Večeře Páně je jako když nás nejlepší kamarád pozve na večeři.

Není to veřejná akce, ale setkání přátel. Ale protože má i kamarády, které neznám, těším se, že poznám nové přátele. A co víc, když mě zval, řekl mi, abych vzal s sebou mé přátele, že by je moc rád poznal. Ježíš řekl: „Už vás nenazývám služebníky. Nazval jsem vás přáteli.“ V tomto smyslu mi jeho výrok: „Toto je mé tělo a krev, které vám dávám,“ vyznívá velmi lidsky. Obětoval se pro nás jednoduše proto, že nás považuje za své přátele.

Zkusme v našem setkávání u Večeře Páně objevit trojí projev přátelství. Přátelé tvoří společenství, usilují o jednotu a navzájem si pomáhají.

Přátelé tvoří společenství

Jak už bylo řečeno, na setkání přátel se zvou přátelé. Mohou mít zcela odlišné světové názory, společenské postavení, mohou mít za sebou řadu konfliktů, ale jsou to přátelé. Znají se jménem. Vidí si do talíře, ale jejich přátelství jim v tom tvoří bezpečí. Jejich přátelství utvořilo z jedinců společenství.

Pak ovšem záleží na tom, jak moc jsou otevření vůči svému okolí. Mezi lidmi to často dopadá tak, a to i v církvi, že vznikají skupinky přátel, kteří mezi sebe nejsou ochotni vpustit nikoho dalšího. Je to nejspíš přirozené. Ale u Večeře Páně se učíme jiné přirozenosti. Té Kristově. A ta nám říká, že ono společenství, které přijímá jeho tělo a krev, tvoří přátelství vycházející od Krista. Ne kdo je mým přítelem, ale kdo je Ježíšovým přítelem tvoří společenství Večeře Páně. A Ježíš říká: „Přijď, jsi mým přítelem. A ten druhý také. Zvu vás oba, abyste se stali přáteli. Aby mí přátelé byli i vašimi přáteli.“

Přátelé usilují o jednotu

U Večeři Páně vyznáváme usmíření s Bohem a tedy i spolu navzájem. Ne technicky, ale jako přátelé. Kristova oběť umožňuje přátelům, aby se opět usmířili a obnovili pouto jednoty.

Přiznám se, že mám velký problém s postojem, že když je mezi lidmi spor, neměli by chodit k Večeři Páně, leč tak, že by se předtím usmířili. To je, jako bychom řekli, že usmíření musíme dosáhnout z vlastních sil, kdežto Ježíš Kristus je tu pouze od toho, aby u Večeře Páně ohodnotil naši snahu. Neúčast u Večeře Páně by ovšem doporučena měla být, a to v případě, že někdo toho druhého nepovažuje za svého přítele, resp. za Kristova přítele. Tedy, pokud rušíš své přátelství se svým bratrem či sestrou, a tedy i s Kristem, pak nemáš u Večeře Páně co dělat, protože tam se scházejí pouze Kristovi přátelé. Ale pokud své přátelství nerušíš, pouze vaše přátelství zažívá otřes, pak není lepšího místa, kde se přátelství obnovuje, než Večeře Páně. Kristus boří zeď působící svár a z těch dvou tvoří jednoho člověka.

Přátelé si navzájem pomáhají

Charakterem první církve byl důraz na vzájemnou pomoc. Měli všechno společné, s radostí se dělili, nikdo mezi nimi netrpěl nouzi. Jako mezi nejlepšími přáteli. To byl projev plnosti Ducha Kristova. Korintští křesťané byli Pavlem napomenuti, aby čekali jeden na druhého, tedy aby vnímali přítomnost a potřeby druhých. Z jejich bohoslužeb se vytratilo přátelství. Zvěstování Kristovy smrti je hodnověrné pouze v prakticky projeveném zájmu jeden o druhého. Vždyť to jsou moji přátelé. Jak bych je mohl nechat trpět nouzi? Přiznejme si otevřeně, že mnozí lidé odešli z našich sborů, ne kvůli falešnému učení či nekvalitním kázáním, ale kvůli tomu, že nenašli v bratrské církvi přátele. Snad našli jiné společenství, kde pochodili lépe. Ale snad nás Duch Kristův nepřestane proměňovat do Kristovy podoby, aby napříště odcházet nemuseli.