Probouzím se do zataženého, mírně deštivého Štědrého dne. Letos je to jeden z těch „nedělních“ Štědrých dnů, které nám kalendář čas od času přináší. Dnešní dopoledne tedy nebudu trávit běžnými předvánočními úkony. Jde se totiž do shromáždění.

Možná by bylo srozumitelnější napsat „do kostela“. Tím by ale mohlo dojít k nepřesnosti, protože v Černošicích máme ještě kostel Nanebevzetí Panny Marie, který navštěvují naši katoličtí spoluobčané. Ostatní věřící musí do svých sborů cestovat do okolních měst. Nevěřící mají volno. Všichni jsou s těmi svými, čas ekumeny má dnes teprve přijít.

Předvečer Štědrého dne mívám obvykle zpestřen hledáním not na „Rybovku“. Přesněji řečeno hledáním varhanního partu k České mši vánoční Jakuba Jana Ryby. Letos jsem ale lépe připraven a polohu desek s notami jsem si ověřil již před pár dny. Zbývá tedy jen zkontrolovat pořadí stránek a uložit je na přístupné místo. Čas Rybovky má totiž dnes teprve přijít.

Jestli si myslíte, že Rybovka to má na českém vánočním repertoáru jisté hlavně proto, že jde na scénu spolu s rybí polévkou, kaprem, šupinami a jikrami, vyvracet vám to nebudu. Sám jsem si tím byl celé dětství jist, a ani dnes mi tato spojitost nepřijde až tak nepravděpodobná. Avšak i přes tento marketingový bonus musel hudební klenot rožmitálského regenschoriho o své místo na slunci, či spíše pod betlémskou hvězdou, u nás v Černošicích bojovat. Uspořádat vystoupení na Štědrý den v noci a nadchnout pro něj dostatek zpěváků i hudebníků není totiž snadný úkol.

Já sám jsem byl k aktivní účasti na Rybovce přizván poprvé asi před 20 lety. Začátky bývají těžké, a pro amatéra zvláště. Přenosné varhany jsem si tehdy půjčoval ve smíchovském sboru a vlekl je vlakem domů, kde jsem skladbu mnoho hodin pilně cvičil. Dnes už mám přípravu jednodušší. Po těch letech už si stačí jen přehrát pár obtížnějších pasáží a je to. I nástroj mám již díky ochotě pořadatelů připraven přímo na místě.

Blíží se půl desátá večerní a je potřeba vyrazit. Ulice města jsou tiché a liduprázdné. V oknech je vidět teplé barvy světel rozsvícených stromečků. V kopci vedoucím od nádraží ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie už vidím kráčející postavy. Jednotlivce, dvojice i skupinky. Někteří nesou v ruce tmavé desky. Před vchodem potkávám známé tváře. Dobrý

štědrý večer! Na popovídání bude víc času později. Z hudebníků jsem tu asi první. Připravím si noty na pultík a mám teď čas sledovat dění.

Lavice se rychle plní posluchači, ale hráči si dávají na čas. Zatím to vypadá, že mši odehrajeme se dvěma houslisty ve třech. Tohle je vždycky takové vánoční překvapení, kolik se nás vlastně sejde a v jakém složení. Už jsem těch kombinací během let zažil hodně, ale plné obsazení včetně tympánů jen párkrát. Říkám si, jaké je vlastně minimum, s nímž lze ještě Rybovku hrát? Naštěstí se orchestr mírně rozrůstá a pódium před barokním oltářem se v nedávno opraveném kostelíku plní zpěváky. Patnáct, dvacet, třicet lidí už stojí na svých místech, a ještě někteří přicházejí na poslední chvíli. Těsně před desátou už v presbytáři není k hnutí. Sbor a čtyři sólisté čekají na dirigenta. Orchestr se nakonec ustálil na čistě smyčcovém obsazení. Přichází dirigent a flétnista v jedné osobě, zvednutím rukou zjednává ticho, dvě doby, a známým varhanním motivem začíná Rybova pastorální mše.

Dílo velkolepé svou prostotou a upřímností, vzešlé z pera vzdělaného a okolnostmi těžce zkoušeného skladatele, jako by ve svých tónech dýchalo duchem nejopravdovější radosti, skromnosti a pokory. Její prostý děj vlastně do jisté míry vystihuje i to, co se dnešního večera odehrává zde v černošickém kostele. Lidé z různých koutů a s různými dary se scházejí, aby vzdali chválu a čest děťátku – Mesiáši. A nutno poznamenat, že i lidé různého vyznání. Na jednom místě tu spolu zpívají dobrou zprávu protestanté i katolíci, ateisté i agnostici, lidé hledající i rezignovaní. Všichni zpívají: Sláva budiž Bohu velikému... neb jest dnes den spasení skrze Ježíše Krista... sláva buď tobě, Bože věčný, budiž veleben, až na věky, Amen! Toto je pro mne ta slavnostní chvíle, ta zvláštní a opravdová ekumena. Připomínka, že jednou skutečně každý jazyk musí při Ježíšově jménu k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. A já doufám, že to, co nyní vychází z úst zpěváků, vchází také do jejich srdcí, i do srdcí posluchačů. Že tento společný čas přinese mír a požehnání až za hranice dnešního dne a za hranice tohoto kostela, do domovů a rodin, do vztahů a na pracoviště, do všech bojů a těžkostí, ale i úspěchů a radostí, na všechny cesty, které jsou v příštím roce před námi. A ať vydrží. Alespoň do příštích Vánoc.