Teprve důvěřivá víra ví, že nad životem církve bdí sám Kristus Pán.

Říkával to kdysi tuším profesor Heller: „Jestli se na nás Pánu Bohu něco líbí, je to naše víra.“ Podobně čteme v listu Židům: Bez víry není možné se Bohu zalíbit. (Žd 11,6a) V uplynulém roce jsme byli i my zváni k víře a mnozí z nás vírou žili. Víra byla motivem našich činů, našeho rozhodování i jednání.

Jaká víra? Na jaké víře záleží? Na rozdíl od doby mého mládí se dnes lidé mimo církev víře jako takové většinou nevysmívají. Často se o ni dokonce zajímají, většinou ale říkají: Je jedno, jaká víra. Hlavně věřit! To je ovšem hluboký omyl, i komunismus byl vírou, ale marnou. Je podstatné, k čemu či ke komu se víra vztahuje.

Evangelista Jan nám zaznamenal zvláštní příběh. Všechno to začalo námitkou farizeů vůči Kristu v chrámové síni pokladnic: Ty vydáváš svědectví sám o sobě, proto tvé svědectví není pravé. (J 8,13) Pán Ježíš pak vysvětloval, odkud přišel a kam odchází, mluvil o Otci, o hříchu, o svém vyvýšení. Jeho posluchači příliš neporozuměli (J 8,27), mnozí z nich ale uvěřili (J 8,30).

Pozoruhodné je, co následovalo. S židy, kteří mu uvěřili, začíná Pán Ježíš mluvit o svobodě – a tady naráží. Namíají: Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. (J 8,33) Jako by zapomněli na 300 let v Egyptě! Vytvořili si svůj svět, ve kterém usilovali o spravedlnost a svatost podle vlastních pravidel, pohříchu podle vnějších projevů, jak vidíme na dalším vývoji rabínského judaismu. V tomto světě se cítili svobodní. Pán Ježíš mluvil o vnitřní nesvobodě, to ale nechtěli, a proto ani nebyli schopni slyšet. Proto jim Pán Ježíš nakonec řekne: Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste. (J 8,46b–47)

Židům, kteří mu uvěřili, řekl: Proč mi nevěříte? Věřili tedy, nebo nevěřili? Opravdu není víra jako víra. Jaká je ta naše? S jakou vykročíme do nového roku?

Židé, kteří tehdy v chrámu uvěřili, uvěřili v Krista. Vedle něj se ovšem odvolávali na svůj původ, na jistotu tradice. Jako později ti pošetilí Galatští, kteří měli pocit, že vedle víry v Krista je třeba dodržet i celý Mojžíšův zákon, a jimž Pavel píše: Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti. (Ga 5,4) Podobně se v průběhu celých dějin církve objevují mnozí, kteří vedle Krista a jeho milosti stavějí další domněle potřebné atributy, jako by sama milost nestačila.

Problém vidím v odvaze k důvěře. Teprve důvěřivá víra ví, že nad životem církve bdí sám Kristus Pán, a proto má odvahu pustit se do diskuze a společně s ostatními zápasit o správné pochopení Písma. Vnímá, že budeme-li zápasit poctivě a bude-li to zápas církve, společný zápas, ochrání nás od scestí.

Teprve taková víra má cenu. Teprve taková víra je biblickou vírou, protože ví, že není žádný jiný základ než Pán Ježíš Kristus a jeho milost. Mimo ni máme jen prázdné ruce. Taková víra pak dává možnost vnímat, že před námi někdo jde, vidět jeho stopy, slyšet jeho hlas, naslouchat – a poslouchat. Takovou víru přeji i nám všem.