(Ef 4,1-16; J 17,11b)

Bůh stvořil rozmanitý svět plný barev a tvarů a pomocí přírodních zákonů a schopnosti dané tvorům měnit se a přizpůsobovat se prostředí byla zajištěna jejich vzájemná souhra, a tím dokonalá funkce a jednota celého stvoření. Stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. Každý člověk je originál, jeho existence je neopakovatelná a jeho identita je jedinečná. V osobním spojení s Bohem byla zajištěna celistvost člověka. Vztahy mezi lidmi určovala láska, úcta a spolupráce pod Božím vedením. Po pádu hřích přerušil naše spojení s Bohem. Vzpoura, pýcha, sebestřednost a sobectví usmrtily našeho ducha a porušily často až k nepoznání obraz Boží v nás.

Pokud uvěříme v Krista, náš duch je vzkříšen spojením s Božím životem a staneme se novým člověkem. Ve spojení s Kristem se rodí naše skutečné Já, povolané k slávě synů a dcer Božích. Kristus přebývá v nás v Duchu svatém a my jsme vloženi do Krista. „Těm pak, kteří jej přijali a věří v jeho jméno, dal moc se stát Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jak se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.“ (J 1,12–13) Stáváme se součástí Boží rodiny, těla Kristova, Kristovy církve. Pro ni je charakteristická jednota v rozmanitosti, což znamená spojení rozmanitých prvků v jeden celek. Jde o životodárné spojení jednotlivých křesťanů, kteří společně poznávají plnost Kristovy lásky, praktikují ji ve svých životech i společenstvích a roznášejí ji po světě.

1) Jednota v církvi má základ v Bohu

Bůh je od věčnosti láska. Má vztah sám v sobě, protože láska nemůže existovat bez vztahu. Jediný vztah, ve kterém je možné žít v pokoji a radosti věčně, je vztah lásky Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Láska vyžaduje především jednotu vůle k dobrému. Láska se musí projevit v činech. Osoby Boží trojice jsou jednotné v lásce, i když v programu spásy mají různé úlohy a kompetence. „Bůh Otec vystavil recept, Syn připravil lék a Duch svatý ho podává.“ (Stinissen)

Boží nadpřirozená láska agapé je sebe obětující, bezpodmínečná láska. Její podstatou je plná radost z dávání dobrého, bez ohledu na to, kolik to bude stát. Bez ohledu na to, zda je přijímána s vděčností či samozřejmě, nebo zda je odmítána. Můžeme se pokusit popsat a definovat tuto lásku teoreticky, ale abychom ji skutečně poznali, musíme vstoupit do vztahu s Bohem. Hebrejské sloveso jadaa (poznat) se v Bibli používá jak pro sexuální spojení muže a ženy, tak pro poznání Boha. Jedná se o poznání na základě nejužšího spojení ve vztahu. „A život věčný je v tom, že poznají tebe, jediného pravého Boha a toho, kterého jsi poslal Ježíše Krista.“(J 17,3) Pro Boží dítě neexistuje nic důležitějšího než pečovat o vztah s Kristem, toužit po jeho přítomnosti, poznávat jeho srdce a myšlení. V jeho přítomnosti je proměňován jeho charakter v motivacích, postojích, činech, způsobu života a je uschopňováno k následování a naplnění svého životního poslání pod vedením Ducha svatého.

2) Jednota je výsledkem kvality vnitřních vztahů ve společenství

K jednotě ve společenství je třeba tichosti a pokory. Ježíš nás vybízí: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“ (Mt 11,29) Tento předmět v Boží škole života patří k těm nejobtížnějším. Předtím než začneme kriticky posuzovat druhého, je třeba vidět nejprve vlastní selhání. Ve společenství církve ukazuje selhání druhého také naše selhání a naopak vítězství nad pokušením je také naším vítězstvím. Napomínat druhého znamená povzbuzovat ho k návratu na správnou cestu. „Milosrdenstvím a pravdou se usmiřuje provinění a bázeň před Hospodinem odvrací od zlého.“ (Př 16,6)

K jednotě ve společenství je třeba pravdivosti. „Zanechte lži a ,mluvte pravdu každý se svým bližním‘, vždyť jste údy téhož těla.“ (Ef 4,25). Vyprávět pravdivě svůj životní příběh nebo svěřovat se s osobními zápasy není snadné. Také je velmi důležité, jak mluvíme o druhých v jejich nepřítomnosti, abychom se neprovinili hříchem pomluvy. Laskavost, snášenlivost a trpělivost jsou další důležité kvality, které přispívají k jednotě v lásce.

