující lékař. Volám tedy tátovi. Zvedl to. „Ahoj tatínku,“ ozývám se. „Ahoj kočičko,“ odpovídá mi mile a něžně jako vždycky. „Jak se máš? A jíš? Chutná ti jíst?“ „Ano, ano chutná.“ „A je ti něco?“

„Není,“ odpovídá. Snažím se mu něco vyprávět o tom, jak se máme, o práci. Chápe málo, protože demence dělá své, ale nepovažuji to za důležité. Důležité je, že slyší můj hlas a já slyším jeho. Je někdy kolem 20. dubna a já ho viděla naposledy v polovině února, protože pak už nastal lockdown. Nejprve kvůli obavám z chřipky a pak z koronaviru. Brány podobných zařízení se staly naprosto neprostupné.

Druhý den volám do nemocnice znovu. Lékař mi stroze a suše čte něco z lékařské zprávy. Zachytávám to podstatné – metastáze na játrech. „Dalo by se to ještě léčit?“ ptám se.

„Z hlediska onkologické léčby není pro nás pán pacientem,“ dostává se mi chladné odpovědi. „Nemohu ho navštívit?“

Nemohu. Chápu, je to nemocnice. V téhle době je zákaz návštěv všude. Ale jsem ujištěna, že po krátkodobém zaléčení ho převezou zpět do domova seniorů. Tátovi je 84 let. Je mi jasné, že přichází jeho čas. Ale já se s ním musím rozloučit – musím, i kdybych měla kvůli tomu udělat někomu hysterickou scénu. A navzdory karanténě. Musím. Přes tohle zkrátka nepojede vlak. Od téhle chvíle hledám možnost, jak ho vidět.

Tento rok mi už samým začátkem ledna zemřela v jiném domově důchodců babička. Byla na tom špatně a já jí na poslední návštěvě slíbila, že se ještě uvidíme. Upřela na mě pohled, ve kterém se naprosto zřetelně dalo číst: „To nestihneš, holka.“ Nestihla jsem to, přesně v den, kdy jsme se za ní chystali, zemřela. Ale, táta to je něco úplně jiného, speciálního. Od mých šesti let mě vychovával sám, tak proto! To mi, Bože musíš, musíš dovolit… I kdybych měla nejen bušit svými modlitbami na nebeskou bránu, jak je psáno se slibem, že tomu, kdo tluče, bude otevřeno, ale rovnou ji vyvrátit z pantů.

Takže co teď? Nejdřív mě napadá obrátit se na nějaký hospic. Přece jen, covid necovid, tam dávají vždycky možnost rodině vidět se s umírajícím. Hledám na webu. Tady ten hospic vypadá hezky, tedy aspoň jeho stránky určitě – na fotkách je v každém pokoji navíc lůžko pro rodinného příslušníka. Jásám. Volám vedoucí sestře, hezky si povídáme, seznamuje mě se vším a byla by ochotná tátu umístit, ale na můj dotaz ohledně návštěv odpovídá odmítavě. Jak to? „Víte, my bychom hrozně rádi, ale je nás tady na ty lidi celkem 15 zaměstnanců, v téhle době točíme dvě skupiny. Představte si, že by sem někdo přinesl covid – jedna skupina by celá musela do karantény a ta druhá by se neměla jak na směny vystřídat. Nebylo by možné postarat se o nemocné.“ Chápu. Loučím se a vymýšlím jinou možnost.

Z nemocnice mi má volat sociální pracovník. A volá. Seznamuji ho se situací. „Váš tatínek bude během pár dní odvezen zpět do domova,“ říká. Oponuji, že plánuji vzít ho z nemocnice k sobě domů na propustku. Pan sociální je svéráz, není s ním lehká domluva. Neustále mi skáče do řeči.

Druhý den sama volám do domova seniorů a seznamuji je se situací. Naléhavě je prosím o pomoc. Jsou vstřícní, domlouváme vše: převoz k nám domů, nachystání věcí na propustku, jejich vyzvednutí večer předem. Jedná se o ohromné množství inkontinenčních pomůcek, krémy, pěny, léky, papírové žínky a trika na převlečení. Staniční sestra mi dává rady, jak tátu krmit, převlékat, co mu vařit. Za svého života sama obstarala několik svých příbuzných, cítím z ní lidskost a pochopení. Zaplavuje mě vděčnost. Ještě volám do půjčovny zdravotních pomůcek – potřebuji kolečkové křeslo a stavitelný stoleček k posteli. Dovolávám se doporučení domova seniorů na pomoc při domácí péči a zamlouvám pečovatele na větší hygienu.

