V principu samozřejmě nepotřebuje, ale s ohledem na realitu jejího života potřebuje.

To, co CB potřebuje jako každá křesťanská církev, je dorůstat plnosti Krista. Bude-li v plnosti v Kristu (jednotlivci i celek), pak bude faktickým tělem Kristovým, bude mít vše z Krista, a to celkem bez ohledu na to, jestli jsou v ní profesionálové, nebo ne. Bylo by přeci legrační si myslet, že k tomu, aby mohl být Kristus v plnosti, potřebuje placené profesionály. Kristus je dokonalý svojí jednotou v Bohu. Jenže druhá stránka věci je realita života, kdy se v církvi nedosahuje dokonalosti Kristovy plnosti, a to jistě ani v CB ne. A za takových okolností mají profesní kazatelé svůj význam. Jsou to lidé, kteří ve větším rozsahu mohou pomáhat druhým na cestě do dokonalejšího života v Kristu, být podporou potřebným a jako zodpovědní správci prostě věnovat čas praktickému životu církve. U toho pak stále platí to hezké Pavlovo, že „volu, který mlátí, nedáš náhubek“.

Takže odpověď se zdá jednoduchá, s ohledem na realitu života: CB profesní kazatele potřebuje.

Ale tak jednoduché to zase není. Někdy z toho může být víc škody než užitku.

Profese kazatele nabízí svody, a to jak pro kazatele samotné, tak i pro lidi z církve. A svod v důsledku vzdaluje od Krista, jakkoliv nemusí vzdalovat od církve. Kazatelé mohou přicházet k myšlence, že jsou jaksi církevně hlavami pomazanými, takže moudrost jejich osoby nebo alespoň úřadu, který zastávají, jim propůjčuje autoritu, která je nad ostatními. Snadno se dá zapomenout, že jsou tak jen údy těla, jedni ze správců, služebníci ostatních, jehož hlavou byl, je a bude Kristus. A ke Kristu má stejný přístup někdo maličký zrovna jako kazatel.

Podobně tomu je, když se kazatelé začnou brát tak nějak za odborníky na víru. CB to ještě silně podporuje důrazem na vzdělání kazatelů. Ale je to obráceně, autorita ve víře má plynout z vnoření se do Krista, oblečení Krista, a ne z úřadu, profese, vzdělání. A kdo je skutečně vnořen do Krista, o to víc poslouchá i maličké, protože ví, že v Pravdě mluví suverénní Bůh, a ne úřad, profese, vzdělání, školená ústa. Zcestný dojem odborníků na víru pak svádí i lidi v církvi, protože místo vlastního hledání Božího království spoléhají na odpovědi odborníků. To jsou ty svody, které  v důsledku působí škodu. Církev i třeba navenek funguje, vše šlape, protože profík je prostě profík, ale dorůstání v Krista se rozmazává jako odstavený ideál.

Není pro kazatele snadné všechny ty tlaky na vlastní velikost ustát. V tomto to není jednoduchá práce. O to víc odpovědnosti musí být při hledání toho, kdo ji má dělat. Vždyť tam není jen velký tlak na vlastní velikost, ale i výzvy k pokornému hledání, co je moje role, přijímání úkolů, které třeba nejsou tak atraktivní, vůdcovské, udržení si kázně k dobré pracovitosti, pokorné vidění druhých a jejich moudrosti, pokorné přijetí omezení vlastních darů atd. Není to jednoduché. Ale pokorný a obdarovaný profesní kazatel, to je vždy velký dar, protože je vzorem, který je vidět, a v tom vidění je směrovka ke Kristu. Pak díky Bohu za něj.