Husákova normalizace (1969–1989)

Pocházím z křesťanské rodiny z Chýnova. Od malička jsem byla se sourozenci rodiči vedena k živé víře. Každý večer jsme měli rodinnou pobožnost. Nepamatuji si, co jsme četli, ale velký vliv na mě mělo to, s jakou důvěrou rodiče přinášeli Bohu svoji vděčnost a svoje prosby. Jak víru žili, jak sloužili druhým a jak nás děti milovali. Podle jejich vzoru jsme si osvojili každodenní osobní ranní chvilky s Bohem. Rodiče nás vodili pravidelně do sboru – na nedělní bohoslužby (od 7:30!) a na biblické hodiny v týdnu. Chodili jsme do nedělní školy pro děti, později do dorostu, do mládeže. Byla to pro mě druhá rodina.

Na dětství mám vzpomínky jako na oázu lásky a přijetí. Sice jsem vyrůstala v době „reálného socialismu“, ale doma ani ve sboru se o politice nemluvilo a jako děti jsme to neřešily. V té době nebyla taková nabídka skvělých křesťanských akcí, jako je dnes. Ale s odstupem času jsem poznala, že o tom to není. Ve sboru, v dorostu i v mládeži pro mě byly nejdůležitější vztahy s vrstevníky a příklad těch, kdo nás vedli. Kromě pravidelných schůzek jsme každou neděli odpoledne hráli volejbal a podnikali akce, kde se naše vztahy a víra posilovaly. V létě jsme pořádali týden ve stanech, což byla akce, na kterou jsem se těšila celý rok. Později jsme se připojovali k prázdninovým akcím jiných mládeží. Vzpomínám si, jak mi nebylo příjemné, že jsem ve třídě jediná věřící. Nikdo mě sice kvůli víře netrápil, jen se mi děti občas vysmívaly, ale nemělo to nic společného se socialistickým státním zřízením. Na to jsem narazila na konci základní školy.

Velmi jsem toužila studovat střední zdravotnickou školu. Byla to moje hluboká touha asi od pěti let, kdy jsem v nemocnici absolvovala lehkou operaci. Pozorovala jsem tam zdravotní sestřičky a byla jsem přímo unesena jejich prací, uniformami a především tím, jak jim po schodech klapaly pantofle… Později se tento první impuls proměnil v touhu pomáhat potřebným a aspoň trochu jim ulehčit v jejich situaci.

Učila jsem se výborně, takže z hlediska prospěchu studium neměl být problém. Jenže časem jsem zjistila, že prospěch nebyl jediným kritériem. Dalším byla moje rodina. Protože rodiče byli věřící, byla moje přihláška na „zdrávku“ zamítnuta, což jsem se ale dozvěděla až později…

V osmé třídě se pořádala olympiáda v ruském jazyce. Ruština mi celkem šla, tak jsem se na olympiádu přihlásila, a dokonce jsem získala první místo v okresním kole. Odměnou za toto umístění byla možnost vybrat si jakoukoli střední školu a jít na ni bez přijímacích zkoušek! Asi nemusím psát, jakou školu jsem si vybrala.

Po pár dnech za mnou přišla třídní učitelka a sdělila mi pravdu. Za normálních okolností bych se prý na zdravotní školu kvůli víře nedostala. Když jsem ale vyhrála ruskou olympiádu a soudruzi slíbili, že si vítěz může vybrat školu, nedalo se nic dělat. Alespoň svoje slovo dodrželi. Pamatuji si tu obrovskou radost, která mě zaplavila, že se splní můj sen. Určitě v tom bylo i trochu „triumfu“, že jsem se na tuto školu dostala právě já a ne další dvě spolužačky ze třídy, které měly „správný původ“ a měly to i pojištěné na patřičných místech. Zároveň mi okamžitě naskočila myšlenka, jak to Pán Bůh krásně a vtipně zařídil.