Večer zase zvoní telefon. Poslední dobou nesnáším jeho zvuk, protože předem očekávám problém nebo přímo katastrofu. Nejsem úplně daleko od pravdy. Staniční sestra z domova se mnou mluví naštvaně. Prý jí sociální pracovník v nemocnici řekl, že jsem si to rozmyslela a tátu si domů neberu. Nic nechápu. Ujišťuji ji, že jsem své rozhodnutí nezměnila, a podnikám nezbytné kroky.

Hned ráno volám do nemocnice. Kvůli přehnané iniciativě sociálního pracovníka rozhovor eskaluje v hádku. „Prosím vás, jak si představujete, že byste se o něj v domácích podmínkách postarala? Vždyť už je na tom zle. Uvidíte, že budete litovat.“ Trvám si na svém. Dokážu to. Opakuji, že jsem s domovem seniorů domluvená a že táta půjde na přání rodiny domů.

„Tati, beru si tě na propustku domů. Jsi rád?“ V telefonu nějaké přitakání slyším, ale cítím i jeho obavy. Je na mě ale stejně milý jako vždycky. Přivezou nám ho zítra. Strašně se na něj těším – neviděla jsem ho celé dva a půl měsíce! Chci udělat maximum, co v dané situaci udělat lze.

Dopoledne přijíždí sanitka. Táta sedí v křesle. Dívám se na něj, zdravím ho… ale on mi najednou připomíná mramorovou sochu s nepřítomným pohledem. „Tatínku, to jsem já, poznáváš mě?“ Neodpovídá. V očích saniťáků mohu číst, co si myslí. Dál už nepromluvíme nikdo, ale já vím, že oni mi rozumí. Naprosto. Jako by celý ten příběh znali. Možná si ho dokážou poskládat sami – jako svědkové podobných příběhů jiných lidí, které doba pandemie násilně oddělila od jejich blízkých.

Táta na mě upřeně hledí. Je to přísný pohled. Začíná mi být jasné, že mezi námi došlo během měsíců odloučení, kdy jsem ho nemohla navštívit, k odcizení. Ten milý táta v telefonu je někdo jiný než ten reálný, který sedí na posteli v našem obýváku. Uklidňuji se tím, že se to poddá. Nesu mu jídlo. Na chvíli mi připadá, že teď možná ani neví, kde je ani kdo mu dává najíst. Možná si myslí, že jsem jedna ze sester a náš obývák je jen trochu jiný pokoj v domově seniorů. Ani s jeho oblíbenou houbovou omáčkou s rýží nepochodím – táta mi ji vrací a s upřímností říká, že je to jídlo hrozné a vůbec mu nechutná. Snad mě aspoň konečně poznal.

K večeru se náš vztah trochu mění, táta začíná poznávat některé věci v naší domácnosti a chvilkami zaujmu jeho pozornost i já… A to jsou chvíle, kdy plná naděje čekám na každé nepatrné znamení, že se odcizení konečně zlomí. Ale skutečnost je jiná. A já to nechápu. Jen místy a na kratičký okamžik, jako záblesk nějaké vzpomínky, která se zase rychle propadne do zapomnění, dokážeme navázat na to, co bylo předtím, než jsme ztratili ten společný čas. Než nám ho pandemie ukradla. Možná si táta myslí, že jsem za ním nechtěla do domova chodit. Možná už zapomněl, co znamená slovo karanténa. Pokud se s člověkem s demencí netrénuje, stav se horší. O to smutněji mi je, že se na lidi, kteří mi s ním chodí pomáhat, mile culí, dokonce sem tam ve světlé chvilce i něco prohodí.

