Před únorem 2022 jsme znali muže z Ukrajiny, kteří tu pracovali, aby uživili svoje rodiny kdesi daleko. Teď jsou doma a bojují – a sem před válkou utekly jejich ženy. Ale nesedí a nelitují se. Stojí na pódiu a zpívají. „Bože, jsi živý… a živá bude Ukrajina.“ Melodie je v moll, člověku se svírá srdce.

Teď jsou to ony, tyto ženy, kdo posílají domů pomoc. Z bolesti se začalo rodit celkem neuvěřitelné dílo. Evi, byla jsi od samého začátku u toho. Kdy a jak vznikl Sonjašnyk?

Když začala válka, začali do Litomyšle proudit uprchlíci. V litomyšlském rodinném centru pro ně Petra Benešová a Olga Radimecká organizovaly humanitární pomoc a já jsem se k nim hned přidala – nemohly jsme jen tak sedět a prostě na to koukat. Nešlo to. Po půl roce pravidelné pomoci jsme věděly, že deky a pánvičky už nestačí a že příchozí potřebují víc než vybavení domácnosti. Za pochodu jsme každá přemýšlela, co dělat pro potěchu raněných duší, pro výuku češtiny atd. V Litomyšli míváme nedělní ukrajinské bohoslužby, a tam jsem si uvědomila, že Ukrajinky hezky zpívají. Zpívaly občas i při práci, když jsme něco společně podnikaly, a tak mě to napadlo, že kdybychom měly sbor, mohly by se učit česky zpěvem a ještě by jim to dělalo radost. V té době k nám Pán Bůh přivedl Irynu Daineku, ukrajinskou psycholožku a ředitelku Humanitární organizace James House ze Žitomyru, a také českou maminku Martinu Sirovou, kterou jsem nikdy předtím neviděla, ale byla aktivní na sítích, chtěla nám pomoct, a tak jsme ji přibraly do týmu. Iryna mi řekla, že na Ukrajině nejsou zvyklí jako u nás na volnočasové aktivity. Když to nebude mít praktický cíl, Ukrajinky nepřijdou. OK. Budeme zpívat česky a ukrajinsky, před Vánocemi uděláme koncert s jarmarkem v Novém kostele a vybereme peníze na pomoc Ukrajině. To bude náš cíl a konec. Já jsem to mohla zabezpečit organizačně a Martina, která léta vedla brněnskou scholu, vzala dirigování. A tak to všechno zapadlo do sebe jako puzzle a v říjnu jsme měly první zkoušku.

Vzpomínáš si na první koncert?

První koncert měl být vrchol toho všeho snažení a také závěr. Tečka. Legrace je, že v létě Martina zjistila na nějaké obří rodinné oslavě, že je příbuzná s Pavlem Helanem a ačkoliv jsme ještě neměly snad ani jednu zkoušku Sonjašnyku (jméno vymyslela Martina), okamžitě ho přesvědčila, že by v Litomyšli měl mít vánoční koncert a my s ním zazpíváme pár ukrajinských písní. Dodnes nechápu, jak na to Pavel mohl kývnout, ale udělal to. To je pro mě Boží zázrak a začátek jednoho velkého Božího díla. V prosinci 2022 jsme měly první koncert s Pavlem Helanem a kvartetem. S Pavlem jsme se všechny viděly poprvé v životě v neděli v jednu hodinu na zkoušce a ve čtyři byl koncert. Vyšlo to skvěle. Díky Bohu. Když na ten koncert pak ukrajinské holky vzpomínaly, říkaly nám, že o těchto Vánocích byly moc šťastné i smutné zároveň, ale jednou jedinkrát byly jen a jen šťastné – na koncertě Sonjašnyku. To byla pro mě a Marťu asi ta největší odměna.

Zpívaly jste se na pódiu vedle Hradišťanu a několikrát i v televizi Noe. Našinec ví… ale dochází těm ukrajinským maminkám, co všechno dokázaly?

S Hradišťanem to byl zážitek ohromný, ale taky stres, jestli to zvládneme. Opravdu jsme dřely, nedalo se jinak – a Martina z nás vytáhla maximum. S Noe bylo taky fajn. Největší přidanou hodnotou přenosu bylo, že ho mohli sledovat příbuzní holek na Ukrajině. Konečně mohly ukázat doma, co tu dělají, že jen neutekly, ale že pracují pro Ukrajinu. Světlana mi tenkrát řekla: „Když jsem byla na Ukrajině, chodila jsem do práce, domů, do práce, domů. A tady zpívám s Pavlem, vystupuji v televizi. Tomu bych nikdy nevěřila.“ Nasmály jsme se. My se vůbec na Sonjašnyku nasmějeme, a to je pro ty naše holky moc důležité.

Za každým koncertem, za každou maličkostí, kterou prodáte, je kus naděje pro Ukrajinu. Máte přehled, co všechno jste už díky všem těm koncertům a aktivitám mohli na Ukrajinu dovézt?

Díky Bohu máme za sebou přes 2 miliony finanční pomoci, která šla na kamna a dřevo pro Ukrajinu, na lékárničky pro vojáky, na hygienické prostředky, jídlo a další. Iryna s manželem odvezli přes 9 tun humanitární pomoci, kterou jsme sehnaly. Jeli od začátku války 10x.

Teď vychází vaše první CD „Ještě chvíli“. Můžeš ho představit?

Rozhodli jsme se vydat první malé CD k výročí invaze. Pavel tam má dvě písničky s ukrajinskými přáteli a naším violistou Vojtou Mrověcem a třetí – „hlavní pecka“, jak říká Pavel, je naše společná Spasená Ukrajina od autora Nazara Vlasjuka. Pokud byste vznik našeho CD chtěli finančně podpořit, můžete to udělat prostřednictvím sbírky na donio.cz, budeme moc rádi. Věříme, že tuhle investici opět proměníme v pomoc Ukrajině.

Celá ta dvouletá bolavá, na dřeň jdoucí a nadějeplná cesta souboru Sonjašnyk bude shrnuta v televizním dokumentu. Na co se lidé mohou těšit?

Bude to překvapení i pro mě. Martin Rýznar, který dokument připravuje, s námi byl na několika koncertech, doprovázel nás, točil, mluvil s holkama. Bude to plné zpěvu, ale i těžkých příběhů, citu, slz a radosti. Jako Sonjašnyk.