Ve čtvrtek pak jsem se oblékl do vojenských šatů a odpoledne celý I. batalion šel do Čáslavi pro pušky. Překvapil nás ale takový déšť, že jsme rozmokli do kůže. Že ale bylo teplo, nebylo to nepříjemné.

Tam jsme se zdrželi až do večera a šli nazpět potmě do Třebešic. Já ale hned šel do Hory a klidně se vyspal, mysle, že již naposledy. V pátek pak jsme se úplně vystrojili a pak přišel rozkaz, že pojedem do Bosny. A já vzkázal mé drahé ženušce, aby mne v neděli navštívila, a proto jsem si odpoledne vypůjčil kolo a jel jsem do Hory říci, aby Stázička příjezd ke mně překazila.

Odpoledne jsme přísahali věrnost našemu mocnáři a pak slyšeli slavnostní řeč, abychom byli věrni a udatni. Večer pak jsme se ubírali za zvuků hudby do Čáslavi na nádraží, kamž jsme přišli asi v jednu hodinu po půl noci, byli jsme uvaginýrováni do připravených dobytčích vozů a čekali na odjezd. Ten hluk nelze vypravit, to může pochopit jen ten, kdo to zažil. Většinou mužstvo bylo opilé, zdrcené. Ó, jak blaze je tomu, kdo i v takovém hluku dovede se utišit v Pánu. I já tiše ku Pánu vzhlížel, a měl jsem pokoj.

Z Čáslavi jsme vyjeli asi v 6 hodin dne 1. srpna, za krásného jitra, kdy slunko mile svítilo, ale v srdci byla úzkost a bázeň z útrap na cestě daleké. Brzy nesnesitelné vedro činilo nám cestu obtížnou. Já prosil Pána za trpělivost, abych s ostatními nereptal, ale byl silný ku snášení všech obtíží. Poznával jsem čím dál více, jak veliká to milost být Páně. V myšlenkách svých stále jsem si připomínal ta milostná zaslíbení Boží, a tak se potěšoval.

Cesta nám trvala čtyři dny a čtyři noci. Jeli jsme až do Brčky, kde jsme od pěti hodin ráno až do dvou hodin odpoledne odpočívali a pak šli asi pět hodin do jedné vesnice jménem Grakškulak, kde jsme lágrovali. Ach na tu cestu nezapomenu nikdy. Unaveni po pěti bezesných nocích, nastoupili jsme ten marš v horku a prachu za 35 °C. Jak mnoho trpělivosti je potřebí, to ví snad jen ten, kdo takového něco zakusil. Brzy po stranách leželo množství unavených, nemohouce dále jíti. A jak by také mohli, když tolik mnoho alkoholu otrávilo jejich svěžest a sílu. Ó, jak mne blaží, že nejsem otrokem alkoholu, a že mohu s jasnými myšlénkami kráčeti uprostřed těch tabákem a alkoholem se potácejících kamarádů. Ovšem, že mezi nimi jsou též slabí, ale na to není bráno žádného ohledu. Jen jeden případ uvedu, jak nakládáno bylo s unavenými. Jeden svobodník klesl únavou a zůstal v bezvědomí v příkopě ležeti. Co nyní, když s tak velikým transportem, čítajícím skorem 600 mužů, ani jediný lékař nebyl, a ti, kteří byli jako záchranná společnost vyzbrojeni, nevzali sebou nic k občerstvení. Co jiného zbývalo než se pokusit o vzkříšení, vodou a obklady. A tu jede v automobilu jeden major a ještě s hněvem volá: já mohu jet a ty nemůžeš jít? Ó ta lidskost. Slovo Boží praví, buďte milosrdní, jak těžká zodpovědnost pro takové nemilosrdné. Přišli jsme na místo asi v 10 hodin večer, vypili kávu, totiž černou vodu, a ustýlali si na jedné stráni k nočnímu odpočinku. Prvá noc pod širým nebem, ale příjemná. Každý jsme si vzali kus suché trávy, jež byla tam ve stohu, přikryli celtami a plášti a sladce usínali. Ó, veliká útrapa to je v takovém parnu mašírovat, když taková váha svírá záda i prsa a ztěžuje tím dýchání. Srdce mi bilo v rychlém tempu, tělo pálilo, nohy se chvěly. Po vroucí modlitbě, v níž jsem své drahé Pánu poroučel, jsem usnul a spal až do pěti hodin. To bylo ráno dne 6. srpna ve čtvrtek a my, posilněni klidným spánkem, vesele jsme si vykračovali k dědině, kamž jsme přišli asi o čtvrté a půl hodině odpoledne, a byli s jásotem vítáni od aktivního vojska našeho praporu, který tam byl ubytován na poli jednoho Žida. A tím časem nám již nastala vojenská opatrnost, nebo Srbové se již objevovali a nás znepokojovali. Byli jsme ubytováni pod celtami, jídlo bylo dobré a včas, tak jsme tam byli spokojeni. Strávili jsme tam dvě noci. První byla klidná, nám k posile, i celý nastalý den 7. srpna. Ó, jak nám to bylo k občerstvení a posile, dost se vyspati a najísti. To asi byla ale ta poslední klidná noc. Neb noci nastávající jsme byli vyrušeni střelami našich patrol a bylo po spánku.

Vše jsme si připravovali k odchodu blíže srbským hranicím a ve dvě hodiny v noci jsme vymašírovali za svitu měsíce a pěkného chladu. Pěkně se nám to šlo a v šest hodin jsme přišli na jeden plac stranou Janiny a tam jsme čtyři hodiny odpočívali a při tom obědvali.