Jestliže jsme v Kristu a on je v nás, pak jsme Duchem svatým proměňováni v jeho podobu a naše životy nesou ovoce Ducha svatého. „Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Ga 5,22) Pro takové vztahy byl člověk původně stvořen a po nich nepřestává toužit. Pokud je církev místem, kde je nachází, rád se stane součástí takového společenství. Nebude chtít už déle žít v nebezpečných vztazích, kde vládne pýcha, sobectví, lež a další skutky lidské svévole, které vnitřně zraňují a působí bolest a rozbroje.

3) Jednota v rozmanitosti je dána růzností darů milosti

Jednota církve je dána milostí (charis), rozmanitost je dána charismaty, dary milosti. Nový zákon zmiňuje nejméně 20 různých darů. Všechny dary našeho Pána slouží k tomu, „aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla“. (Ef 4,12) Vždyť i Kristus sám „nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“ (Mk 10,45) Ve společenství církve nejde o konkurenci, ale o spolupráci. Úspěch a požehnání služby bratra nebo sestry je také mým úspěchem a požehnáním a důvodem k radosti, ne k závisti. Potřebujeme se povzbuzovat k pravdivosti a lásce bez přetvářky, dávat přednost a prostor druhým, ocenit je a povzbuzovat se navzájem. „Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám“ (Ř 12,16) k prospěchu celého společenství.

4) Cílem jednoty je dosažení duchovní zralosti každého člena a celého společenství

Duchovní zralost společenství se projeví v jednotě víry a v poznání Syna Božího všech jeho členů. Zralé lidství znamená přibližovat se Kristově plnosti. Mluvíme také o vnitřní celistvosti, kdy všechny oblasti našeho života jsou Kristu vydány a poddány a celý náš život, všechny situace a události vztahujeme ve víře k němu. Apoštol Pavel nám dává radu: „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.“ (Ef 4,15–16)

Pravda bez lásky činí člověka tvrdým a kritickým, láska bez pravdy je naivní, zavádějící a bezmocná způsobit změnu. Křesťany má v moci Kristova láska, která je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého. (Ř 5,5) Duch svatý je Duch pravdy a působí lásku. Je důležité, abychom od počátku až do konce zůstali učedníky této lásky, která přetrvá a bude nás naplňovat úžasem, vděčnosti a chválou celou věčnost.

Inspirace k článku Jednota v rozmanitosti

V Božím plánu spasení člověka má církev velmi důležité místo. Vzniklo nové společenství lidí, které svojí víru v Ježíše Krista projevovalo skutky lásky k sobě navzájem i ke svým bližním a šířilo se do celého světa. V průběhu dějin došlo i k závažným selháním, když církev přejímala principy světské moci. Pro svá selhávání v minulosti i v současnosti je oprávněně kritizována a v současné době je mnohými považována za nedůvěryhodnou instituci. I někteří lidé, kteří uvěřili v Boha a uznávají Ježíše Krista za Božího Syna, si kladou otázku, zda je vůbec nutné zapojit se do konkrétního církevního společenství. Je třeba usilovat o to, aby církev naplňovala své poslání být v tomto porušeném světě novou společností, v níž platí principy Boží vlády podle Kristova učení a vzoru. Kristus založil církev jako živý organizmus. Připodobnil ji k svému tělu, kde on je hlavou. „Kristus miloval církev a sám sebe za ni vydal.“ (Ef 5,25) Zaslíbil jí svoji zvláštní přítomnost skrze Ducha svatého a vítězství nad mocí duchovní temnoty. Milovat Krista znamená milovat také jeho církev přes všechny slabosti, nedostatky a pády, v lásce usilovat o jednotu v rozmanitosti a naplnit poslání, které jí bylo svěřeno.

Mgr. Karel Taschner, Th.D. kazatel Církve bratrské, bývalý tajemník Rady CB, ředitel ETS a vedoucí katedry Nového zákona. Nyní v důchodu vypomáhá ve službě v CB Chomutov.