V lavici modlitebny sboru Jednoty českobratrské na Smíchově sedí šestiletý chlapec. Na stupínku zpívá pěvecký sbor: „Často sedám přemýšleje, slunce když jde k západu, kde se octnu zítra ráno? Rci, můj Bože, kde budu. Zdaliž budu v kruhu živých těšiti se svobodě…“ V té písni má rád, jak hluboké mužské hlasy rytmicky podporují melodii žen. Zpívá i jeho matka. Četným posluchačům v sále ta slova připomínají jejich vlastní obavy. Píše se totiž rok 1937, ze sousedního nacistického Německa znějí výhrůžky na adresu Československa a kolem českých řek, na kopcích a v pohraničí se horečně budují betonové obranné pevnůstky Československé armády. Co bude zítra? Musíme hájit svou masarykovskou republiku, svou svobodu! Bude válka? – Dnes vzpomínám. Ten chlapec jsem já sám.

Pro mě byl tatínek vždycky někdo, kdo věděl, co se musí a také udělá. Tatínkům se věří. Chodím do prvé třídy obecné školy v Radlicích, na konečné tramvaje číslo 18. Kluci Radličáci tam bydlí v takových úzkých a zamotaných uličkách domků jako z pohádky. Jsem na návštěvě u spolužáka Janského. Hrajeme si v kuchyni a na kredenci hraje rádio, skříňka jako menší noční stolek. To každý nemá. Mladí muži nedávno za mobilizace nastoupili do armády a jsou na hranicích bránit republiku. Tady se sešlo několik tatínků, napjatě poslouchají zprávy. A pak se to stalo. Pláčou jako kluci! Jak to? To přece tatínek nikdy nedělá! Jsem z toho celý vyjevený. Rádio hlásilo zděšeným občanům, že hlavy spojenců uzavřely právě s Hitlerem v Mnichově dohodu, a Češi mají odstoupit Němcům sudetské pohraničí i s těmi pevnostmi a se zbraněmi. Vydrží na světě mír před těmi po zuby ozbrojenými nacisty? Utíkám zděšeně domů. Je mi jasné, že teď se stalo něco hrozného a nikdo neví, ani tatínek, co se ještě stane. Říkalo se přece: „Republiku nedáme, radši si ji zbouráme.“ Co nás čeká? To bylo koncem září 1938.

Neděle. Do shromáždění do našeho sboru jdu s tatínkem jako vždycky pěšky. Radlickou ulicí, kterou se dolů řítí tramvaj. Dole v zatáčce vždycky brzdí, až to kvičí. Pak jdeme kolem smíchovského nádraží, kde s kouřem funí posunovací lokomotivy, a dále směrem k Tatrovce. Je brzo ráno, v ulici prázdno, a najednou tu jede selský vůz, žebřiňák tažený koníkem. Na voze vezou horu peřin a v nich sedí rodina. Sedláček s bičem v ruce unaveně zastavuje. Prchají z pohraničí. Jde tam mezi Němci o život. Na voze mají jen to, co popadli. Dojeli do Prahy, ale nevědí, ke komu. Kam dál? Ani můj tatínek neví, co by poradil. Jsem malý kluk, šťastný, že mám rodiče a sestru. Šťastný, že mám svůj domov.

Dostáváme takové podlouhlé šedivé plechové válce s plynovými maskami. Neumíme si je ještě na hlavě dobře zajistit gumičkami. Šroubují se na ně filtry a těžko se v tom dýchá. Už máme na oknech zatemnění a policajt hlídá v noci, jestli to někde neprosvítá. Po nebi svítí pruhy světlometů, ale lampička v noci smí mít jen modré sklo. Máme strach. Skutečný. Posloucháme, jak houkají sirény. Pozná se z toho, jestli na nás letí nepřátelská letadla, abychom si připravili masku, nebo že už letí pryč. Noc je úplně černá. 15. března 1939 pražskou ulicí projíždí vojenská kolona motocyklů se sajdkárami, a v nich muži v přilbách a šedých uniformách. Lidé je zdraví pěstmi. Padá nevlídný mokrý sníh. Okupace! Jsme pod ochranou Velkoněmecké říše a z Pražského hradu kouká na Prahu z okna Vůdce – Adolf Hitler. Je spokojen. Zřídí tu protektorát. Praha je prý starobylé město římské říše národa německého. Mají už seznam, podle kterého rychle sbírají nepohodlné osoby, které pošlou do koncentračního tábora. Mezi kluky se povídá, jak si vojáci libují pražské párky s pivem. Doma takový blahobyt nemají. Okamžitě platí všude vedle korun také marky, jedna za 10 korun. Mají to za babku. Vůdce osobně nařídil uzavřít všechny české vysoké školy, protože čeští studenti demonstrovali. Jsme teď Protektorát Čechy a Morava. Na Slovensku mají Slovenský štát. Má podivnou slovenskou samostatnost, kde se musejí poslouchat Němci.

Do školy chodíme jako dříve, ale všechno se mění. Místo statečných básniček na stupínku se teď učím mlčet, protože pravda se stala životu nebezpečným tajemstvím, které nesmím prozradit. Pravda je doma, pravda se nezměnila, ale lidé jsou teď nebezpečnější. Už vím, co je opatrnost. Všiml jsem si také, že tatínek teď novinám už nevěří, ale Bibli věří pořád stejně.