Probudil se můj zub moudrosti. Sháním zástup na hlídání táty v době, kdy budu u zubaře. Jsem vděčná za ochotu našeho mladého rodinného přítele Petra a hodné Markéty. V noci se za tátu modlím… Moc prosím, aby měl ještě jednu jedinou možnost uvěřit v Krista. Hned druhý den jsem vyslyšena – možnost přišla ve chvíli, kdy jsem nám k rannímu poslechu zapnula rádio s nedělní bohoslužbou. Pan kazatel vypráví příběh o ochrnutém člověku, kterého spustí na nosítkách před Ježíše a On mu nejprve odpustí hříchy. Ano, to je ono, to je to nejdůležitější, co táta potřebuje. Odpuštění hříchů.

Jestli odpuštění přijal, nevím. Vnímám jen jeho nepřítomný pohled. Cítím, že mu kázání není příjemné. A proč by vlastně mělo být? Opustila jsi ho, říkám si, tři měsíce tě neviděl. Když nemůže věřit tobě, nebude nejspíš věřit ani Bohu – nejsi pro něj svědectvím. Každý večer za ním chodím, když tvrdě a vysílením spí, protože nemoc prograduje. Beru ho za ruku a šeptám modlitby k Ježíši, aby se nad ním smiloval a mohl ho přijmout k sobě.

V dalších dnech táta několikrát přes den spadl z postele. Stačilo si na minutu odskočit do kuchyně. Manžel musel přijet z práce a pomoct mi ho zvednout – péče začala být nad síly jednoho člověka. Už pod něj nešlo jednoduše podsunout čisté prostěradlo, byl téměř bezvládný, a tím pádem neskutečně těžký. Volám do domova s prosbou, zda tátu nemohou umístit zpět o dva dny dříve, než bylo původně domluveno. Už to nezvládám. Sestřička je odměřená, možná proto, že nevidí naši situaci. Věřím, že až ji uvidí, pochopí. Nakonec svolí a já objednávám sanitku.

„Tati, je potřeba, aby se o tebe staralo víc lidí,“ snažím se mu vysvětlit situaci. Opět z něj cítím zklamání. Co mohu dělat? Poslední tátův pohled na dům, ve kterém bydlel padesát let – a odjíždíme sanitkou se zastřenými okny. Motáme se známými ulicemi. Držím ho za ruku, utěšuji, ale on už nemluví. Už nikdy neřekne ani jedno slovo. Mluví na mě už jen kamenný pohled jeho temně hnědých očí, vykukujících zpoza roušky.

Když ho staniční sestra přebírá, zcela vážně povídá: „Netušila jsem, že to půjde s tátou tak rychle. Za nic se neomlouvejte, v tomto stavu je naprosto jasné, že dál už péče v jednom člověku není možná.“ Jsem ujištěna, že pokud by se dostavila bolest, dostane táta utišující prostředky. „Budu ho moct ještě vidět?“

Sestřička váhá, ale pak řekne: „Ale ano, nějak to uděláme – naposled,“ a dodala: „Zavolám vám.“ Druhý den, hned ráno – telefon. Mám přijít. Kvůli karanténě vstupuji zahradou, vchodem k přízemním pokojům, které slouží jako karanténní. Na chodbách je přítmí, v tátově pokoji vysoko na stěně svítí jedna lampa, uprostřed místnosti je jeho postel.

„Necháme vás tady o samotě, jak dlouho budete chtít,“ ujišťuje mě mladá sestřička. Místnost, kde mimo postele a světla nic jiného není, mi více než pokoj připomíná obřadní síň krematoria. Tady lidé odcházejí na „druhý břeh“, napadá mě. Táta spí, hlasitě dýchá, místy se očima do široka otevřenýma zahledí v prostoru na nějaké místo. Sestřička nese v malé umělohmotné konvičce květákovou polévku a ptá se, zda bych ho mohla trochu nakrmit, že by jí to moc pomohlo, protože má ještě více podobných lidí na starost. Souhlasím. Ona mezitím tátovi urovná polštářek pod hlavou a stále s ním vesele laškuje – a on se na ni usměje. Nejvíc ve chvíli, kdy se její vnady rytmicky zhoupnou před jeho očima... A já žárlím.

