Zaznívá tedy hlas od Božího trůnu: „Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu!“

Na vykupitelské dílo Pána Ježíše se můžeme dívat s různou časovou perspektivou. Ježíš vyřešil naši minulost, dává smysl právě probíhajícímu okamžiku a otvírá nadějný pohled do budoucnosti. Přitom platí, že to nejsou tři různé oblasti našeho života, ale jen trojí pohled na jeden celistvý život. Zahleděnost jen jedním směrem je velmi nebezpečná. Přesto, když uvažujeme o večeři Páně vzhledem k tomu, co nás v životě čeká, smíme s velkou nadějí vyslovit, že v ní nedostáváme pouze odvahu dívat se do budoucnosti, ale že Večeře Páně tuto budoucnost přímo obsahuje. Kdykoli lámeme chléb a pijeme víno, připomínáme si Boží slovo: „Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“ (Zj 19:1–9)

Večeře Páně je pro nás přímým výhledem k Beránkově svatební hostině. V tu noc, kdy byl Pán Ježíš zrazen, pozval učedníky k večeři, která je měla ujistit, že po blížící se noci přijde rozbřesk – nový kalich v Království Otce. Zvěstovat smrt Páně, dokud On nepřijde, znamená zvát na Beránkovu svatbu, což není nic jiného, než zvěstovat naději, že to nakonec všechno dobře dopadne, ať to teď vypadá jakkoli. Ne z pozice nenapravitelných optimistů popírajících realitu, ale z pozice těch, kdo důvěřují Božímu beránku, který snímá hřích světa.

Večeře Páně je předzvěstí svatby, na které se bude slavit to, že to, co bylo nemožné, se stalo skutečností. To je také důvod, proč v první církvi neslavili večeři Páně v pohřebním hávu, ale s radostným a netrpělivým očekáváním druhého příchodu Krista. Každá večeře Páně může i pro nás být povzbuzením k dychtivému očekávání příchodu ženicha Ježíše.

Když už jsme si ale do knihy Zjevení sáhli pro obraz Beránkovy svatby, nesmíme zamlčet to, co o něm píše Jan: „Beránek, ten ukřižovaný.“

Slavíme a budeme slavit Ježíšovo vítězství. Je to ale vítězství vybojované na kříži. A to nikdy – ani na té svatební hostině – nepomine, ba naopak, bude to slavně vyvýšeno. Bude to svatba Beránka, toho obětovaného pro naše vykoupení. Je v tom hodně nečekané napětí, se kterým si tak úplně nevíme rady. Chceme si připomínat, ba i prožívat Kristův kříž, zároveň chceme připomínat a hlavně prožívat, že je živý a mezi námi – a řádně to spolu s ním oslavit. Naše vykoupení se podařilo, byli jsme jím získáni pro Boha jako jeho děti či jako nevěsta, kterou si Kristus přivádí před svého Otce. Ale bez kříže by nic z toho nebylo!

Tato víra spoluvytváří naše sebepojetí. Kdo jsem, když jsem uvěřil Kristu? Jsem člověk, který směřuje na Beránkovu svatební večeři. Uvěřil jsem tomu, že jsem pozván. Osobně, jmenovitě. A přijal jsem zároveň nabídku, aby mě Boží Duch na tu slávu náležitě připravil, jak z hlediska celkové očisty, náležitého oblečení, tak z hlediska vhodného chování.

Celková očista má co do činění s pokáním a znovuzrozením Božích dětí. Vhodný oblek může být tím, jaký způsob života si na sebe oblékáme – zda je to šat „vypraný v krvi Beránka“. A chování na svatbě plně koresponduje s Ženichovým srdcem pro lidi, pro které se obětoval.

Zaznívá tedy hlas od Božího trůnu: „Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu!“ Závěrem si položme otázku, koho se to týká. Koho Beránek zve? Ty už věřící, případně věřící a zjevně osvědčené? Nejsou to spíš ti ztracení, za které byl Beránek obětován? To bychom byli ale pozváni všichni na této zemi, zejména ti zoufalci, kterým se život nepovedl! Troufám si říci, že je tomu právě tak. Ale stejně tak platí, že pozvání lze i odmítnout, vymluvit se na moc práce s vlastním životem či pozváním pohrdnout a řešit svou spásu vlastními silami. Pozvání máme, záleží, co s ním uděláme!