Odpovídá předseda Církve bratrské David Novák

Má k otázce domácího násilí (v církevních rodinách nebo obecně) Církev bratrská nějaký oficiální postoj?

Oficiální postoj nemá, zároveň by asi nikdo v CB neřekl, že domácí násilí v jakékoli podobě je správné.

Jak autority CB pomáhají obětem domácího násilí ve svých sborech?

Na to nemáme přesný mustr. Vždycky se to odvíjí od konkrétního případu, takže v řešení jsme ponecháni tak trochu na pospas své kreativitě.

Co když oběť při hledání pomoci narazí na mlčení autorit?

Žel to se stává často. Autority totiž musí mít odvahu do problému vstoupit, zjistit si informace, dělat nepopulární rozhodnutí, a hlavně dříve či později jít do konfliktu. I proto nakonec raději autority mlčí.

Je odvaha kazatele, pokud ji prokáže, ze strany vyšších církevních autorit nějak reflektovaná, nebo se i kazatel ocitá na straně těch, kdo „zbytečně víří vodu“?

Záleží na tom, kdo je násilník. Pokud je násilník ze „skvělé sborové rodiny“, tak si i kazatel může zavařit na veliké problémy. Důležité je, aby kazatel do případů, kde je podezření na domácí násilí, nikdy nevstupoval sám. Měl by mít někoho, kdo mu s tím pomůže – a musí pracovat velmi opatrně.

Oběti agresorů, často navenek ukázkových křesťanů, se mnohdy setkávají s nedůvěrou, banalizací své situace a se snahou urovnat problém apelem na křesťanské smíření, odpuštění a trpělivost. V podstatě se děje to, co Jeremjáš v 6. kapitole, verši 14 popisuje slovy: „Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: »Pokoj, pokoj!« Ale žádný pokoj není.“ Existuje nějaká pojistka, že církevní autority nebudou oběti vytvářet další trauma nátlakem na „instantní odpuštění“ v podobě např. „tlusté čáry“ bez nezbytného a mnohdy dlouhého procesu vnitřního uzdravení? Kam se může oběť obrátit, když na ni bude tento tlak vyvíjen – tzn. když selže ten, kdo měl pomoct?

Ne, taková pojistka neexistuje. V našem církevním zřízení, a nejen našem, je autoritou pastor se staršovstvem. Když v jednání s obětí domácího násilí selžou, je na místě obrátit se na organizace mimo církev, které se domácím násilím zabývají – třeba Bílý kruh bezpečí nebo na specializované psychology. Otázkou je i to, jestli s řešením problému domácího násilí začínat u pastora. Někdy ano, ale někdy je moudré jít rovnou ke specialistům.

Bílý kruh bezpečí není křesťanská organizace. Křesťanský aspekt v domácím násilí uvnitř církevních rodin ale hraje důležitou roli. Nebude mít pak oběť sekundární problémy právě s církevními autoritami, když je obejde a poslechne radu nevěřících psychologů, která ve většině případů zní: „Musíte pryč...“?

Jenže jít pryč, zvláště pokud není síla ze sboru agresora vykázat, by měly poradit i církevní autority. Ohledně násilí si kladu otázku, jestli pomoc vždycky musí jít přes křesťany. Někdy je prostě lepší cesta přes odborníky. Takže když je v církvi někdo zkušený, obrátil bych se na něj, ale pokud tam není vůle a zkušenosti násilí řešit, tak bych šel rovnou za odborníky. Ani bezdomovcům nepomůžeme – potřebují Armádu spásy, my jim můžeme dát chleba, ale pomoc s komplexem jejich problémů je na odbornících. Stejně to platí třeba u narkomanů. Můžeme poskytnout první pomoc, ale dlouhodobá pomoc je práce odborníků na domácí násilí.

Dlouhodobá agrese v rodině je patologie, která se těžko léčí, a pokud agresor svoje chování nevnímá jako problém, který chce aktivně řešit, je to neřešitelné. Takže v mnoha případech následuje rozvod. Rozvod je hřích. Co je prioritou autorit CB v případě, že je nutné zvolit jednu ze dvou možností, když se vylučují: udržet rodinu a manželství, nebo zajistit obětem bezpečí?