Ano, táta je už zkrátka jejich. Dva a půl měsíce dokázaly neuvěřitelně změnit vztahové hodnoty. Možná si táta myslí, že to ta sestřička je jeho dcera a já jsem ta cizí, co ho z nepochopitelných důvodů chodí navštěvovat. Je opravdu milá a já vedle všech pocitů vnímám i vděčnost, že je tu zrovna ona, protože chci, aby umíral mezi lidmi, kteří jsou na něj do poslední chvíle hodní. „Můžete mu zítra přinést třeba trochu piva nebo něco ostřejšího,“ radí mi. „My tady lidem dopřejeme všechno a oni na to většinou mají i chuť.“ Táta se opět zahleděl do prázdného místa, sestřička jeho pohled zachytila a povídá: „Víte, to oni už vidí své blízké, kteří zemřeli.“ Přemítám, zda to může být pravda. Sestřička má zvláštní povolání, napadne mě v tu chvíli. V temném a nevýslovně smutném prostředí se snaží rozdávat poslední něhu a lásku.

Posledních deset minut, směny se střídají, je potřeba převléct tátovi postel a já se chystám k odchodu. Beru ho za ruku, děkuji mu a říkám mu, že je tím nejlepším tátou. Upře na mě pohled jen krátce. Vypadá to, jako kdyby někam a za něčím spěchal. Opouštím pokoj, vzdaluji se, mířím chodbou k vrátnici. Uvědomuji si, že zde mám ještě dalšího blízkého člověka – manželovu maminku. Jenže všechna oddělení jsou neprodyšně uzavřená, a jak vím z předchozího dne, nikdo nás za ní nepustí. Je ale pravda, že v téhle chvíli nechci vidět nikoho. Jsem naplněná zvláštním smutkem. Chvíle mého rozdělení s tátou se velmi přiblížila. Kráčím po cestě směrem k autobusové zastávce s pocitem zadostiučinění, že jsem se tentokrát, na rozdíl od případu s babičkou, stihla aspoň rozloučit.

Táta zemřel druhý den k ránu. Letos to byl druhý pohřeb v rodině. Doufám, že vše těžké už nás s manželem potkalo, máme vybráno na několik let dopředu a že zbytek roku bude klidný.

---- Uplynuly dva týdny. Znovu telefon. Z domova seniorů volají, že se roznemohla manželova maminka. Upadla, narazila si bok a z chodící komunikativní paní se rázem stává ležák, jako byl můj táta. Nemohu tomu uvěřit. Týden předtím mi volala, že jí sestry odmítly oblékat punčocháče, co má dělat, že je jí zima. Smutnila, že nesmí z pokoje dokonce ani na chodbu. Cítila jsem se bezmocná, protože jsem tam nemohla zajít a situaci někomu vysvětlit. Vím, že tam všechny babičky nosí tepláky, ale maminka chce nosit sukni, tepláky pohrdá – považuje to za oblečení pod úroveň ženy. Volala jsem do domova, vysvětlila situaci a navrhla, aby jí pořídily nějaké legíny. Souhlasily. Ale v této nové situaci už je nepotřebuje. Dostane erárního andělíčka. Mělo by se s ní začít co nejrychleji cvičit, napadá mě, ale na to teď nejspíš každý kašle.

Neříká se to nahlas, ale staří lidé jsou bez návštěv svých blízkých skutečně vydáni na milost a nemilost někdy i dost samolibému personálu. Za další týden nám z domova volají, abychom se přišli za zvláštních hygienických opatření rozloučit. Jdeme na návštěvu s manželem společně, jsme oblečeni do pláštěnek, roušky, rukavic a pytlíků na boty, což mi připomíná branné cvičení z dob mé základní školy. Maminka leží, drobounká, vyhublá s pevně zavřenýma očima. Telefon nemá u sebe, ale daleko na nočním stolečku. Nemá šanci na něj dosáhnout. Dochází mi, že proto nám ho už několik dní nezvedala. Fyzicky se cítí špatně – naraženina stále bolí a nemůže si sednout. Ale to, co je viditelně ještě horší, je její psychika.