Němci pronikli tanky rychle do Paříže. Koupili jsme rádio a posloucháme co se děje. Z tlampačů slyším pořád dokola vojenskou písničku: „Drinken wollen wir der kühlen Wein… denn wir fahren, gegen Engeland!“ Německy neumím, ale už to umím i německy zpaměti, jak to opakují, že jedou na Anglii. Kdo má rádio, ladí Londýn. Také se to učím. Není to vůbec snadné. Na krátkých vlnách kvílejí rušičky a knoflíkem se musí zachytávat okraj vysílacího pásma. Občas rušení trochu ubývá, pak lze na chvíli zachytit pravdivé válečné informace. V Londýně Němci ještě nejsou. Tohle Němce štve a začali ho bombardovat.

Na knoflíku máme teď povinně navlečen růžový papírek s varováním, že „Poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, nebo i smrtí“. Posloucháme dál, ale zprávy jsou nepěkné. Ve škole se učíme povinně němčinu. Obchody, ulice, města, vše se všude píše dvojjazyčně, nejprve divným písmem německy a jen potom česky. Protože jsem už ve 4. třídě obecné, rodiče mě hlásí na gymnázium. Ve škole na Smíchově mě posazují do lavice, abych dělal zkoušky. Deska, na které se píše, je vyvrácena. Žádám o přesazení do jiné lavice. To nejde. Zasedací pořádek musí být dodržen, jinak by pan inspektor nevěděl, kde jsem. Pořádek je dobrá německá vlastnost. Byl diktát a pak mám odpovědět písemně na nějakou otázku. Všecko německy, ovšem. V kurentu, té germánské abecedě, si nejsem vůbec jistý. Pan inspektor zahlédl mé rozpaky a jde ke mně. Pokus o dohovor mezi námi je marný. Pan inspektor neumí česky. Potom máme malování. Říšskoněmeckou vlajku jsem zpaměti barevné pěkně namaloval, ale u hákového kříže omylem háky zahnul na nesprávnou stranu. Házení granátem při zkoušce tělesné zdatnosti nezvládám. Asi nejsem schopen poněmčení a do českého gymnázia nemohu být proto přijat.

Hácha je loutkový český prezident a česká vláda je pod kontrolou. Německá státní policie gestapo pase po skupinách českého odporu. Všechny události silně prožívám. Cítíme trvalé ohrožení. Náhlé noční zatýkání, sadistické mučení, výslechy jsou i pro mne skutečností, která hrozí mému světu. I já jsem zodpovědný za klid domova, jako všichni, kteří padli gestapu do drápů a snad nemlčeli, jak měli.

Německá válečná mašinérie využívá český průmyslový a zemědělský potenciál k válečným účelům. Doma smí zůstat jen to, co zbude. Průmysl pohlcuje nové a nové pracovní síly země. Mizí lidé, potraviny, produkty civilních služeb. Maminka každý den vystojí někde frontu na potraviny. Chleba, mléko, maso, i bonbóny jsou na příděl. Boty, textil, všecko. Nepřijdeš k pultu včas, zbude na tebe kost. Koupíš u pekaře housku? I těch několik dekagramů ti pekař odstřihne z přídělového lístku. V prodeji je umělý med, chemický výrobek nahrazující cukr. Kdysi jsme měli blahobyt. „Kdysi“, říkáme si smutně. V Radlicích na statku někdy prodávají mléko, které nadojí nad předpis povinné státní dodávky. Chodím tam ráno s bandaskou a čekám ve frontě – bude, nebude. Dnes je prý v obchodě naproti zelí. Běž tam rychle! Na balkoně v bedně krmíme králíka. Chodím denně na trávu. Ne, to není ještě hlad, ale ty boty ti ještě musejí vydržet. Naše rodina je ostrovem míru. Tam, za dveřmi je válka. Jak bude zítra? Na veřejnosti se množí oběti rasové nenávisti. Terči pronásledování jsou Židé.

V tramvaji, na ulici, s lítostí vídám postrašené lidské trosky označené velkými žlutými hvězdami na kabátě s nápisem „Jude“. Krčí se u východu z tramvaje. Nesmějí si sednout, ani když je volné místo. V transportech je seřadí a zmizí do neznáma.

Náčelník říšské tajné policie Reinhard Heidrich je jmenován zastupujícím protektorem, aby udělal konečně v Protektorátu pořádek. Je to výborný houslista, ale i inteligentní kat. Měl již tajný plán, jak Češi, jako národ, musejí zmizet. Jedním z jeho prvých opatření je zatčení statečného předsedy protektorátní vlády, generála Eliáše, který podporoval finančně rodiny zahraničních vojáků a zatčených ze zdrojů prosperujících podniků. Ví, že zatčení nepřežije. Krutý Heidrich je roku 1942 při atentátu smrtelně zraněn. Je vyhlášeno stanné právo. Vídám denně rudé vývěsky se seznamy popravených rukojmí z řad inteligence. Probíhají brutální zátahy proti odboji.

Moje sestra Noemi chodí do obchodní školy v Resslově ulici. Dnes se hned vrací domů. Školu obsadilo vojsko a z oken ostřeluje okénko kostelní krypty, kde se skrývají atentátníci. Důlky v kameni po té divoké střelbě jsou tam stále vidět.

Přestanu vyprávět. Hrůzné frontové válečné scény jsou ještě od Prahy daleko, ale tady v Praze se na ulici střílí! Nikdo neví, kdy ani jak by mohla válka skončit. Žijeme ze dne na den s modlitbou, aby náš rodinný ostrov míru byl zachován. Domov víry, naděje a lásky. Díky za něj Bohu.