V kostele bylo mnoho svící, ale hořela jich jen hrstka.

Nedávno jsem byl na úvodní mši k začínajícímu školnímu roku. Jedna z věcí, která zaujala mou pozornost, byla velká bílá svíce, na které byl zapálen velice skrovný plamínek. V kostele bylo mnoho svící, ale z nějakého důvodu jich hořela jen hrstka. Kostelník snad chtěl šetřit jejich vosk či takto ráno bylo světla prostě dost. Nevím. Plamínek se třepotal, chvěl a všude kolem postávali žáci, učitelé a duchovní. Slova střídal zpěv, zpěv zase slova. „Jaký to má všechno smysl?“ Jeden učenec kdysi pravil: Vzdělání začíná tam, kde končí naučené – respektive to, co se nám všemi možnými způsoby snažili vtlouci do hlavy ve škole. „Na co si to zde hrajeme?“ Veškerá lidská moudrost shoří v plameni Boží přítomnosti. Kde končí lidská vzdělanost, kde končí náš plán, tam se teprve objevuje prostor pro Boha, pro jeho vedení, pro jeho moudrost. Bez Boha jsou naše kroky někdy opovážlivé, často však bojácné, vždy pak marné.

Lidským okem v kostele hoří jen malý plamínek. Mnohem výraznější je světlo světa – prolamující se vitrážemi světců. Ještě více je slyšet hlas kněze či hudba linoucí se ze sbírky nástrojů. Když se člověk soustředí, slyší a snad i vnímá text písní, slovo evangelia a epištol. Do toho se čas od času ozve zlobivý žák a celý kostel strne – jako by jeden z nenadálých vandalských nájezdníků roztřísknul vzácnou vitráž k pohoršení věřících a ke smutku trpícího světce. „Apage, Satanas!“

Ne, ještě se nerozevřela země a nevystoupili padlí andělé, aby si rozdělili naši zem za kořist. To jen nějaký nebožák si již nemohl pomoci, když se jeho démon svíjel pod kletbou exorcismu. V našich srdcích je přeci mír, naše mysl je zalita neporušitelným klidem vědoucích. Smysl všeho je nepochybný, a proto není místa pro křik a nepokoj. „Utrpení tohoto věku pomíjí, ba v těchto zdech již pominulo!“ Nepominulo, teprve sbírá síly. Děti za mohutného řevu vybíhají z kostela. „Ne mečem, ale Slovem!“ No, ale to by nejprve můj hlas musel nabýti moci polnice. Tohle prostě nepřekřičím.

Tak jako se nejeden učitel již na počátku roku cítí vyčerpán – dílo, které ho čeká, vidí jako nenaplnitelné – tak i mnozí další, věrní křesťané, se cítí na pokraji sil či jen prostě vyprázdnění. „Vydali jsme počet, nejeden plod byl dobrý, ale příští léto už nezasejeme, už nesklidíme.“ Není kde brát. A přece tu stále hoří ten malý, lidskému oku sotva zaznamenatelný plamínek. Obraz, symbol něčeho mnohem většího, nevyčerpatelného, nedostižně krásného. Obraz přítomnosti Boží. Věčného tance Boží trojice – dokonalého vztahu neutuchající lásky, radosti a tvořivosti, která bez ustání přetéká do stvoření a znovu ho obnovuje dechem života. Zvědavost, vděčnost a radost – z každého kvítku, z každého výhonku, který se znovu zazelená v korunách našich duší, třebas do jara zbývá ještě celý podzim, celá zima. Kéž naše duše kvetou i ve tmách podzimů! „Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím.“ (Iz 35,1)