Maminka – typicky čistý extrovert – z nedostatku kontaktů skutečně onemocněla. I s fyzickými projevy. Vnímám, že je v hluboké depresi. Přesto se mi zdá, že by se její stav dal ještě zvrátit, ale potřebuje nadstandardní dávku dopaminu v podobě zájmu lidí, které zná. Probírám to s manželem i s členy její církve. Přemýšlím o tom, že zkusím kontaktovat jejího duchovního, aby ji mohl navštívit aspoň on, když nikdo jiný nesmí. Cítím, že když nic neudělám, všechno se zhorší. Zákaz návštěv je ale neprůstřelný. Její duchovní volá do domova o dovolení, ale je odmítnut.

Těžko se mi tomu věří. Obracím se dokonce na našeho známého – rodinného advokáta. Chci vědět, jestli se instituce podobnými zákazy neproviňují proti Listině základních práv a svobod, podle níž má každý právo na praktikování své víry. Dostává se mi ale odpovědi, že s tímto neprorazím. Prostě to nejde. Přemýšlím, že napíšu zřizovateli domovů pro seniory a zeptám se, proč za tak dlouhou dobu nejsou schopni vymyslet nějaké řešení? Třeba zasklenou hovornu? Nejspíš by se mi ale dostalo ujištění, že o kontakt je postaráno prostřednictvím tabletů. Jenže s tím já nemůžu souhlasit. Velmi staří lidé mají jiné potřeby vnímání, kromě toho maminka skoro nevidí a z online přenosu by jednoznačně neměla větší užitek, než jaký má z běžného telefonního hovoru. Ze všeho nejraději by si na nás ale jistě chtěla sáhnout. Také mi při té naší jediné povolené návštěvě, kdy jsme navlečení do neprodyšných mundůrů, silně tiskne ruku.

Doma probíráme situaci znovu. Napadá mě jedině další propustka. Ale je mi to všemi, kdo jsou v obraze, jednoznačně rozmluveno. Na internetových stránkách domova týden po týdnu ujišťují, že co nevidět návštěvy umožní. Situace je neudržitelná, musí přece otevřít! Dočká se máti? Snad… Musí! Otevření se má nakonec realizovat předem dohodnutým termínem, objednávám nás proto s manželem na středu 30. 6. – den, kdy si děti chodí pro vysvědčení. Máme vyrazit po obědě, manžel pro mě má přijet před mé pracoviště. Volá mi, že právě dorazil a jde od auta. Náhle se mobil rozezvoní znovu. Napadá mě, že si manžel v autě asi něco zapomněl. Jenže to není manžel, je to domov seniorů.

„Paní, nemohu se dovolat vašemu manželovi, ale musím vám říct, moc nás to mrzí…“ „Co?“ přijde mi to jako neuvěřitelně zlý sen, něco neskutečného. „Vaše maminka právě po obědě zemřela.“

„Cože? Vždyť my za ní právě vyjíždíme!“ Byla jsem sbalená a šla budovou svého pracoviště k našemu autu. „Pak nám zavolejte, kdy si přijedete pro věci. Je nám to moc líto, víme, co si tento rok zažíváte.“ Nestačili jsme v tu chvíli ani na smutek, byl to zkrátka příliš velký šok. Zemřeli nám všichni nejbližší během tak krátké doby. Ani s naší maminkou jsme se tedy nestihli rozloučit.

-------- Často jsem během celého toho období, kdy se tohle všechno dělo, přemítala, co je vlastně pro staré lidi lepším řešením: zda chránit jejich chatrné zdraví, anebo jim dovolit setkání s příbuznými. Protože to je jejich poslední radost, naděje a výsostné právo, které oni sami většinou staví i nad zbytky svého zdraví. Chápu, nechat je nakazit rozhodně nepovažuji za řešení. V dnešní moderní době různých stavebních vychytávek by ale přece postavení skleněné stěny v nějakém pokoji vyčleněném pro hovornu byla otázka několika málo dní… Věřím, že se najde někdo, kdo bude mít rozum a srdce na pravém místě. Někdo, komu dojde, že když už se nedá změnit samotná „blbá doba“, dají se změnit přístupy k problémům, které mají potenciál změnit i dobu samotnou. Čas letí a zpátky nejde vrátit jediný den. A těžká doba, covidovou nevyjímaje, se vyznačuje tím, že dramatické momenty v našich životech přicházejí hodně rychle za sebou. Moudře říká kazatel: „V den dobrý užívej dobrých věcí, v den zlý buď bedliv…ׅ“ (Kaz 7,14)