Říct jen, že něco je, nebo není hřích, je zjednodušené. Neplatí to ani o zabití. Etické otázky se vždycky musí řešit v kontextu konkrétní situace. Jsem moc rád, že CB nevydává žádná oficiální prohlášení týkající se rozvodu, ale i jiných oblastí, jako třeba potratu, sebevražd… Máme směrovku v Písmu, která říká, že rozvod je proti Božím řádům, ale když se mě někdo ptá na rozvod, tak mu odpovídám, že potřebuji znát tu situaci. Takže pokud je přede mnou oběť domácího násilí, která je systematicky terorizována, tak moje odpověď je rozvod. Tím neříkám, že s rozvodem souhlasím, ale je potřeba toho člověka chránit. Ochrana života stojí výš než zachování vztahu za každou cenu.

Lze jako odpověď na tuto situaci slyšet Ježíšova slova: „Milosrdenství chci, ne oběť“?

Určitě. Tady vidíme, že Ježíš nerelativizuje etiku, ale nade vším stojí Boží milosrdenství. A podle toho to člověk musí posuzovat.

Agresor chce obvykle rodinu udržet, protože jemu stav vyhovuje. Domácí násilí je skryté za dveřmi domovů. Z pohledu zvenku to pak vypadá, že oběť je viník, protože to ona rozbíjí „fungující“ rodinu, když se na konci sil rozhodne odejít. Co je v prostoru CB potřeba udělat, aby se oběť této stigmatizace zbavila?

Mít odvahu. Někdy jsme zbabělí, takže se postavíme na stranu tyrana. Nechce se nám jít do konfliktu a raději jdeme cestou menšího odporu. A když je někdo tvrdý, a navíc má plnou pusu biblických veršíků, tak mu prostě ustoupíme. Nechceme si pálit prsty. Církev má mít odvahu postavit se na stranu oběti a vytvořit jí prostor, kde nemusí cítit žádný pocit viny. Problém je v tom, že domácí agresoři velmi často vykazují rysy psychopatie. A setkat se s psychopatem je velmi nepříjemné. Radkin Honzák, který se touto problematikou zabývá, na otázku „Co máme dělat s psychopatem?“, říká s nadsázkou: „vykleštit“. A protože to nejde, tak radí: „Utečte“. S psychopatem totiž není domluva možná. Protože ale někdy utéci není kam nebo to není tak snadné, církev musí mít sílu a odvahu neutéct, postavit se a ochránit oběť. Ale stojí to strašné energie, mnoho sil a kazatel ani nikdo jiný zde nemůže jednat sám. Musí se za něj postavit tým. Jedince, který se za oběť postaví, to jinak smete.

Je z pohledu církevních autorit a následných kázeňských postihů rozvod oběti domácího násilí posuzován stejně jako rozvod agresora?

Určitě ne, rozvod oběti je v tomto případ legitimním krokem. Problém u rozvodu je ale v tom, že nevíme, proč se to stalo. Ví to ale člověk, který s manželi rozvodem procházel, proto by sbor měl respektovat závěr člověka, který situaci zná. Konkrétně – byl jsem u některých rozvodů a vím, co se tam odehrávalo. Považoval bych přímo za opovážlivost, kdyby do toho začal mluvit někdo ze sboru bez informací, které mám já. Očekávám, že mi budou lidé ve sboru důvěřovat, když např. nikdo v kázni neskončí. Je dobré, aby si lidé ve sboru uvědomili, že jim do určitých věcí nic není.

Má vedení CB nějak pojmenován postup, jak dál pracovat s oběťmi domácího násilí poté, co násilí skončilo? (Práce s traumatizovanými dětmi, nějaká systematická církevní péče o rozvedené…)

Systematicky nemáme rozpracováno nic. Máme ale často kontakty na lidi, kteří se tím více zabývají. Takže kdyby za mnou přišla oběť domácího násilí, tak bych věděl, za kým ji poslat, aby s ní dál systémově pracoval. V některých sborech máme pak profesionální terapeuty, za kterými jsem připraven poslat oběti domácího násilí, které mě požádají o pomoc.

Agresorem se mnohdy stává člověk, na němž byla v dětství páchána podobná agrese. Co by Církev bratrská dělala, kdyby za nějakou církevní autoritou přišel rovnou agresor s tím, že chce z tohoto „začarovaného kruhu“ ven?

Bylo by to krásné, ale mám pocit, že představa, že si tyran chce nechat pomoct, je sci-fi, protože to jsou často lidé, kteří nevidí svoje chování jako problém. Ale čistě teoreticky, kdyby se to stalo, tak určitě velmi rád pomůžu. Vím, za kým ho poslat. Zásadním předpokladem ale je, že musí uznat, že tu pomoc potřebuje. Pokud se bude s někým chtít setkat jen proto, aby sobě a okolí dokázal, že je ten správný, tak mu není pomoci.