Je pozoruhodné, jak některé věci získávají svou hodnotu. Tak třeba desetikoruna z roku 1993 může mít hodnotu až 30 tisíc korun. Musí to být ale jeden z exemplářů, které byly vyraženy s chybou. Na rubové straně je v číslici 1993 příčná čára, která protíná „Kč“ o něco výš než u běžných mincí. Skoro se vyplatí prohlédnout si desetikoruny v peněžence, pokud nám to zrak dovolí, a potom spěchat za znalcem.

Nebo ještě jeden příklad. V americkém Wyomingu byla v roce 2016 objevena dobře zachovaná kostra 150 milionů let starého allosaura. Teď byla v Paříži vydražena za více než tři miliony eur. Vyvolávací cena začínala hned na jednom milionu. Pravda, je toho starého netvora slušný kus.

U nás je šance, že bychom něco takového našli při hloubení studny nebo základů, asi dost mizivá. Zvyšuje se jen tím, že příšera je mnohem větší než desetikoruna, takže bychom ji asi nepřehlédli.

Jak ale vlastně ohodnocení takové věci vzniká? Proč by kousek kovu a nějaké kosti měly mít nějakou zvláštní cenu? Je tomu vlastně stejně jako u čehokoli jiného. Cena vzniká dohodou. Něco mám a můj protějšek to chce. Čím víc to chce, tím víc je ochoten dát. Cena není „vepsána“ ve věci samé ani na ní není uvedena nesmazatelnou věčnou barvou. Vzniká dohodou na základě naší potřeby a touhy.

Někdy ale o ceně nemůžeme mluvit, třeba když jde o cenu lidského života. To fungovalo jen při obchodování s otroky, ale jen proto, že byl člověk pomýleně zaměněn za věc. Život se dá obětovat, a tak ho „směnit“ za nějakou hodnotu, ale nedá se koupit a prodat.

Je to zajímavé zjištění, že to nejcennější můžeme jen mít, ale není to na prodej ani ke koupi, že?