Jsme osm let manželé, je nám 29 a 30 let a máme tři děti do šesti let. Čtvrté dítě je na cestě. My vlastně také – opustili jsme běžný život a momentálně žijeme ve Francii v opatství Hautecombe, v centru pro formaci mládeže a ekumenickou misii komunity Chemin neuf.

V Čechách jsme prožili krásný čas s Bohem v bratrství Kána – to je společenství od komunity Chemin neuf, kde se lidé zaměřují na své manželství – snaží se jít s Bohem a se svým partnerem nějak intenzivněji. Moc se nám to líbilo a toužili jsme ještě po něčem víc, tak nám komunita nabídla formaci v zahraničí. Znamenalo to opustit práci v Čechách, byt v Praze, zanechat za sebou vše, co pro nás znamená domov. Měli jsme na vybranou: buď si dál krásně žít život, který si naplánujeme, v pohodlí Prahy se vším servisem, nebo se posunout v mezilidských vztazích i ve vztahu k Bohu, a dát mu ještě větší důvěru než doposud. Byla to výzva. Připomínalo nám to Petrův riskantní krok z lodi na vodní hladinu – krok za Ježíšem. Cítili jsme nabídku komunity jako pozvání od Něj. Na Káně nás hodně oslovilo, že „Bůh je tam, kde jsou dva nebo tři v jeho jménu“. Chtěli jsme být tam, kde je Bůh uprostřed svého lidu, a v ekumenickém společenství komunity jsme jej cítili intenzivně. Každý člověk ho někde dokáže vnímat víc. A tak jsme se ptali Boha, kde je teď konkrétně naše místo. Kde se k němu teď můžeme my víc přiblížit.

Místo, kam jsme se původně stěhovali, bylo ve Španělsku, a naše věci jsme plánovali poslat autem, které stěhuje lidi v rámci komunity po Evropě. Stěhovací auto jelo přes Prahu už v půlce léta, ale s komunitou ve Španělsku jsme byli domluvení, že přijedeme až v září – na začátek formace. Byt jsme se tedy rozhodli vystěhovat v červenci a srpen trávit cestováním po Česku. A právě v té době jsme zjistili, že čekáme miminko. Dali jsme to vědět komunitě a ta začala zvažovat, že by nás poslala jinam, kde bude pro nás i pro komunitu jednodušší zajišťovat porod. Vůbec nic nebylo jisté, všechno byla otázka souhry mnoha faktorů, mnoha domluv. My jsme už byli podle původního plánu vystěhovaní a věci se vezly někde Evropou do Španělska. Najednou jsme však nevěděli, kde skončíme. Uvědomili jsme si, že jedinou neměnnou jistotu máme v Bohu. Těhotenství jsme přijali jako zázrak a Boží intervenci. Věřili jsme, že je to vskutku Bůh, kdo má vše pevně v rukou a ve své režii. Důvěřovali jsme mu, že nás pošle na to nejlepší místo. Vyrazili jsme ještě na týdenní akci Kány sloužit manželským párům, pak jsme postupně navštěvovali příbuzné – a na konci srpna se věci vyjasnily a padlo definitivní slovo, že pojedeme do Francie. Ta zpráva nás moc potěšila, Francie se nám samotným zdála jako dobrá volba. A naše věci už se mezitím v rámci komunitního transportu stěhovaly Francií do našeho nového bydliště v Hautecombe.

Teď už se můžeme trochu ohlédnout i za životem v komunitě tady ve Francii. Není to nic lehkého, ale je to obohacující. Především je to pro nás veliká radost, zažívat společenství takto intenzivně. Samotná formace obsahuje přednášky, společné sdílení i modlitby, budování osobního vztahu s Bohem. Každý si zde může hledat svoji osobní cestu s ním. My konkrétně vnímáme, že se tu upevňuje povolání našeho páru. Postupně se tu do sebe skládají střípky. Duch svatý nás spojuje a skládá svoje dílo. Cítíme silné povolání pracovat pro jednotu Božího lidu. Máme před sebou rok ve Francii – a uvidíme, kam dál nás Bůh povede.