Léto 2021

V době, kdy píšu tyto řádky, pandemie pomalu ustupuje. Snad ustoupí definitivně, ale snad příliš rychle nezapomeneme. Na co? Pokud jste někdy prožili těžší nebo těžkou nemoc a zároveň se z ní vyléčili, možná jste si dávali předsevzetí, že změníte nezdravé stravovací návyky, budete pít méně kávy, začnete procvičovat záda, začnete chodit na zdravotní procházky, budete více času trávit se svými blízkými, budete se více modlit a číst Písmo. Prostě nemoc člověkem otřese a dovede ho k tomu, že si leccos uvědomí. Třeba že už tu nemusel být a že aby na tomto světě ještě nějakou dobu pobyl, měl by se sebou něco dělat. Stejně tak že by si měl více vážit času, který mu byl darován. Jenže jak jde čas, mnohým dříve či později otrne, na svoje předsevzetí zapomenou a za pár dní či týdnů jsou tam, kde byly. Důvod je jednoduchý. Životní návyky se mění velmi těžko, stejně tak různé zlozvyky.

Zpět k pandemii. Zatřásla s námi a zároveň jsme se v jejím stínu mohli leccos dozvědět jak o sobě, tak o církvi a našich sborech. Napadá mě několik věcí. Když jsme prožívali uzamčení země a s tím související vzájemnou izolovanost, ukázalo se, jak je úžasné, když někdo projeví zájem a zatelefonuje, jak to zvládám atd. Když někdo dokáže odhlédnout od svých problémů a zajímat se o druhé. Občas jsem volal různým lidem, ani jednou se mi nestalo, že by mi někdo položil telefon a myslím, že moje telefonáty si nikdo nevykládal jako otravování. Párkrát si někdo vzpomněl na mě a potěšilo mě to.

Další lekcí bylo, že na podobné situace jsou lépe připraveny sbory, které praktikují skupinkový model. Je totiž naivní si myslet, že jeden kazatel obslouží celý sbor. Pokud ve sborech fungují skupinky, pak jejich členové o sobě vědí, mohou si pomoci a společně nést různé těžkosti. Nejsou odkázáni na to, až jim kazatel nebo někdo z vedení sboru zatelefonuje.

Po skoro roce mnozí říkají, že jim velmi chybí společenství, že mají hlad po sboru, po setkáních s bratry a sestrami. Bylo by dobré, si toto zapamatovat a znovu si uvědomit dar, kterým společenství je. Zvláště až nám otrne a třeba neděle ve sboru se nebudou zdát tak atraktivní, jako výlet někam do přírody.

Pandemie nás více či méně konfrontovala se smrtí. Umírali nebo těžce onemocněli i lidé v našich sborech a pokud vím, mnohé sbory to vedlo k intenzivnímu modlitebnímu zápasu. To je jistě dobře, ale v této souvislosti mě napadá přísloví, že v zákopech nejsou ateisté. Tedy jinými slovy – tváří v tvář smrti všichni volají k Bohu. Přál bych si, abychom v modlitbách pokračovali, a to nejen když nám teče do bot.

Pro mnoho rodin bylo nesmírně zátěžové být skoro rok s dětmi na domácí výuce. Zároveň nejen děti, ale člověk obecně vydrží velmi mnoho a rok doma z dítěte neudělá do konce života postiženého jedince. Zároveň ale jsme si možná ještě více mohli uvědomit, že nám o naše děti jde a vidět je někdy až chátrat za počítači bolelo. Proto nově promýšlejme službu mladé generaci. Na závěr jedna výzva. Zkusme pojmenovat jednu věc, kterou bychom na základě pandemie chtěli dělat jinak a lépe.

Životní návyky se mění velmi těžko, stejně tak různé zlozvyky.