Je zjevné, že rekordmanem se může stát v podstatě každý.

Znáte to, člověk někdy bloumá na netu a čeká, jestli mu nějaká zajímavost padne do oka. Takto mne nedávno zaujala zpráva z loňského léta, která z neznámých důvodů neupoutala pozornost mainstreamových médií. Psalo se v ní, že 14. srpna 2019 jistý pan Fiedor v Pelhřimově dokázal na jeden lok hořlavé směsi vydechnutím ohně popraskat hrozen pětadvaceti nafukovacích balonků za 3,42 sekundy!

Přiznám se, že jsem ve světě fakírů, kejklířů a pyrofágů úplný laik. Proto nedokážu dobře posoudit výjimečnost tohoto počinu. Podle článku šlo však o český i světový rekord. Napadlo mně, asi stejně jako vás, jestli je vůbec v této disciplíně nějaká konkurence. Kdyby ano, pochopitelně by to stavělo čin fakíra do lepšího světla. Dočetl jsem se však pouze to, že tím pokořil svůj předcházející rekord. Nechci mistrovo umění nijak snižovat. Pan Fiedor má svém kontě už přes 40 rekordů včetně skákání do střepů, běhu v hořícím oděvu či ve vytrvalostním hoření na místě.

Češi tak evidentně mají svá želízka v ohni, a to vlastně doslova. Zemí zaslíbenou pro jedinečné počiny je však Indie. Zdá se, že Indové nic nedělají raději, než že soutěží o světová prvenství. Už jich mají přes dvě stě a přibývají další. Na poloostrov putují diplomy za pití kečupu, psaní vlasy, pojídání žárovek a cihel nebo tahání náklaďáku na vlastním kníru.

Je zjevné, že rekordmanem se může stát v podstatě každý, stanoví-li si správnou metu. Tedy já i vy. V Zelenkově filmu Knoflíkáři z roku 1997 je motiv jedinečnosti také zpracováván. Ve slavné scéně z obýváku stárnoucích manželů drtí Eva Holubová Rudolfa Hrušínského slovy: „Ty jsi v životě nikdy nic nedokázal, nic pořádnýho jsi neudělal a nikam jsi mě nevzal! Ty seš vobyčejnej chudák, kterýho vyhodili i vod dráhy. Tak už nic neřeš, nepřepínej a hlavně – po ničem nepátrej. Ty buď rád, že seš!“ Po této zdrcující kritice muž jde, položí se na pražce mezi koleje, a když nad ním přejíždí hřmící vlak, neomylně trefí plivancem číslo lokomotivy „přímo na osmičku“. Všechno příkoří a utrpení rázem odplouvá a na tváři ho vystřídá blažený úsměv vítěze. V plivání na osmičku je nejlepší na světě!

Touha překonávat meze je lidstvu vlastní. Dobývaly se země, hory, moře. Teď dobýváme vesmír. Tato touha je téměř axiomatická. Zdá se, že nepotřebuje obhajobu. Otázka proč jako by nebyla namístě. Uspokojivá odpověď náleží filozofům. Jiné jsou však pohnutky z perspektivy jedince. Lze je vysvětlit psychologicky – jako touhu po uznání, začlenění se do skupiny, získání postavení. Nebo jako touhu po sebeuznání, potvrzení vlastní jedinečnosti, naplnění smyslu života, jak o tom například mluví Viktor Frankl a jeho následovníci.

Zdá se mi fascinující, jak jasná je v otázce jedinečnosti zvěst evangelia. Jak silné je svědectví o vztahu Boha ke každému jedinci. Jak vysoká – vpravdě nejvyšší – je hodnota každé lidské duše, každého z nás. To jistě nejsou žádné nové myšlenky a slýcháme je stále dokola od besídek a nedělních škol až dodnes. Mám však za to, že pokud se nám podaří alespoň čas od času znovu prožívat, jakou cenu máme v Božích očích, nebudeme už nikdy muset chřoupat žárovky.